Velkolepě pojatou show finále Eurovize odstartovalo povedené úvodní video, které si vystřelilo ze stereotypů spojených se Švýcarskem - vrcholové extrémní sportovce doručující ve videu trofej na velké finále například zdrží cestou stádo koz za zvuku tradiční švýcarské hudby. V závěru se objeví vítěz loňského ročníku, nebinární Nemo. "Vy na to nesahejte!" okřikne jej ve videu jedna z moderátorek. Naráží tak na to, že loňští šampioni (používající zájmeno oni) vzápětí po vítězství s písní The Code cenu rozbili.

Šedesátý devátý ročník soutěže se přitom symbolicky vrátil do své rodné země. Právě ve Švýcarsku totiž klání vzniklo a v roce 1956 se tu konal jeho první ročník, což z něj dělá nejdéle vysílanou mezinárodní televizní hudební soutěž a jeden z nejdéle vysílaných televizních programů.

Letos se do finále probojovali soutěžící z 20 zemí, které byly nejúspěšnější v předchozích kolech, plus pořadatelské Švýcarsko a interpreti z takzvané Velké pětky (celkem tedy 26). Přehlídku totiž pořádá Evropská vysílací unie, která zaručuje účast v závěrečném kole Eurovize pěti zemím, které nejvíc přispívají do jejího rozpočtu: Francii, Německu, Velká Británii, Španělsku a Itálii, které tak mají účast ve finále zaručenou.

Moderátorskou dvojici Eurovize - zpěvačku Sandru Studer a komičku Hazel Brugger - doplnila pro finálový večer třetí kolegyně, modelka a moderátorka švýcarského původu Michelle Hunzikerová, která během večera vystřídala několik outfitů s odvážnými výstřihy. Jakkoli dvojici profesně posílila, nešlo se ubránit dojmu, že pořadatelé v její osobě nasadili "těžký kalibr", aby bylo "na co se dívat".

Přehlídka plus size bodýček

Ostatně o odvážné modely na pódiu nebyla nouze ani mezi účastníky a chvílemi to vypadalo, že se některé soutěžící domluvily, že zorganizují společnou přehlídku kolekce extravagantních bodýček a kozaček určených pro plus size modelky. Velmi povedenou módní kolekci předvedli účastníci z Ukrajiny, jež obléká stylista Beyoncé, originalitou zaujaly lotyšské víly, roztomilou panenkovskou stylizací zase Laura Thorn či britské trio Remember Monday.

Letošní ročník nabídl řadu hitů, které se již stihly stát virálními. Ve finále soutěže ale nejde pouze o chytlavost či kvalitu písně a její interpretaci, ale především o styl její prezentace. Účastníci tak přijíždějí s mnohdy velkolepou show doplněnou dynamickou choreografií, videoprojekcemi, rekvizitami či scénickými efekty včetně pyrotechniky. To ale na zpěváky klade mnohem větší nároky. Zatímco ve studiu mohli singl nahrát v klidu a mnohé nepřesnosti dnes bez problémů doladí digitální technologie v postprodukci, živý přenos je neúprosný a zazpívat stejně kvalitně bez podpůrných nástrojů, navíc během mnohdy náročné choreografie, klade na interprety mnohem vyšší nároky. Není tak divu, že čistě dokázala nakonec zazpívat jen malá hrstka z nich.

Vítěz zpíval falešně

Ale jak už jsme zmínili, o zpěv v této soutěži ve skutečnosti příliš nejde. To dokazuje i vítězství rakouského reprezentanta vystupujícího pod pseudonymem JJ, vlastním jménem Johannes Pietsch. Čtyřiadvacetiletý kontratenor představil velmi zajímavou píseň Wasted Love, kombinující popovou techniku s elektrohudbou a využívající svůj velký rozsah, posazení a barvu hlasu. Byť někteří hovoří o fúzi s operou, JJ klasickou techniku zpěvu zjevně neovládá a tóny nasazuje často bez potřebné dechové opory, díky charakteru a barvě svého hlasu prostě jen zpívá vysoko. Což porotě i divákům zřejmě stačí k tomu, aby zaujal.

Při finálovém přenosu se mu totiž zpěv příliš nepovedl. Falešně zpíval už v první sloce a nedokázal zvládnout intonačně správně ani první refrén, kdy mu vysoký tón zkrátka nevyšel a byl výrazně níž, než bylo potřeba, což zpěvák vyřešil "vylhávacím" oddálením mikrofonu. Špatná technika práce s hlasovými rejstříky mu dělala potíže při přechodech do různých poloh a často tak byl buď nad, nebo pod tónem. Rozhodně ale představil povedenou a zajímavou píseň o nenaplněné lásce v netradičním stylu, který se velmi podobal loňskému vítězi. Prezentace se mu rovněž povedla a v černobílém vizuálu si pohrával s motivy papírové loďky i lodě za bouře.

Závěrečná interpretace vítězného songu byla ovšem pěvecky o ještě o řád horší, technické chyby a únava s nimi spojená se totiž na hlase projevily, střední poloha zpěvákovi nezněla už téměř vůbec, v intonaci tápal a když si uvědomil, že vysoký tón v refrénu nezazpívá, ve špatně předstíraném dojetí úplně odložil mikrofon, což působilo spíše úsměvně. Většinu not ale nedokázal nasadit na dechu a "odkvílel" je přes stažený krk. Pokud to tak hodlá dělat pravidelně, moc dlouhá kariéra se zdravým hlasem ho nečeká.

Předstírané dojetí a nápadná podobnost

Velké emoce jsou pochopitelně součást soutěže a někteří se je rozhodli ještě přikořenit. Podobně nepřirozeně působil závěr písně C'est la vie nizozemského zpěváka Clauda, která je sice skvělou učebnicí francouzštiny, ale harmonický postup a část melodie je zjevně vykradená slavná píseň americké zpěvačky Glorie Gaynor z roku 1978 I Will Survive.

Nápadně podobné rysy jiné skladby nesla také píseň New Day Will Rise zpěvačky Yuval Raphael, která chvílemi zněla jako Je suis malade od Lary Fabian. Izraelka, která loni 7. října přežila teroristický útok Hamásu na hudebním festivalu Nova poblíž izraelského kibucu Re'im, ale alespoň jako jedna z mála neměla problémy s intonací a zpívala čistě. V soutěži se umístila na druhé místě.

To se rozhodně nedá říci o nejmladším soutěžícím z Norska Kyleovi Alessandrovi, který patřil mezi pěvecky vůbec nejslabší. 

Naopak přiznanou inspirací byla píseň La poupée monte le son, kterou na Eurovizi 2025 reprezentovala Lucembursko zpěvačka Laura Thorn. Její soutěžní skladba je koncipovaná jako pocta slavné písni Poupée de cire, poupée de son od lucemburské zpěvačky France Gall z roku 1965, která zemi rovněž reprezentovala na Eurovizi a zvítězila s ní. Verze Thornové s textem o tom, že muže už nenechá sebou manipulovat, má potenciál stát se jakýmsi feministickým hitem nové generace, již nazývá "věkem bez hadrů a plastů". 

Virální Espresso Macchiato i Saunování

Virálním hitem se již nyní rozhodně stala chytlavá píseň estonského zpěváka Tommyho Cashe Espresso Macchiato. Zpěvák s vizáží devadesátkového herce z filmů pro dospělé zpívá v "italštině" o své lásce ke kávě. Ačkoli jazyk zřejmě vůbec neovládá a ze šesti slov v refrénu jich většinu vyslovuje špatně, nemluvě o slokách. Těžko říct, zda jde o záměr a sebeironii, nebo si skutečně myslí, že "por favore" něco italsky znamená (jde o zkomoleninu italského per favore a španělského por favor). Espresso má každopádně již nyní na YouTube přes 12 milionů zhlédnutí a patří mezi nejpopulárnější písně soutěže. Ikonickým se také stal taneček, jímž své vystoupení Cash doplnil. Třeba bude mít aspoň pozitivní edukativní dopad na část lidí, kteří si v kavárně zarytě objednávají neexistující "expreso mačiáto".

Podobně oblíbeným se velmi brzy stal také hit švédských účastníků ze skupiny Kaj o saunování, které bookmakeři řadili mezi favority. Skladba Bara bada bastu (v překladu Jdeme se saunovat) je navzdory krkolomné švédštině prostě neuvěřitelně návyková. Hoši z Kaj stylizovali své vystoupení do lesní grotesky s ohníčkem, opékáním buřtů, harmonikou a obří saunou. V jejich případě vítězí rozhodně vtip a schopnost udělat si legraci sami ze sebe, a to se cení.

Ohýnek najdeme také v titulu písně Zjerm albánského dua Shkodra elektronike, jehož název zní našinci spíše tak trochu jako poslední elektromodel tuzemské automobilky.

Kdo ale musel titul písně kvůli Eurovizi dokonce změnit, je maltézská pěvkyně Mariana Conte. Ve skladbě s původním názvem Kant vzdává hold své lásce nikoli k německému filozofovi, ale ke zpěvu (což také název v překladu znamená). Pořadatelé se ale obávali až přílišné fonetické podobnosti s anglickým slovíčkem pro ženský pohlavní orgán, který by Miloš Zeman zřejmě označil jako "passy". Conte tak nakonec divákům naservírovala sedíc na gymnastickém míči píseň s názvem Serving. Patřila mimochodem do "klubu bodýček".

Stejně tak dánská účastnice Sissal, která naopak zamotala na televizních obrazovkách hlavu divákům svým psychedelickým vizuálem s písní Hallucination. Její vystoupení patřilo obecně k nejvkusnějším a pěvecky nejlepším.

Což se bohužel nedá říct o zástupkyni Finska Erice Vikman. Ta se přihlásila s písní Ich komme oslavující ženskou sexualitu, ve výsledku ale působila v koženém bodýčku vulgárně a když v závěru nasedla na obří mikrofon falického tvaru, z nějž se spustil ohňostroj v podobě zlatého deště, dovedla kýč skutečně k vrcholu.

Mezi velmi povedená vystoupení patřila textově i hudebně velmi povedená píseň Maman francouzské zpěvačky Louane, doplněná jednoduchou, ale kreativní scénografií s pískem (ve skutečnosti herečku zasypával nadrcený korek), která sice nebyla pěvecky dokonalá, ale působila autenticky procítěně a dojemně.

Pořádající Švýcarsko vyslalo do boje rodačku z Basileje Zoë Më, která představila hezkou baladu, ale bez zajímavějšího jevištního ztvárnění. Uspořádat Eurovizi holt něco stojí a možná paradoxně právě na to domácí reprezentantka doplatila.

V programu finále nechyběli ani zástupci tvrdšího žánru, například litevská kapela Katarsis či arménský zpěvák Parg. Hudebně zajímavou podívanou nabídl italský zpěvák a multiinstrumentalista Lucio Corsi, který zahrál na klavír, kytaru i harmoniku, stylizovaný do emo estetiky. A Itálii oslavoval také zástupce San Marina, DJ Gabry Ponte s hitem Tutta l'Italia. Ten narozdíl od Estonce italštinu ovládá a vychválil v ní jídlo či památky, přičemž použil motivy podobné neapolským vilanellám. Až si divák musel připomenout, že ve skutečnosti reprezentuje malý městský státeček. Patří mu ale každopádně plus za originalitu a kreativitu. 

Naopak španělská zpěvačka Melody působila tak trochu jako klon Shakiry. S hitem Esa Diva ve třpytivém kostýmu s dlouhými blond vlasy a plnými křivkami se zkrátka neubránila srovnání s touto hispánskou divou.

Celkový dojem by snad nejlépe shrnula povedená píseň britské dívčí trojice Remember Monday What the Hell just happened? (Co se to sakra právě stalo?).