Česko v posledních letech zažívá opakovaný boom reality show. Zatímco před lety bodovali VyVolení nebo Big Brother, dnes je to Survivor, Zrádci nebo různé seznamovací show. Právě Zrádci z produkce TV Prima o posledním listopadovém víkendu skončili finálovým dílem.

Ačkoliv hlavní tváří pořadu je herec Vojtěch Kotek jako moderátor v roli hradního pána, hlavním mozkem je Markus Krug. Pětatřicetiletý scenárista a režisér se proslavil především spoluprací s Kazmou na pořadu One Man Show. Nyní je více sólovým hráčem. 

"Slovo reality show jsem u první série vůbec nechtěl říkat nahlas. Ale už je to zavedené, nevadí mi to. Beru to jako experiment, jak lidé mezi sebou interagují, jak o tom přemýšlí, jak dokážou intrikovat, když jsou v prostoru, kde je to dovolené," říká v rozhovoru pro Hospodářské noviny Krug. Podle něj se hra plná lží, intrik a emocí prolíná do jakéhokoliv pracoviště nebo osobního života.

Zrádci jsou totiž trochu jiná reality show. Jejich princip je jednoduchý a funguje na základě psychologické hry Městečko Palermo. Soutěž má na začátku 24 hráčů, kteří odjedou na hrad Křivoklát a navzájem netuší, kdo má jakou roli. Většina z nich je takzvaně "věrných" a snaží se během 14 dnů odhalit a odsoudit své nepřátele, tedy zrádce.

Pokud se jim to na konci každého dne nepodaří a při tradiční poradě u kulatého stolu se při hlasování netrefí, zrádci v noci vyřadí ještě jednoho z věrných. Všichni hráči během hry sbírají peníze do společného banku. Pokud do finále dojde byť jen jediný zrádce, peníze náleží jemu. Pokud zbydou jen věrní, peníze si rozdělí přeživší mezi sebe.

Je podle vás aktuální druhá série Zrádců lepší než ta první?

Jsem s ní víc spokojený, určitě z řemeslného pohledu. Mohli jsme si s tím více hrát než v té první. I herně je druhá série zajímavá, dramatická a emocionální. Občas mi malinko chybí větší překvapení v krocích hráčů. Ve štábu jsme třeba několikrát tušili, jak dopadne kulatý stůl. Už nebyl tolik o diskusi jako v první sérii, hráči k němu šli relativně rozhodnutí. Neznamená to, že by to za každou cenu bylo horší, ale emoce se přemístily z rozhodování do momentů, kdy diváka zajímá, jestli a jak hráč rozhodnutí ustojí. A jestli se mu to třeba podaří otočit.

Čím to bylo?

V první sérii často docházelo k vyhroceným slovním konfliktům. Divácky to bylo zajímavé, ale pro hráče v druhé sérii se z toho stal strašák. Uvědomili si, že navenek nevypadá dobře, když jste vyhrocení a emotivní, navíc když si nejsou jistí, že někomu náhodou nekřivdí. Hráči vědí, do čeho jdou, čeho se vyvarovat a co by jim mohlo uškodit. Nad tím vším ale stojí fakt, že se sešla skupina lidí, kteří si řekli, že hru odehrají důstojně. To je O. K., protože my skandály nevyhledáváme. Věříme, že formát má potenciál i bez nich.

Ubude celebrit na úkor běžných lidí? Toho je zastánce třeba Ondřej Novotný, moderátor další reality show Survivor.

Jsem toho také zastáncem. Nebyl jsem z toho, že to bude mix, původně šťastný. Rozhodla o tom televize, respektuji to a chápu, proč to tak chtějí. Známé tváře pomáhají nalákat diváka a rozeznat alespoň někoho. Jak se ale hra rozjede, tak získá hlavní roli nikoliv to, kdo je a není známý. Podle mě osobně by bylo lepší udělat celebritní a necelebritní sérii. Ale Vojtěch Kotek by vám například řekl opak.

U jakého kroku jste byli přesvědčeni, že bude fungovat, a nakonec to nevyšlo? 

Inspirujeme se v zahraničních sériích, kde jsou oblíbené různé herní twisty a ďábelské nabídky v podobě peněžní odměny pouze pro jednotlivce, nikoliv pro tým. Jsou tam větší sólisti a přijímají je, u nás zůstává jakékoliv pokušení většinou nevyužito nebo ho využije jeden člověk. Nejde o tak velký herní zásah, jak jsem si myslel. Lidsky je to šlechtí, chtějí hrát týmově. Ale máme radši, když se hraje na tělo.

Bude to cesta, jak se nyní ubírat v castingu pro třetí řadu?

Určitě. I nyní jsme měli charaktery, které mohly mít spadeno na tvrdou hru. Ale prozatímní zrádkyně Mia jich spoustu odstranila, protože v nich cítila nebezpečí. Dělala to chytře, ale nám vyhazovala výrazné hráče, u kterých jsme čekali, že půjdou sem tam proti týmu. Celkově se budeme v castingu více soustředit na jednotlivce, jak přemýšlí a zda je schopen hrát. Do druhé série jsme možná zbytečně dávali velkou váhu kariéře hráčů. Může pomoci třeba při roli zrádce, ale zatím v odvysílaných dílech neprojevila větší výhodu mezi věrnými.

Hra je náročná na psychiku. Hráči jsou 14 dní v neustálém tlaku, málo spí, všude kolem nich jedou intriky. Jak to vnímáte vy? Máte nějaký limit, kdy už je to za hranou a pro lidi moc?

Je to psycho. Občas během natáčení vidím, že je toho na hráče hodně. U obou sérií to ale bylo částečně dílem toho, že na Křivoklátě je velká zima. Všem říkáme, ať si berou s sebou teplé oblečení. I tak ale většina z nich během pár dní onemocní a fungují na paralenech. A být na studeném hradě, když je člověku zle a málo spí? To není zrovna pohoda. Ale na 14 dní se to dá hecnout, navíc je tam den volna.

Náročné je to hlavně pro zrádce, kteří musí nejzásadnější rozhodnutí dělat často ve tři nebo ve čtyři ráno po celodenní šichtě a ještě musí absolvovat cestu z ubytování a zpět, tedy hodinu a půl navíc. Občas mi někdo řekne: "Vy mi teda dáváte." Ale myslím, že nejvíc náročné je to pro štáb.

Kolik toho naspíte?

Já málo, ale to všichni. Crew, která se stará o hráče, přijíždí první a chystají snídani a odjíždí poslední po tom, co zrádce vrátíme na pokoj.

V kolik je snídaně?

Různě. Filmařské hodiny tikají trochu jinak, často snídáte odpoledne a obědváte o půlnoci. Máme dané jen to, že první jídlo je snídaně a je jedno, kdy začne. Každý den jsou šichty různě dlouhé, kvůli tomu se den natahuje a posouvá se, kdy můžeme další den začít. Rychle se dostáváme do bodu, kdy hrozí, že mise bude za tmy.

Rozdíl smaže vždy den volna. Ale vlastně to není den volna, protože reálně začíná až třeba v 11 dopoledne, kdy skončíme s natáčením předchozího dne. Máme jen odpoledne na to si odpočinout. A to jen část crew, která odjíždí na hotely. Zbytek natáčí image záběry, protože ze show trochu děláme celovečerní film. Je to náročné. 

Mezi běžnými záběry jsou bloky, kdy se Vojtěch Kotek několikrát převléká a natáčíme scény na hradbách, ve sklepeních, před misí. Má toho taky nad hlavu. Pražská crew, která natáčí jen tyto záběry a přijíždí vyspalá, pak potkává zombíky z Křivoklátu.

Kolik lidí se točí kolem Zrádců?

V crew je 206 lidí. Je to vlastně docela dost. I tak je to ale dost náročné, každý zastává více rolí. I ta moje je třeba v Anglii rozložená do minimálně tří pozic. Všichni mi ale píšou, kdy už bude další série. Je to takový stockholmský syndrom. Ve chvíli, kdy zapomenou na to, jak náročné to bylo, tak se jim začne stýskat. Troufám si říct, že formát je prostě unikátní a lidé tomu ze sebe dávají více než jiným projektům, protože cítí potenciál. Crew je skvělá, zvyklá na vysokou laťku a je to znát.

A kolik se v tom točí peněz? Třeba v porovnání s ostatními pořady?

To mi nepřísluší sdělovat. Pro neznalého člověka to může znít jako velká částka, ale vzhledem k počtu lidí, techniky, natáčecích dnů, pronájmu Křivoklátu… Potom to nejsou závratná čísla. Prima se k tomu postavila velmi dobře, po druhé sérii probíhají jednání o tom, co by formát potřeboval, aby byl dlouhodobě funkční a nestál jen na tom, že se tým na 14 dní hecne. To může vyjít jednou, dvakrát, ale není to udržitelné. A pak se bojím o štáb, protože je to na hranici zdraví. Máme za sebou moc fajn sérii jednání, kde je vidět, že si Prima té práce váží.

Jak se do hry promítají charakterové vlastnosti lidí a jejich emoce a nakolik je to přetvářka kvůli hře?

Jak u koho. Zmíněná Mia je velmi dobrá hráčka emocí, používá to i v práci. Říkala mi, že z jejích pláčů je zhruba polovina pravá. Ale všichni věří, že jsou to všechny. To mě na formátu nejvíce baví. Točíme vlastně film, ale místo herců máme reálné lidi, které dostáváme pod tlak pravých emocí. 

Je to pro vás spíš reality show, nebo sociální experiment?

Slovo reality show jsem u první série vůbec nechtěl říkat nahlas. Ale už je to zavedené, nevadí mi to. Beru to jako lidský experiment, jak lidé mezi sebou interagují, jak o tom přemýšlí, jak dokážou intrikovat, když jsou v prostoru, kde je to dovolené. Všichni podepsali stejnou smlouvu, formát znají a vědí, do čeho dobrovolně jdou.

Lidé intrikují, nechají se u toho točit a ve zpovědnici mi ještě vysvětlí, proč to dělají, a druhý člověk mi pak řekne, jestli to na něj zabralo. Je to unikátní a prolíná se to do jakéhokoliv pracoviště nebo osobního života. Jsme obklopení lidmi, kteří s námi ne vždy mají skvělé záměry. Je spousta manipulativních lidí, kteří to využívají pro své dobro, a ne pro naše. Diváci, co se vztekají na jiného hráče, často reflektují jen něco podobného, co se jim stalo v životě. 

Je to odraz společnosti, nebo vše zůstává ve hře?

V první sérii jsem neměl rád snahu Jana Tuny smazat hranici mezi hrou a reálným životem. Něco to o společnosti vypovídá, ale odraz to podle mě není. Že ve hře někdo udělá něco, co v reálu nesmí, neznamená, že by to v reálu fakt udělal. Ale někdo jiný třeba ano, v tom je právě zajímavé to sledovat v beztrestném prostředí.

Co vám Zrádci ukázali o tom, jak se lidé chovají pod tlakem nejistoty a lží? Objevil jste nějaký opakující se vzorec?

Paranoia způsobuje zacyklení. Hráči nevědí, čemu věřit a co je a není důležité. Vtipné je, jak všichni říkají, že se nebudou držet toho, co říkají ostatní, a půjdou za svým. Stejně to ale pak udělají podle ostatních. Diváci vidí jen linku, která se ukázala, že bude zásadní. Za 15 až 17 natáčecích hodin denně jsou tam ale desítky linek a tolik různých diskusí. Divákovi přijde děj jasný, ale ukazujeme mu jen část příběhu.

Show nemůže mít dva a půl tisíce hodin, tolik máme natočeno materiálu. Roli hraje i to, jak se hráči vyspí. Odchází spát s tím, že jsou na stopě zrádcům, a na snídani už o tom ani nemluví. V noci se jim to rozloží a mají paranoiu, že zrádce je určitě jim blízký člověk, který jimi manipuluje, a otočí se proti němu.

Hru musí řešit stále, mají na pokoji jen blok s tužkou, žádný mobil. Jsou v tom utopení a trochu jim z toho přeskakuje v hlavě, ne?

Přeskakuje a sami to přiznávají. Máme k dispozici psycho tým, který podle mě většina využila. Není to tak, že by spadli do psychózy, což se stalo v zahraničí. Je to fakt náročné a nikdo si to neumí představit do doby, než ve hře je. Pro hráče je důležité, že si promluví s někým, kdo tu hru nehraje, a vypadne aspoň na chvíli z toho kolotoče. Je to spíše preventivní.

Zrádkyně Mia prý dokázala vypínat v prostorech, kde se nehrálo a třeba jen jedlo. 

Ano. Uměla vypnout. Mia je unikátní. Není to jen kriminalistka, ale operativec, který na denní bázi pracuje s manipulanty a zároveň s oběťmi. I ty musí "zmanipulovat", aby jí řekli, co se stalo. Žije nacítěním člověka, se kterým se baví a na nějž kouká. Ví, jak na lidi. Baví ji to a nezatěžuje ji to tolik jako třeba Danielu Brzobohatou. Pro ni je to nová role a musí chtě nechtě řešit, že má jméno postavené na důvěryhodné moderátorce. Ale myslím, že se upustila mnohem víc, než jsme čekali, a hrála opravdu dobře.

Vy byste Mie uvěřil?

Asi ano. Byl bych stejně slepý jako ostatní. Ona ostatně svou taktiku někdy podvědomě použije i proti nám.

Jaký byste byl typ hráče?

Nedokázal bych udržet roli zrádce po celou dobu. Ve vypjatých situacích bych bouchnul a začal bych se smát. Neudržel bych poker face. Sám sebe bych asi v castingu nevybral. Nevím, jestli bych porotu dokázal přesvědčit o tom, že přináším něco navíc, co mi dovolí hrát hru unikátně nebo dobře. Nejsem si jistý, jestli mám X faktor, který my hledáme.

Takže byste radši byl věrný?

Radši bych byl zrádce, ale vím, že bych to neustál a šel bych do věrného. Strašně by mě to stresovalo. Dostávám paranoiu, když jsem mezi lidmi, kterým nemůžu věřit. 

Plyne ze hry nějaké ponaučení?

Spousta. Třeba to, že hráči byli nadšení, že 14 dní neviděli telefony a neměli k dispozici žádné informace. A jakkoliv ten stav milovali, tak do toho zase po konci hry rychle spadli zpátky. Donutilo je k tomu informační FOMO (Fear of Missing Out, česky strach ze zmeškání něčeho - pozn. red.). Je to závislost.

Přemýšlím, jestli to samo o sobě není na nějaký formát nebo kampaň, tedy dostat lidi do informačního a digitálního detoxu. Dát jim pocítit, že ještě před pár lety jsme žili v jiném světě. Dnes je to extrémní, jsou s tím spojené deprese. Jsme zahlceni informacemi a máme pocit, že musíme všechno vědět a všechno je důležité. Je to obrovská zátěž a jeden z mnoha kolotočů života. Vypadnout díky Zrádcům na 14 dní od reálného světa je jeden z důvodů, proč hráči hru milují. Nikdo jim nepsal, nevolal a nevěděli, jestli nevypukne atomová válka. 

Kolik se vám hlásí lidí a kolik jich reálně vidíte?

Do druhé série pět tisíc. Castingy jsou několikaměsíční a několikakolové. Z těch všech před námi stojí maximálně menší stovky lidí. Z těch, co projdou filtrem do prvního a druhého kola, zbude 40 až 50 lidí. Ty si dáme stranou a z nich se snažíme složit finálních 24.

Jaký typ se vám nejvíce hlásí? Musíte asi hodně třídit. 

První filtr cíleně nedělám. Máme skvělou casting ředitelku Báru Adamcovou, která dělala už show VyVolení. Její životní vášeň je sledovat lidi kolem sebe. A já to tak nemám. Mezi lidmi, kteří se hlásí, jsou všichni od hlavy sekty po reálného vraha puštěného z vězení. Úplně alergičtí jsme na lidi, kteří nám řeknou, že chtějí zkusit něco nového a opustit komfortní zónu. Nejsme zážitková agentura.

Proč bychom měli s tak drahým projektem dávat lidem šanci něco zkusit? Oni nás musí přesvědčit. Často přijde člověk z korporátu, který řekne, že vždy byl hravý nebo jezdil na tábor. A myslí si, že to stačí. Hráč musí být poznatelný, unikátní. Pro mě je lepší hráč, který se nebojí hrát a nebojí se risku. Myslí spíše na sebe než na tým, se kterým se chce chytit za ruku a dojít do finále. A taky člověk, který nebude potlačovat emoce. Ale nemůžou takoví být všichni.

Je to nejlepší projekt, na kterém jste zatím dělal?

Ano. Ale to vám řeknu u jakéhokoliv projektu, na kterém v dané chvíli dělám. Musím projektem žít, moje energie je částečně důvod, proč i ostatní lidé přináší něco extra. Je to skvělý projekt a fakt tomu věřím. Myslím, že je to revoluce, jak vnímáme televizní formát a jak televize může protékat do digitálu, sociálních sítí a komunit. Promítáme Zrádce v kinech, při spuštění prodeje spadly servery. Co jsem slyšel čísla, tak bychom byli schopni na finále zaplnit několik O2 aren, kdybychom chtěli. Strašně si vážíme, že lidé chtějí vyjít ven, zaplatit a vidět to s někým. Je to skvělé znamení, jak by mohla televize vypadat.

V čem tkví český úspěch show?

Klíčový je sociální experiment, ale i zabalení show do filmu. Děláme to hlavně my, show v Nizozemsku, Polsku a Maďarsku takové nejsou. Vsadili jsme na to, že si nebudeme hrát na Ameriku. Šli jsme na český hrad, kteří všichni znají, mluvíme hezkou češtinou. Vojta Kotek vyrůstal na Cimrmanech, má lásku k jazyku a je to znát. Přidáváme i historická fakta. Je to guláš, který lidem chutná. 

Jak dlouhou mají Zrádci životnost?

V Nizozemsku jede osmá sezona. Je to fenomén, který může mít třeba deset sérií. Ale musí se neustále pracovat na inovacích a zvratech. Pak se to začne opakovat, hráči budou mít načtené taktiky a bude to spíš šachový turnaj. 

Mají Zrádci nějaké limity svého formátu?

Nejkrásnější a nejvíce limitující je nemožnost zásahu. Když se něco nepovede, tak se prostě musí jít dál. Pro mě jako pro filmaře je to těžké, ale autentické. Limitující je do určité míry i velikost trhu a s tím související omezení rozpočtu. Vždy bude těžké to posouvat dál. Všechno se jednou ohraje, ať už jde o hru nebo efekty kolem. Nemůžeme být stále dramatičtější a temnější. To by tam za chvíli byla jen dramatická tma.

Kam byste vy chtěl show posunout?

Chci posunout logistiku tak, abychom se jako štáb neodrovnali. Chci více peněz před kameru než za ni. Aby bylo více peněz na výpravnou část, abychom mohli stavět kulisy. Nyní často nemůžeme, po Instagramu sháním třeba vlky a sudy. Tomu se chci už příště vyhnout, chci dělat věci více na míru a větší mise. Ty můžou být upgradem dílu. Chceme více rozjet příběh v příběhu - tedy Mikeše (vedlejší postava, sluha Hradního pána) s Vojtou. Otázkou také třeba je, jestli nezkrátit interval mezi díly. Nyní máme týden a hlad mezi lidmi je velký. Vždycky se něco najde. Ale jsme na dobré cestě to zase trochu posunout.

K čemu se kloníte vy?

Ticho je nejlepší marketing, když má člověk dobrý produkt. Když divák po něčem prahne a musí si počkat, tak je to skvělé. Ale kdyby to mezi díly byly jen tři nebo čtyři dny, tak se svět také nezboří. Jen by show skončila dříve. Je vlastně vtipné sledovat příběh, který běží v podstatě od září do prosince. A přitom děj je jen ve dvou týdnech.

V poslední době se opět vrací boom reality shows. Čím si ho vysvětlujete?

Jsou to vlny. Je to jako s kriminálkami, jedna se chytne a ostatní televize do toho jdou po hlavě. Reality shows jdou naproti době obsese, koukáme na životy jiných a předbíháme se, kdo má zajímavější život. A tento trend je stále na vzestupu, jen to bude muset být sofistikovanější, nesmí to být kontejnerové věci. Různým reality shows se dávají různé facelifty. Vždyť i my jsme městečko Palermo. K hercům si člověk takový vztah neudělá, k reálným lidem ano. Máme tam pradlenku, správce ubytovacího zařízení. Lidé si říkají, že by to mohli být oni, jejich kamarád… 

Co vám nyní bere nejvíce času?

Zrádci už ne, postprodukční tým funguje tak skvěle, že mi rozvázali ruce a můžu dělat i jiné věci. Točím dlouhodobý projekt se zpěvačkou Ewou Farnou, trávím s ní hodně času. Člověk nikdy neví, kdy přijde v jejím životě zásadní moment a zvrat. Jde na koncert, na kterém Dua Lipa zahraje její písničku, a druhý den s ní stojí na pódiu. Ona je magnet, jde takovým věcem naproti. Baví mě její přístup k životu a práci. Podobně jako já je ve chvíli, kdy o něco jde, militantní perfekcionista. I já sám musím přijít na to, kdy se trochu upozadit.

Kromě toho píšu seriál. Spojil jsem se s jedním předním českým scenáristou. Když se to povede, tak to bude super. Každý díl bude unikátní, nemám rád dlouhoběžící seriály, mají být dynamické. Dělám i reklamy, povedlo se mi dostat na zahraniční trh, točil jsem pro Carlsberg a Royal Mail. Konečně jsem se po letech dočkal dobrých projektů, které umí být i lukrativní. Ty předchozí sice měly velké dosahy, ale musel jsem je někdy i dotovat, aby byly podle mých představ. Musel jsem ukázat, co umím. Částečně je to investice sama do sebe a částečně úchylka, protože na to nebyly peníze a já to nebral jako zeď.

Naplňuje vás nyní to, co děláte? V řadě rozhovorů jste říkal, že jste po štaci v Kazmově show vyhořel. 

Ano. Vyhoření ale nemusí znamenat, že se vám nedaří. Jsem nyní v komfortním místě kariéry, kdy se mi daří zexkluzivnit svůj čas. Chodím do méně projektů za více peněz. Moje častá chyba byla, že jsem si vzal moc projektů najednou a cítil jsem, že trpí.

Nyní projektům, které si vybírám, můžu věnovat péči. Jsem šťastný, že mé jméno začalo rezonovat a jak málo "hejtů" se na mě snáší. Nadávek je v dnešním světě tolik, že vím, že to za den může být jinak. Ale lidem se snad líbí, co dělám, a ti, kteří to platí, si toho začínají vážit. Mám i asistentku, která mi pomáhá s kalendářem. Tedy věci, které mě stresovaly nejvíce, dokážu outsourcovat.

I tak si ale musím hlídat psychické zdraví, mám sklony spadnout do úzkostí. To ale asi v kreativním oboru každý. Syndrom prázdné stránky je strašný, každý začátek je strašný. Řekne to student, já, Zdeněk Svěrák nebo John Williams. Co když všechno doteď byla jen náhoda? Zvětšování projektů není sranda. Na škole jsem si mohl dovolit projekt, který nemusí vyjít. Ale když jsou v tom desítky milionů a všichni spoléhají na mě, že jdeme správným směrem? Je to tlak, ale hlava se musí obrnit.

Už jsme narazili na to, že megalomanství v Česku je těžko škálovatelné, rozpočty napnuté. Je to tak malý trh, že se to nikdy neposune?

Všechno záleží na tom, jak zapojíte klienty a partnery. Dá se to dát dohromady. Skvělým příkladem je Oktagon. Vůbec mě nezajímají MMA zápasy, ale už jsem na něm byl dvakrát v Edenu. Ta atmosféra kolem toho? To je ta Amerika. My tvůrci musíme být kreativnější, jak se toho domoci, protože rozpočty nikdy nebudou takové.

Štve mě, když mi někdo řekne, že to nejde, s tím se nespokojím a hledám cesty. Volám, hledám obchodní partnery, vysvětluji jim to osobně. Jsem urputný. Je to cesta, jak se toho domoci, i když tu ty americké rozpočty na první pohled nejsou. Musíme sice pracovat o to víc a kreativněji, ale jde to. Nebo se tomu alespoň umíme obstojně přiblížit.

Ne každý je ale tak vytrvalý a klepe stále na dveře.

Taky nejsem rád osina v zadku, ale velké firmy se asi bez korporátních struktur neobejdou, aby mohly fungovat. Pravidla je pak ale zákonitě drží zpět. Pro mě jako zasněného jednotlivce všechno vypadá jednoduše a ono často není. Ale má naivita mi vlastně pomáhá dělat to, co dělám. Chápu, že když chci, aby se mi struktura přizpůsobila, tak je to těžké a musím si to vybojovat.

V pozici toho, kdo spoléhá na rozhodnutí někoho, kdo dává, jsem konstantně. A není den, abych na to nenarazil. Vět s tím, že něco "nejde", ale přichází stále mnoho. To máme s Ondrou Novotným společné. Jen on si vytvořil vlastní vesmír, kterého je pánem a má ho víc pod kontrolou. A má fakt velký a výkonný tým. Ale stejně jako on, když něco nejde, chci to ještě více. Člověk tomu musí chodit naproti a potkávat se s lidmi. I aktuální reklamní série pro Royal Mail je série náhod.

Ve čtyři roky starém článku magazínu PročNe jsem četl, že máte v šuplíku schovaný scénář k filmu. Máte ho tam stále?

Ano. Dospěju k tomu, začínám si připadat komfortně i v hrané tvorbě. Začínám teprve rozhazovat sítě. Ale nechtěl bych umřít, aniž bych měl za sebou film. Fascinuje mě téma věčné nespokojenosti, která není přímo úměrná tomu, kolik má kdo peněz na účtu. Když se to ale špatně zpracuje, tak to může být velmi povrchní a může vzniknout patos. Musím najít ten správný způsob vyprávění. A to zatím nemám. A třeba to ani nebude tenhle film, ale něco úplně odjinud, když mě to osloví. Nějaký přesah to ale mít musí, nechci jen film k pobavení.