První troska, kterou kamery onoho 1. září objevily, byl jeden z 29 lodních kotlů, už o den později byl nalezen trup lodi, který "seděl" vzpřímeně posazen 20 metrů hluboko v mořském dně. K dokonalosti chyběla jenom záď, která se při ztroskotání odlomila a na dno dopadla zhruba 750 metů od trupu lodi. Do té doby se přitom na základě svědectví přeživších cestujících věřilo, že Titanic zůstal "neporušený". Ballardův objev podobných mýtů zbořil více.

Bylo to jinak

Podle do té doby platné, a jedenáctioscarovým filmem Titanic Jamese Camerona podporované verze, se loď v noci ze 14. na 15. dubna 1912 srazila ve vysoké rychlosti s ledovcem. Ten měl rozpárat loď v délce asi sta metrů na pravoboku tři metry pod kýlem. Loď se pak po 150 minutové agónii potopila a do hlubin oceánu si sebou vzala více než dvě třetiny z 2200 lidí, kteří se v Southamptonu na cestu do New Yorku nalodili.

Ballardův objev však umožnil zjistit, že zkázu parníku o výtlaku přes 52 000 tun zřejmě způsobilo šest malých otvorů o velikosti necelého jednoho metru čtverečního. Problémem se stala ocel s vysokým obsahem síry, která byla křehčí než dnes používané typy a která pak nevydržela obrovský tlak vody. Loď začala nabírat vodu, naklánět se, aby nakonec celá zajela pod hladinu, kde náhlé vyrovnání tlaku způsobilo výbuch, který loď rozdělil na několik částí.

Šílenci a dobrodruzi

Najít vrak Titaniku byl sen, jenž vědce i dobrodruhy táhl v podstatě už od 15. dubna 1912. Nejdříve ale chyběly technologie, později zase odvaha. Tisk se o ojedinělých výpravách směřujících do severního Atlantiku zmiňoval jako o vyhazování peněz, dobrodruzi byli považováni za šílence a vědci ztráceli "dobrou pověst". To, že by někdo mohl nalézt vrak potopený několik tisíc metrů, se zdálo jako šílenství. Konečně, když Ballard Titanic objevil, výzkumná ponorka byla 22 kilometrů východně od bodu, kde měl podle dobových údajů vrak ležet.

První seriózní pokusy realizovali na počátku 80. let oceánografové William Ryan a Fred Spiess, kteří za peníze ropného magnáta Jacka Grimma třikrát uspořádali výpravu do míst, kde předpokládali nález. Po jejich neúspěchu nastoupil Ballard. Ten myšlenku na nalezení Titaniku před první výpravou do Atlantiku oprašoval celých 12 let. Počkal si na dostatečné technologické vybavení, spojil výpravu svého institutu z Woods Hole s francouzským IFREMER (Národní institut pro výzkum moře) - a dočkal se.

Oceánografa tehdy do hlubin vyslalo americké námořnictvo, aby se svým speciálním nepilotovaným plavidlem Argo vystopoval dvě ztracené americké jaderné ponorky USS Scorpion a USS Tresher, které zmizely v 60. letech. Odměnou za splněnou misi mu pak bylo financování možnosti pátrání po Titaniku. Námořnictvo USA poskytlo loď i posádku, financovalo výrobu vlečené plošiny, na které byly umístěny videokamery a osvětlení, a finančně zajistilo celou přísně utajenou operaci.

Ballard odstartoval mánii

Ballard umístil na vrak Titaniku pietní tabuli, jeho úspěch ale také přilákal vědecké týmy a sběratele artefaktů. K Titaniku v následujících desetiletích plula řada výprav, které buď fotily potopený parník, nebo vyzvedávaly na hladinu sběratelsky zajímavé předměty. V červnu 2023 se cestou k Titanicu pod tlakem okolní vody zhroutila dovnitř ponorka Titan, ve které zahynulo všech pět lidí na palubě.

Americký oceánolog Ballard našel kromě Titaniku a dvou amerických jaderných ponorek například v roce 1989 i vrak německé válečné lodi Bismarck, kterou britské loďstvo potopilo v Atlantském oceánu v květnu 1941. V roce 1998 objevil vrak letadlové lodi Yorktown, potopené japonskou ponorkou v bitvě o Midway, a v roce 2002 vrak torpédoborce PT-109, jehož potopení japonskou válečnou lodí Amagiri 2. srpna 1943 přežil pozdější americký prezident John F. Kennedy.