Česká republika je poměrně malá země s poměrně velkým počtem politických stran. Její politická scéna, má - přinejmenším na celostátní úrovni - tendenci pravidelně vytvářet situace blízké patu anebo takové, jež patem přímo jsou. Vlády, které vzcházejí z voleb, se pravidelně opírají o těsné většiny, spoléhají na poslance přeběhlíky nebo jsou postaveny na koalicích, ve kterých strany s velkou podporou a legitimitou ustupují malým partnerům, často s radikálními názory. A to jen proto, aby si udržely jejich podporu a celek kabinetu se nezřítil do nedůvěry.

V tomto prostředí se daří extremistům - ať už těm viditelným, nebo ne -, protože jejich vyjednávací váha stoupá, jsou pomyslným jazýčkem na vahách. Daří se krajním proudům uprostřed malých stran, které mohou tlačit na vyjednávání a prosazovat jinak neakceptovatelné požadavky výměnou za to, že podrží celek.
Je krátce před volbami a politici relevantních stran věnují poměrně hodně času stavění plotů. Andrej Babiš (ANO) na mítincích ujišťuje své voliče, že s koalicí Spolu nikdy do vlády nepůjde, Petr Fiala (ODS) s Jiřím Rakušanem (STAN) se u piva ujišťují o tomtéž směrem k Babišovi. A podobné antialiance vznikají na denní bázi možná méně viditelně.

Podle mého názoru je to špatně.

I když nyní se může zdát, že předvolební preference ukazují na české scéně na jednoho hegemona - hnutí ANO -, za kterým stojí jeho vyzývatelé v podobě stran současné koalice, reálné výsledky voleb mohou být docela odlišné. Konkrétně v tom, že hegemon ztratí něco ze své podpory.

Ztratí ale i vyzývatelé a o to více se posílí úloha aspirantů: to jsou strany, které ve sněmovně doposud nejsou, ale chtěly by a mají reálné šance se do ní dostat. Na těchto stranách může stát osud příští vlády. Mohou - a také budou - ji vydírat svými krajními až extrémními požadavky. A premiér, ať už Babiš či Fiala nebo někdo jiný, jim bude ustupovat jen proto, aby nepřišel o většinu.

Má to řešení? Politici v minulosti mnohokrát diskutovali o změně volebního systému do Poslanecké sněmovny na většinový. Tím by se snížil efektivní počet stran a posílilo vytvoření stabilního prostředí. Problém je, že prosazení takového kroku vyžaduje většinu, kterou přesně z důvodů popsaných výše nemají. Je tedy třeba hledat jinde.

Můj návrh je - spolupráce velkých stran. Verbální příkopy mezi komponentami koalice Spolu nebo STAN a ANO jsou sice vykopány hluboko, ale pragmatické průniky jsou značné, na nižší úrovni obcí a krajů koalice fungují. Totéž lze dělat na celostátní úrovni, když se určí několik základních priorit a na jejich bázi se postaví smysluplný program zaměřený na naplnění bezpečnostních cílů, které velcí a rozumní sdílejí, a dále na posilování životní úrovně občanů, které by měli rozumět všichni.

Takto snadno vznikne většina, která bude sice své kroky obtížně vyjednávat, ale extremisty postaví bezpečně mimo hru. A občany Česka i okolních zemí ujistí o tom, že jdeme stále stejným směrem.

Není to zrada na voličích? Podle mého názoru nikoliv. Protože voliči potřebují v prvé řadě stabilitu a vnitřní i vnější bezpečnost, zajištění elementárních potřeb, kontinuity sociálního, zdravotního a vzdělávacího systému. Hádat se lze o vše ostatní.

Když před volbami říkám, že bych uvítal velkou koalici, tedy vládu vítěze se druhým či třetím v pořadí, osočí mne fanoušci ANO, že jsem skrytý agent Fialy - a podporovatelé ODS či STAN, že dělám totéž pro Babiše, nic z toho ovšem není pravda. Taková konfigurace vládnutí by byla především ve prospěch stability České republiky a prosperity jejích obyvatel.