Doma se nad jeho plánem nikdo moc nepozastavoval. "Ale musel jsem se skoro každý večer hlásit, že je všechno v pořádku," usmívá se.

Stezka Českem je fenomén, unikátní turistická trasa vedoucí z nejzápadnějšího bodu republiky až k tomu nejvýchodnějšímu. Takových příkladů by se jistě našlo víc, ale výkon Jaroslava Maršíka vyniká. 

Sbalil se 15. května, na záda nasadil batoh, který měl 12 kilo, a vyrazil na cestu. Když vycházel ze svého rodného kraje, z Komáří hůrky v Krušných horách, začalo po deseti kilometrech sněžit. Počasí mu příliš nepřálo celkově, dní, kdy bylo hezky, si užil jen pár. Jinak ho na cestě stihly přízemní mrazíky, vytrvalé deště i kroupy.  "Nejhorší počasí jsem si vybral na Sněžce, to jsem šel ve vichřici s deštěm," vzpomíná.

Když počasí nepřeje

Ani to ho však nezastavilo a každý den z cesty vytrvale ukrajoval průměrně 31 kilometrů. "Nešel jsem na výkon, zajímají mě lidi," říká. Do řeči se proto dal s každým, kdo o to jen trochu stál. "Nepotkal jsem jediného nepříjemného člověka, dva tři byli lhostejní, ale jinak se všichni zajímali a rádi se podělili i o svůj příběh." Nejvíc ho na cestě překvapily maminky s dětmi, kterých potkal hned několik, a to dokonce i s kočárky. "To je na Stezce krásné, že se na ni může vydat kdokoli. Každý si může zvolit svůj kus podle náročnosti," popisuje.

Jaroslav prošel Stezku Českem celou. Během 69 dní nachodil 2 142 kilometrů.  Jen pětkrát spal v "luxusu" pod střechou - třikrát v hotelu či penzionu, jednou v opuštěné garáži a jednou pod přístřeškem rodinného domu. Všechny ostatní noci strávil pod širákem, k dispozici měl jen hamaku a tarp (plachtu - pozn. red.), o to víc tak nepřející počasí pocítil.

"Večer do vlhkého, ráno z vlhkého spacáku do ledových a mokrých kalhot. Bylo to deprimující, ale dalo se to zvládnout," popisuje Jaroslav, kterého jako zkušeného horolezce rozhodí jen máloco. Že by to vzdal, tak nehrozilo. "Už jsem zažil horší situace. Ale někdy jsem si říkal, proč to vlastně dělám," směje se.

"Nejhezčí na cíli je cesta k němu"

"Jenže ta cesta sama o sobě je zážitek. Nemusel jsem přemýšlet nad tím, kde budu spát, jak dlouho budu muset jít, co budu dělat. Prostě jsem každé ráno sbalil ležení a vyrazil," říká.

Náročnější na plánování byly jen nákupy potravin. "Na cestě jsem nevnímal, který je den, a tak když jsem dorazil do vesnice v sobotu odpoledne, bylo už všechno zavřené." Tehdy ho zachránili manželé Kosovi, jedni z tzv. trail angels, kteří na cestě zdarma a ve svém volném čase pomáhají.  

Krása samoty

Při putování si užíval i samotu. "Byly dny, kdy jsem nepotkal vůbec nikoho." Měl tak spoustu času na přemýšlení, luštění matematických hádanek a také na kochání se krajinou. "Nejhezčí úsek pro mě představovaly Jeseníky, které jsem před lety přešel i se svou tehdy pětiletou dcerou. Otevřely se mi tak vzpomínky. Ale pokud jde o malebnost kraje, tak na mě zapůsobilo Jetřichovicko," říká a jedním dechem dodává, že všechny oblasti v sobě měly kus krásy.

Když 22. července dorazil domů, bylo mu líto, že je konec. "Nejhezčí na cíli je cesta k němu," glosuje s úsměvem a už spřádá plány na další dobrodružství. Co se týká chodeckých zážitků, má pro letošek splněno, už za týden však vyráží lézt do Francie a potom také na řecký ostrov Kalymnos. Nudit se tedy rozhodně nebude. "Možná se na Stezku ještě za dva roky vrátím, některé její úseky bych si prošel znovu hned teď," uzavírá.