Výstavou, jejíž název odkazuje k baladickému filmu Františka Vláčila zasazeného do doby krátce po válce, Erika Bornová potvrzuje, že příběhy, které prostřednictvím svých děl vypráví, bývají uhrančivě přitažlivé a zčásti také znepokojivé.

Kolektivní paměť místa propojila Bornová tentokrát s osobními prožitky. Dům ve Šluknovském výběžku dnes patří její rodině a malířka si tu zřídila svůj druhý, "venkovský" atelier. V domě a nejbližším okolí začala objevovat stopy po původních obyvatelích, především copaté Traudi, člence nacistické organizace BDM (Bund Deutsche Mädel). "O ní i jejích rodičích, což prý byli mimochodem antifašisté, jsem se něco málo dočetla v místní kronice, nezachovaly se už ale žádné fotografie," říká výtvarnice.

Návštěvníky výstavy tak čekají Traudiny fiktivní portréty, ale i kresby předmětů, které v domě zůstaly "po Němcích". Námětem maleb se stala také těla rozmanitých živých i neživých tvorů, kteří dům a jeho okolí zabydlili bez ohledu na lidskou přítomnost.

Právě příroda a její věčný koloběh byly pro Eriku Bornovou významnou inspirací. "Ve sklepě našeho domu žijí například velcí pavouci - mety temnostní. Desítky pavoučic tu ve tmě střeží stovky svých kokonů visících ze stropu. Když tam jdu třeba návštěvě pro víno, mety prchají, a pak se zas vracejí. Je to děsné, ale i fascinující. Když jsem překonala počáteční odpor, ukázalo se, že všichni ti malí a zdánlivě křehcí tvorové mají v sobě sílu, důstojnost a krásu. Jejich životy jsou oproti našim krátké, ale zároveň jsou věční. Čím blíž na ně hledíme, tím víc je to zřejmé," popisuje Bornová osminohé spoluobyvatele domu.

Kresby černým pískem, netopýr i myší kostřička

Na výstavě tak spatříme kresby hrnečku, stoličky i fiktivní podobizny copaté německé dívky. Nakresleny jsou černým pískem - symbolickým materiálem, z něhož se věci vynořují a mohou v něm časem zase zmizet. A pak jsou tu zvířata a hmyz - netopýr, pavoučice s kokony, uschlý lišaj, nalezený parůžek či myší kostřička. Autorka je zachytila pomocí akrylu, pastelu, uhlu, písku a metalických vodovek, takže její díla magicky září. Jejich formáty jsou někdy komorní, někdy přesahují i dva metry.

Menší kresby ztvárnila Bornová na přírodním papíře z himálajských rostlin, jehož barva a struktura výsledné dílo dotváří. Součástí výstavy je i replika uniformy Svazu německých dívek. Nenápadný černo-bílý kroj "zdobí" nezbytná nášivka se svastikou připomínající zlověstnou, smrtelně jedovatou tarantuli…

Od polystyrenu zpět k malbě

"Po mnohaleté sochařské práci jsem se naplno vrátila k malbě," říká Erika Bornová, jejíž tvorbě nikdy nechyběl humor, osobitý výtvarný jazyk ani odvaha kráčet po vlastní umělecké cestě.

Původně vystudovaná malířka se přes třicet let věnovala tvorbě originálních soch z polystyrenu. Ten podle Bornové strukturou připomíná mramor, pro ženu-sochařku měl však navíc tu výhodu, že ho zvládla nosit do svého nuselského atelieru v šestém patře. "Polystyren byl dlouho má láska, jedno mé oko ale v poslední době ztratilo část prostorového vidění, takže jsem se při sochání najednou každou chvíli řízla," vysvětluje. A dodává, že malbu a kresbu ale vlastně nikdy neopustila. Dokládají to i její předchozí volné cykly Rostliny, Vodní bytosti a Křehká smrt věnované tajuplným tvorům mikrosvěta a vodních hlubin. Částečný oční handicap ji také inspiroval k sérii více než šedesáti pronikavých autoportrétů.

Erika Bornová (nar. 1964) patří k nejvýraznějším českým umělkyním silné generace 80. let 20. století. Je sochařkou, ale i osobitou malířkou a ilustrátorkou. Její díla jsou zastoupena ve sbírkách Národní galerie Praha, Galerie hlavního města Prahy (GHMP), Alšovy jihočeské galerie, Galerii Klatovy Klenová, COLLETT Prague Munich, Wannieck Gallery, Zámku Mikulov a také v mnoha kolekcích soukromých domácích i zahraničních sběratelů.

Výstava Stíny horkého léta Traudi Schönfeld bude ve Špálovce otevřena denně od 11 do 19 hodin a doprovází ji i vydání monografie z nakladatelství KANT.