Skladby Oasis a Blur sice v první desítce zmíněné ankety obsadily většinu příček, na vrcholu Top 10 ale stanula tehdy dvacet let stará píseň Common People z pátého alba Pulp nazvaného Different Class. Britpopová hymna byla inspirována bohatou řeckou dívkou, která chtěla žít jako obyčejní lidé. Právě chytře sarkastickými, místy až podvratnými texty, jež se zaměřovaly na vztahová, sexuální či sociální témata, se kapela vždy odlišovala od svých konkurentů.

Pulp jsou označováni jako "nejstarší britpopová skupina". Zpěvák, kytarista a autor textů i hudby Jarvis Cocker ji založil v patnácti letech v Sheffieldu v roce 1978. Tedy v době, kdy si zlobiví bratři Gallagherové z Oasis zatím ještě vzájemně rozšlapávali hračky ve společném dětském pokoji.

První veřejný koncert formace odehrála - ještě pod původním názvem Arabicus Pulp - o dva roky později. Na místní hudební scéně se stala známější až díky slavnému diskžokejovi Johnu Peelovi, který v roce 1981 odvysílal na BBC Radio 1 několik jejích postpunkových písniček. I poté ale Pulp provázela spíše jen pověst excentrických podivínů.

Éra britpopu kulminovala v letech 1994 a 1995. Do té doby Pulp stačili bez většího zájmu posluchačů i kritiky vydat tři žánrově různorodé, ale nevyrovnané desky. Souběžně s nimi se měnila sestava kapely, její hudební zaměření (od indie folku po acid house), ale také nezávislé labely, se kterými spolupracovala. Situace se stabilizovala až v roce 1993, tedy deset let po vydání debutového minialba It, kdy soubor podepsal smlouvu s vydavatelstvím Island Records.

Velká čtyřka britpopu

Čtvrtá deska His 'n' Hers, vydaná následující rok, znamenala pro skupinu skutečný průlom spojený s vytříbením jejího zvuku. Nečekanému nárustu popularity Pulp tehdy zásadně pomohl obrovský zájem anglických médií o britpopovou vlnu, byť oni sami s ní neměli příliš společného. Znamenité album Different Class z roku 1995 nadchlo celou Británii kolekcí hymnicky klenutých a nápaditě vygradovaných skladeb. Pulp za něj získali prestižní ocenění Mercury Prize.

Pulp v témže roce vystoupili s obrovským úspěchem na festivalu v Glastonbury na jeho nejznámější scéně Pyramid Stage. Ve vrcholné formě je v té době měli vidět i čeští diváci na festivalu Jam v roce 1996. Do Prahy ale soubor kvůli problémům na hranicích nakonec nedorazil.

Pulp byli hudebním tiskem - společně s Oasis, Blur a Suede - zařazeni mezi tzv. velkou čtyřku nejdůležitějších britpopových kapel. Šesté album This Is Hardcore z roku 1998, ovlivněné glam rockem, se ale neprodávalo zdaleka tak dobře jako jeho předchůdce. Temná nahrávka experimentovala s odlišným zvukem, který zrcadlil pochmurné období, jímž si frontman Pulp prošel.

Z následující desky We Love Life, která vyšla o tři roky později, byla patrná snaha zakotvit co nejdále od britpopu. Nebyli s ní ale spokojeni ani sami hudebníci. Vyústěním toho byl oddechový čas, který se protáhl na deset let. Během comebacku v letech 2011 až 2013 se Pulp vrátili pouze na koncertní pódia, nikoli do nahrávacího studia. Skupinu tehdy podruhé a tentokrát už definitivně opustil její dlouholetý člen, kytarista, houslista a autor některých písní Russell Senior.

Nastala další desetiletá pauza, než Pulp znovu začali koncertovat. S Jarvisem Cockerem se vrátili tři členové nejslavnější sestavy: klávesistka Candida Doyleová, bubeník Nick Banks a kytarista Mark Webber. Chyběl však mezi nimi baskytarista Steve Mackey, který ještě před zahájením turné v roce 2023 zemřel. Předčasná smrt dlouholetého kamaráda byla jedním z impulzů, aby skupina během svého druhého znovuzrození tentokrát napsala i nové písně.

Narodil jsem se, abych vystupoval

Na koncertních pódiích dnes čtveřici doplňuje několik muzikantů, kteří s Cockerem spolupracovali již na jeho sólovém projektu Jarv Is, a také desetičlenná smyčcová sekce Elysian Collective. Právě zvuk smyčců se zásadně vepsal do aranží většiny z jedenácti skladeb na desce More, která vyšla v červnu u společnosti Rough Trade.

Její náladu předznamenal podmanivý singl Spike Island, který odkazuje na místo památného koncertu manchesterské kapely The Stone Roses v roce 1990. Jarvis Cocker v písni zdůrazňuje, že "se narodil, aby vystupoval". Překročil sice již šedesátku, ta se ale vepsala jen do jeho tváře. Nepoznamenala jeho ležérně vemlouvavý hlas, který místy přechází do tajemného šepotu, jindy do vypjatých výšek.

Nostalgie je na desce všudypřítomná, Pulp ale zároveň překračují její hranice. Elegantně reflektují novou etapu své existence, která je obohacená - jak napovídá subtilní skladba Slow Jam - o nabyté zkušenosti. Stejně jako ona plyne většina písniček v pomalejším tempu. Některé z nich mají náladu moderního šansonu.

Jednou z mála svižnějších výjimek je jiskřivá taneční skladba Got to Have Love, jíž se Pulp vracejí na diskotékový parket 70. let. Cocker k jejímu názvu i obsahu dodává, že "láska je slovo, které v reálném životě nedokázal vyslovit do svých čtyřiceti let". Na novince zaznívá mnohokrát.

Členové Pulp znovu nalezli schopnost napsat výrazné melodie s pronikavými texty, přiměřenými jejich současnému věku. Například píseň Grown Ups metaforicky popisuje úskalí dospělosti, Cocker k tomu však ironicky dodává, že teď ho "místo akné stresují vrásky". Pokud dnes Pulp působí rozvážněji než dřív, neznamená to, že by byli méně zábavní.

Mnohé písničky se znovu zabývají vztahy a sexem, většinou ale z odlišné perspektivy než v 90. letech. Staré časy připomene skladba Tina pojednávající o "snové" dívce, kterou je vypravěč přímo posedlý, i když spolu nikdy nemluvili. Pro nové album jsou však mnohem příznačnější písně, zkoumající vztahy z pohledu lidí čelících krizi středního věku. Například "caveovsky" melancholická balada Background Noise popisuje pocity vyvolané vyhasínající láskou.

Pulp jsou sice o čtvrt století starší, jejich hudba však nezní unaveně. Zachovává si někdejší grácii a zároveň svědčí o tom, jak velký rozdíl je mezi stárnutím a zralostí. "Mnohokrát jsem už chtěl všeho nechat," svěřil se Jarvis Cocker v jednom rozhovoru, "ale nešlo to, protože hudba je něco magického". Album More je toho důkazem.