Chci vzít brambory a cibuli, moji oblíbenou potravu, protože maso moc nejím, čímž Ukrajince zvyklé na tuny špeku vždycky fascinuji. Bohužel auto je plné po strop a nic se tam už nevejde. Každé volné místo se zaplňuje minami.

Vyrážíme na cestu a řidič se ptá druhého vojáka, proč má kalašnikov a ne brokovnici. Brokovnice prý nestřílí. No, to je hned člověk klidnější… Jedeme daleko od Sumy a teprve po zhruba hodině zastavujeme a bereme si balistiku. Jsme už poblíž hranic s Ruskem, a tak voláme na operační centrum, jaká je situace po cestě. Prý máme počkat - ve vzduchu operují drony a probíhá masivní dělostřelecký útok, což je ostatně na první pohled vidět i slyšet.

Čekáme zhruba hodinu. Přichází pokyn ať rychle vyrazíme. Jedeme s plynem na podlaze a auto se vlní v každé zatáčce. Kvalitní pneu a pohon 4×4 je nutnost. Projíždíme snad nejhorší úsek, kde je spousta ohořelých vraků. Vozidla jsou rozervaná na kusy. Drony jsou zde častým zabijákem. Po čtyřiceti minutách šílené jízdy projíždíme vesnici. Na konci zhasínáme světla a jedeme na kopec po úzké cestě pokryté ledem. Když si uvědomím, co máme v autě, modlím se, abychom se neskutáleli dolů.

Na horizontu vyskakujeme z auta a za stálého doprovodu hlasitých výbuchů dělostřeleckých granátů vyndáváme určené množství a druh munice. Ze tmy se noří tři postavy. Slyším jak říkají: "Mac, to je Mac". Jsou to kluci od Vampírů, se kterými jsem pracoval před dvěma dny. Naskakujeme do auta a ujíždíme rychle z kopce dolů dřív, než granáty začnou padat sem.

Na další pozici vyndáme zbytek věcí. Auto obratem mizí a my nosíme munici do sklepa. "Ahoj, jak se máš? Já jsem Roman," představuje se špatnou češtinou mladý kluk. Na začátku války odjel z Česka, kde měl dobrou práci, zpátky na Ukrajinu bojovat za vlast.

Hned mě zapojí do práce. Dnes je mým prvním úkolem nálet na dům plný ruských vojáků. Shazuji bombu, druhou, třetí. Stanoviště zničeno. Do hodiny přichází potvrzení, že nikdo nepřežil.

Další dny jsou velice zajímavé. Slušně jsem se zapracoval. Za čtyři dny jsme zničili šest tanků. I já jsem si připsal jeden do svých úlovků. Byl to T90MC, modernizovaný tank, kterých už Rusové moc nemají. Ničíme i bunkry, sklady munice a pohonných hmot. Tomu říkám efektivní práce.

Rusy asi pěkně štveme, a tak si dávají záležet, aby zjistili, kde máme sídlo. To se jim také nejspíš povedlo, protože nám sem posílají několikrát denně spoustu klouzavých bomb KAB. Jedna z nich dopadá necelých sto metrů od našeho domu. Všechny dveře se rozlétnou tlakovou vlnou. Všichni máme otřes mozku. Za zhruba patnáct minut chystáme další dron k akci a na kole kolem nás jede jako by nic starší paní, která tu bydlí. Veze si tašku s jídlem. Není ochotná se přestěhovat jinam.

Čtvrtý den pozdě v noci proběhne rotace. Já mizím s klukama do vesnice. Spát budu u Maxima, kam dorážíme kolem třetí hodiny ranní. Maxim se mě snaží zase maximálně pohostit, ale ve tři ráno se těším spíš na postel než na jídlo. Kluci se chystají na odjezd. Prý jedou odvést drony a munici. Nabízím pomoc, ale prý jim nejvíc pomůžu, když pohlídám jejich dům, zbraně a výbušniny. Dostávám k posteli AK 74 a několik zásobníků. Oni prý dorazí za svítání a mě vyzvednou kolem desáté hodiny. Usínám velice rychle, i když ne úplně tvrdým spánkem.