Dnes slavný toskánský astronom sice dalekohled nevynalezl, zato ho jako první obrátil ke hvězdám. Postupně objevil krátery na Měsíci, čtyři Jupiterovy měsíce a pozoroval i skvrny na Slunci. Veřejnost vyděsil prohlášením, že Mléčná dráha není mrak, jak si doposud mysleli, ale spousta natěsnaných hvězd. A svatou církev si doživotně znepřátelil tezí, že Země obíhá okolo Slunce a nikoli naopak. Svými výroky často popíral i tehdy nedotknutelného Aristotela. Odmítal slepou důvěru k autoritám a byl evropským průkopníkem v provádění pečlivých experimentů, což mu vyneslo přídomek "otec vědy".

Vynalezl geometrický kompas i automatický sběrač rajčat

Známá (a dnes už historiky dementovaná) je například historka o tom, jak Galileo pouštěl různě těžké koule z nakloněné věže v Pise, aby dokázal, že rychlost jejich pádu je nezávislá na jejich hmotnosti. Fyzika mu nedala spát ani při bohoslužbě - v katedrále v Pise ho prý natolik zaujala bronzová lampa rozkývaná na dlouhém řetězu, že použil svůj pulz jako stopky a zjistil, že doba kyvu lampy není závislá na amplitudě rozkyvu.

Jindy zas vylezl na kopec, svého asistenta poslal na druhý a otvíráním dvou luceren se pokoušel změřit rychlost světla. Výčet jeho vynálezů by tvořil dlouhou řadu. Mezi těmi solidními, jako geometrický kompas, prototyp teploměru nebo krokové ústrojí kyvadlových hodin, byly i vskutku bizarní kousky: například automatický sběrač rajčat či kapesní hřeben sloužící zároveň jako příbor. Ostatně různé mechanické hračky a modely si vyráběl už jako kluk.

Od bílého pláště dezertoval ke hvězdám

Galileo se narodil v Pise jako prvorozený syn zchudlého hudebníka a prodavače sukna. A to přesně v den, kdy zemřel Michelangelo Buonarotti - 15. února 1564. Otec Vincenzo si přál, aby synek studoval medicínu, ovšem toho zajímala víc hudba, malování a hlavně matematika. V roce 1581 se sice zapsal na univerzitu v Pise do oboru lékařství, ale brzy dezertoval - kam jinam než k Eukleidově matematice a Archimédově fyzice. Do jejich tajů ho zasvětil učitel šlechtických mladíků velkovévody toskánského. Čísla a fyzikální vzorce se stala Galileovým osudem.

Jeho objevy střídavě vyvolávaly nadšení a pobouření, to když byly v rozporu s dosavadními znalostmi o světě. Galileo se stal profesorem matematiky na univerzitě v Pise a v roce 1592 přešel na univerzitu do Padovy. Začal s vlastními přednáškami a veřejným čtením. Přednášel o vojenském stavitelství, mechanice či astronomii. Měl takový ohlas, že i sál pro tisíc lidí mu častokrát nestačil. Když pak benátské vládě nabídl k vojenským účelům vylepšený dalekohled, ta svou vděčnost projevila tím, že ho roku 1609 jmenovala doživotním profesorem padovské univerzity s luxusním příjmem 1000 florinů.

V březnu roku 1610 publikoval svá první teleskopická astronomická pozorování pod lyrickým názvem Sidereus Nuncius (Hvězdný posel). Když své objevy prezentoval u medicejského panovníka Cosima III., uchvácený monarcha mu daroval zlatý řetěz v ceně 400 dukátů a začal vyjednávat o jeho přesídlení do Florencie. Jenže badatel měl v té době v Padově ženu a tři děti.

Láska bez požehnání a tři děti

Galileův přístup k životu byl stejně nekonvenční jako jeho odvaha na poli vědy. Ač katolík (a nikoli jen formální), nezdráhal se žít v Bohem neposvěceném svazku s ženou jménem Marina Gamba a mít s ní tři děti. Mladičkou Italku s velkýma tmavýma očima poznal na jedné ze svých cest do Benátek a z náhlého vzplanutí vznikl dlouholetý vztah. Marina pak bydlela v jeho padovském domě a starala se o domácnost i výchovou dvou dcer a syna Vincenzia.

Ovšem v době, kdy Galileo dostal nabídku onoho velmi prestižního místa na dvoře medicejském, už vztah mezi ním a Marinou ztrácel na intenzitě. Snad i proto ji i s malým Vincenziem zanechal v Padově. Do toskánské metropole s sebou ale vzal obě dcerky, které dal na výchovu do kláštera. Starší Virginia byla jeho miláčkem, zdědila po něm bystrou mysl a touhu se učit. Její kariéra však zamířila k Bohu - stala se jeptiškou stejně jako mladší sestra Livia. Až do své smrti v roce 1634 si zpoza klášterních zdí s otcem vyměnila na 120 dopisů. Její matka Marina byla už v té době dávno provdaná za jiného muže, ale s Galileem prý oba - ona i její manžel - udržovali vstřícné vztahy.

A přece se točí! před inkvizicí zřejmě nepronesl

Jako téměř sedmdesátiletý stanul Galilei díky svému přesvědčení o heliocentrismu před soudem coby podezřelý z kacířství. Trápilo ho zažívání, těžko se pohyboval a špatně viděl. Bylo ironií osudu, že právě on, který ke svému životu potřeboval oči víc než jiní, postupně přišel o zrak. Nejprve oslepl na jedno oko, později i na druhé. Ostatně tento handicap by mohl vysvětlit fakt, proč například popsal Saturn jako planetu s ušima, místo aby ji viděl s prstencem.

Jakkoli byl mužem odvážných výroků a hrdého čela, tak hrdé, aby před úředníky inkvizice v roce 1633 zvolal ono známé A přece se točí!, zase nebylo. Pokud by si takhle pustil pusu na špacír, podepsal by si jistý rozsudek smrti. Jak to tedy bylo doopravdy?

Jedna stopa vede k obrazu ze 17. století, na kterém je astronom zachycen, jak své Eppur si muove! píše na zeď vězeňské cely. Galilei ale ve skutečnosti pobýval v domácím vězení, nikoli v kobce. Krátce po svém odsouzení bydlel u arcibiskupa Ascania Piccolominiho ze Sieny, jehož bratr byl vojenský atašé v Madridu, kde obraz (o němž byla před chvíli řeč) o pár let později vznikl. Vzhledem k tomu, že arcibiskup s Galileem sympatizoval, věta o točící se Zemi mohla klidně padnout během jednoho z jejich družných hovorů. Piccolomini pak zřejmě o vzpurném zvolání napsal bratrovi do Madridu a vděčná historka (v budoucnu pochopitelně ještě mnoha ústy vylepšená) byla na světě.

Galileo ve skutečnosti musel odvolat své učení a byl odsouzen k formálnímu vězení, částečné sociální izolaci a pravidelnému odříkávání kajícných žalmů. Posledních devět let života strávil ve své vile v Arcetri, odkud mohl slyšet zvony kláštera, v němž žily jeho dvě dcery. K poslednímu vydechnutí v roce 1642 jej provázel jen jeho žák Vincenzo Vivani, který se o něj staral. Místo Galileova posledního odpočinku ve Florencii bylo označeno důstojným náhrobkem až 95 let po jeho smrti. Dnes je po něm pojmenován kráter na Měsíci i na Marsu, planetka 697 a dokonce i evropský satelitní navigační systém.