Před pár dny jste na mistrovství světa v USA získal s českým týmem třetí bronzovou medaili za sebou. Tu první jste měl přitom ještě jako útočník. Je taková proměna na brankáře velkou raritou?

Je pár brankářů, kteří dříve hráli v útoku. Třeba Dominic Larocque, teď už bývalá kanadská jednička. Ten začínal jako útočník, hrál takhle i na paralympiádě a pak přešel do brány. Já jsem celý život chtěl být gólman, ale v Domažlicích mi to bohužel nedopřáli. Říkali mi, že je mě v bráně škoda. V parahokeji jsem se po pár letech bavil s trenéry, že to chci zkusit, chytlo mě to a už jsem v bráně skončil.

V mládí jste to prý v brance zkoušel i v jiných sportech.

Vždycky mě to tam táhlo, děda dělal hokejového brankáře a odmala mi říkal, že věří, že jednou budu chytat taky. Mým velkým vzorem byl Dominik Hašek. Chytal jsem ve florbale a na hokeji v Domažlicích mě nechali dělat gólmana aspoň o rok mladším klukům. V parahokeji jsem první český brankář, který šel do "kanadského posedu".

Co to znamená?

Většina českých brankářů, včetně reprezentantů Martina Kudely nebo Michala Vápenky, sedí s nataženou nohou nebo nohama a na tom mají betony. Na přesouvání pak používají klasické nože. Kdežto já sedím v tureckém sedu, nohu mám pokrčenou a na ní mám beton, který dokážu položit na zem, zároveň se o něj dokážu i opřít a zvednout se. Říkáme tomu "vykrocanit", udělat takového krocana. Zaberu tím více místa.

Navíc nepoužívám nože, ale takové plastové náhražky, na kterých mi to více klouže. Dá se říct, že takhle jsem v bráně pohyblivější. Můj posed vypadá trochu jako klasický rozklek hokejového brankáře, akorát mám jen jeden beton.

Co pro vás znamená, že vedle týmového úspěchu jste si odvezl z mistrovství také ocenění pro nejlepšího brankáře turnaje?

To je pro mě největší úspěch z toho všeho. Jsem za to strašně rád, hodně mi pomohl tým i podpora rodiny. Přítelkyně mi dávala prostor k tréninku, pouštěla mě na zápasy o víkendech i na tréninky se zdravými kamarády, s nimiž jsem chodil hrát.

Veškerý volný čas jsem věnoval tréninku a z MS jsem se nechtěl vracet zklamaný. Nicméně to, že budu vyhlášený nejlepším brankářem, jsem vážně nečekal. To je bonus navíc. Některé soupeře jsem se půl roku snažil určitým způsobem studovat. S výsledkem jsem spokojený.

Češi vybojovali potřetí za sebou bronz, potřetí za sebou jste v zápase o třetí místo porazili Čínu.

Letos to byla neskutečná euforie. Chtěli jsme se kvalifikovat na paralympiádu, což se povedlo už v průběhu turnaje, a chtěli jsme i obhájit bronz. Podřídili jsme tomu vše, po vítězném prodloužení s Čínou z nás spadl obrovský balvan. Já jsem se na ledě i rozbrečel, protože sezona byla těžká a tohle je odměna za všechno.

Do roku 2023, kdy jste získali první z těch tří bronzů, neměl český parahokej žádnou medaili z MS. O to více si současné šňůry vážíte?

Jasně, je za tím obrovská práce celého týmu. I podmínky jsou lepší, než bývaly, tréninkové metody taky. Všechno se posouvá, ale i tak je neskutečné, že třikrát za sebou zdoláme takového velikána, jakým je Čína. Mají na výběr ze stovek hráčů, my jsme proti nim malinký národ, ale přesto se umíme semknout jako jeden velký tým. Doufám, že se to bude dařit i dál.

Jakou roli hraje obecně parahokej ve vašem životním příběhu?

Já bych řekl, že tu největší. Dodal mi do života druhý nádech. V jednu chvíli řešíte zdravotní komplikace, hroutí se vám svět a přemýšlíte nad životem, co bude dál. Pak přijdete mezi partu lidí, kteří jsou na tom stejně, někteří zdravotně možná hůře. Dodá vám to touhu do života, řeknete si, že má smysl žít.

Na parahokeji se podíváte okolo sebe a vidíte šťastné lidi. Rázem máte elán. Pro mě je parahokej jako druhá rodina, s klukama se o sebe můžeme opřít, říct si, jaké máme problémy. Tam jsem mezi svými.

Když člověka postihne taková rána jako vás, první oporou je rodina. Ale dá se tedy říct, že i parahokej vás v těžkých chvílích zachránil?

Určitě, má pro mě obrovský význam. Než jsem začal hrát parahokej, utápěl jsem se doma v depresích. Amputace nohy je velká změna, najednou nevíte, co se životem. Ale pak jsem přišel do kabiny, kde se nikdo nelituje a každý si z toho naopak dělá srandu. Je to takový náboj, druhá šance pro život.

Vy jste do sedmnácti let hrál hokej, pak jste jednoho dne doma náhle zkolaboval. Můžete se k tomu vrátit?

Dodnes vlastně pořádně nevím, proč se to stalo. Pravděpodobně to vypadá, že problémy začaly dvojitou plicní embolií. Dostalo se to do celého těla, zkolaboval mi celý organismus. Objevila se i trombóza, která mi zůstala v noze.

Žádný orgán v těle mi pořádně nefungoval, vše na přístrojích. Kvůli tomu musela přijít amputace a potom začaly orgány zničehonic zase fungovat. Dnes jsem vlastně zdravý člověk, jen o nohu kratší.

Jak rychle se to odehrálo?

Čtrnáct dní jsem byl v umělém spánku a v tom rozmezí to řešili doktoři. Probral jsem se už po amputaci, na hadičkách. Tři čtvrtě roku jsem pak strávil v nemocnici rekonvalescencí a přemýšlením, co bude dál. Ale všechno se postupně začalo zlepšovat.

A cestu k parahokeji jste si našel údajně přes tátu, který viděl v televizi zápas české reprezentace a řekl si, že by to mohl být dobrý nápad. Je to tak?

Ano, zrovna se hrálo mistrovství světa 2019 v Ostravě (dodnes drží toto MS suverénní rekord v návštěvnosti, pozn. red.) a já jsem ležel v nemocnici. Táta mi říkal, že by to mohl být sport pro mě, přeci jen je to hokej. Žádný jiný sport pro hendikepované mě tolik neuchvátil.

Jak těžké byly začátky? Bývá prý velmi náročné naučit se na saních pro parahokej pohybovat.

Člověk musí mít nastavené v hlavě, že když chce něčeho dosáhnout, musí pro to dělat všechno. První chvilky na ledě byly takové, že jsem hledal balanc a pořád jsem padal. Když na sobě makáte, dá se zvládnout úplně všechno. Bylo to těžké, jen člověk musí zatnout zuby a něco pro to obětovat.

Zmiňoval jste, že parahokejisté si ze svých životních osudů v šatně sami dělají legraci. Dřívější reprezentant Miroslav Hrbek mluvil o tom, že někdy svým černým humorem ostatní až děsíte. Je to tak?

Jasně, tohle v nároďáku pořád platí. Míra Hrbek je naším trenérem v klubu v Karlových Varech, takže černý humor je u nás v šatně něco, co nesmí chybět. Vlastně nám to naplňuje život. Proč se litovat, když si ze sebe můžeme dělat srandu?

Nemáte rádi, pokud vás někdo lituje, viďte?

Moc ne, protože sami se nelitujeme. A když si z nás někdo dělá srandu v dobrém, když je to zdravé, tak to bereme. Mám ale oblíbenou hlášku i na to, pokud jsme třeba někde s kamarády a někdo se mi vysmívá. Tak podám kamarádovi protézu a řeknu: "Hele, nakopej mu zadek za mě, mně se zrovna nechce." Člověk se s tím hendikepem za ty roky zkrátka sžije.

Na MS jste v semifinále nebyli zase tak daleko od toho, abyste vyřadili USA. Přitom zámořské týmy platí v parahokeji za obrovské velmoci, ještě výraznější než v hokeji. Dotahujete se na ně?

Řekl bych, že ano. Ještě před pár lety s nimi skóre vůbec nevypadalo dobře. Zato teď je vidět rozdíl, je vidět, že jsme se posunuli. Samozřejmě pořád na ně ztrácíme, ale už ne tolik.

Medaile z paralympiády českému týmu zatím ve sbírce chybí. Takže cíl pro Milán 2026 je jasný, že ano?

Rozhodně. Teď je cílem dobře se fyzicky připravit na paralympiádu. Ta poslední v Pekingu se nám tolik nevyvedla, nebylo to podle našich očekávání. Do Itálie chceme přijet stoprocentně nachystaní a zkusit tam urvat úspěch. Bude to pro nás velký svátek.