V roce 1944 stále zuří boje druhé světové války. Do odlehlé horské vesnice v trentinských Dolomitech ale výbuchy a výstřely z fronty doléhají jen jako vzdálené hřmění. Křehkou rovnováhu v domácnosti místního učitele naruší příchod mladého sicilského zběha Pietra, který se zamiluje do učitelovy nejstarší dcery Lucie. Italská režisérka Maura Delpero ve Vermigliu nevypráví epický válečný příběh. Spíš nás zve do údolí vzpomínek. Ztišených, zapadaných sněhem. 

Maura Delpero, jejíž otec působil jako učitel právě v obci Vermiglio, k námětu přistupuje jako etnografka. Víc než vášeň a drama ji zajímají zvyky, jazyk, rituály. Postavy mluví lokálním nářečím a svým náboženským nebo zemědělským povinnostem se věnují zcela přirozeně, bez vysvětlování. Venkovský realismus par excellence. V duchu italských mistrů jako Ermanno Olmi nebo bratři Tavianiové, ale s větší vnímavostí vůči vnitřnímu světu postav. 

Válka dál zůstává mimo obraz. Jen občas o sobě dá vědět prostřednictvím zmínky v dialogu nebo něčím vyděšeným pohledem, když se na obzoru objeví neznámý člověk. I násilí má spíše emoční než fyzický ráz. Nejhlubší jizvy zde nezanechávají šrapnely granátů, ale narušení důvěry a nepsaných pravidel, která drží komunitu pohromadě. V paměti zůstávají ne dramatické zvraty - i když se jich pár objeví - ale intimní momenty.

Zdrženlivě je podána i aféra mezi Pietrem a Luciou. Bez romantických smyčců a vzletných vyznání lásky. Jejich touha o sobě dává vědět se stejnou neuspěchaností, s jakou si jarní příroda razí cestu skrze odtávající sníh. Přesto představuje zásadní trhlinu. Když tajemství mladých milenců vyjde najevo, vesnice odpoví odsuzujícím tichem. Lucia pak musí čelit společenskému studu, otcovskému hněvu a vlastní nejisté budoucnosti.

Kamera vedená Michailem Kričmanem, v minulosti spolupracujícím na podmanivých snímcích ruského režiséra Andreje Zvjaginceva, dlouho prodlévá na tvářích, zůstává stát ve dveřích, oknech, na sněhových pláních. Každý záběr má až malířské kvality. Nejedná se však o samoúčelnou, dekorativní krásu. Hory nejsou pouhou kulisou, ale majestátním, mlčícím a nehybným svědkem toho, jak plyne čas, jedna generace přichází a jiná odchází.

Výjimečná pozice ve vyprávění náleží ženským postavám. Přestože toho moc neřeknou, vyzařuje z nich klidná tichá autorita. Luciina matka je morálním středobodem vyprávění. Dívčiny sestry, z nichž jedna inklinuje k víře a druhá k vědě, představují různé druhy ženského sebeurčení ve světě, kde možností není mnoho. Delpero těmto ženám dává prostor být, myslet, truchlit. Vyprávění je naladěné na rytmus péče a udržování rovnováhy.

Vermiglio však není nostalgickým filmem, který by idealizoval folklor nebo romantizoval drsnou horskou krajinu, v níž je příběh hluboce zakořeněn. Delpero se soustředí na křehkou, každodenní snahu zachovat kontinuitu života navzdory vnějším tlakům: přírodním, společenským i historickým. Její vyprávění neoslavuje minulost, ale zkoumá, co z dřívějška v lidech přetrvává, i když se okolní svět proměňuje.

Vermiglio je film oproštěný od nadbytečných slov a efektů. Stojí na hluboké důvěře vůči postavám, krajině i divákům. Ačkoli se film odehrává v geograficky i kulturně poměrně vzdáleném světě, nevyužívá žádné vysvětlující titulky, žádný voice-over. Spoléhá na to, že když se budete dívat, poslouchat a trpělivě čekat, smysl se vynoří. Jde o výborný trénink schopnosti vidět, co není zjevné, a slyšet, co bylo řečeno třeba jen pohledem.