Jakkoli je snímek obskurním a v propadlišti dějin přebývajícím titulem, představuje podnětný prostředek k zamyšlení. Nad čím? Za prvé nad tendencemi československého muzikálu, za druhé nad klíčovou osobností režiséra Ladislava Rychmana a za třetí nad hvězdným obrazem Karla Gotta, pro kterého šlo o první hlavní filmovou roli. Stylizovaná a logikou nezatížená báchorka variující příběhy Švandy Dudáka stojí za zmínku i jako názorný příklad toho, jak se tehdejší ideologii podřízená produkce snažila vlastní cestou kompenzovat divácký hlad po muzikálové zábavě západního střihu.

Chceme muzikály jako mají na Západě

Zatímco v USA v 70. letech muzikál začal v rámci masové nabídky upadat, případně morfovat v moderní pojetí (jmenovitě např. Oscary ověnčený Kabaret), československý muzikál neměl žádnou kontinuitu a tradici. Jediným proudem byla imitace socialistických vzorů s budovatelskou náturou. Úspěšné americké muzikály u nás distribuované nebyly, muzikálová tvorba však byla žádaná. Kromě dílčích počinů byl jedinou osobností odhodlanou tvořit muzikály po svém Ladislav Rychman.

Dodnes neprávem opomíjený solitér, jehož kariérní trajektorie je pozoruhodná zejména tím, jak fluidně oscilovala mezi filmem, hudbou, televizí a divadlem (na tu dobu velmi neobvykle). Byl oddaný tvořit divácky atraktivní, žánrově lákavé tituly, jež nerezignují na kvalitu. Jeho průprava sahající od tvorby etnografických a folklorních dokumentů přes mistrovsky inscenované televizní písničky až po výpravné muzikály vyniká neustálou snahou o invenci i hravost. A především úspěšně propojuje tanec, zpěv a hudbu v koherentní filmový tvar, kde jednotlivé složky posouvají děj. To je pro muzikálový žánr takřka základní kritérium, kterého se Rychman jako první u nás důsledně držel a po svém jej upravoval.

V kulturní paměti žije především díky letnímu spektáklu Starci na chmelu, který se stal jakýmsi etalonem československého muzikálu. Na něj navázal barvitou emancipační vyprávěnkou Dáma na kolejích a právě normalizací sešněrovanou agitkou Hvězda padá vzhůru. O těchto filmech později hovořil jako o muzikálovém triptychu, kde pokaždé pracoval s odlišnými základy.

V tom prvním šlo o skupinu mladých a neznámých herců, druhý muzikál byl psán na tělo a vystavěn na titulní roli Jiřiny Bohdalové, třetí si zase vytyčil cíl zařadit populární pěveckou hvězdu do filmové role. Rychman předpokládal, že jen načrtne jakýsi půdorys pro další tvůrce, ale to se nestalo, protože muzikál je skutečně jedním z nejtěžších žánrů. Rozkvět 60. let, kdy se s ním stejně jako s dalšími žánrovými vzorci díky celospolečenskému rozvolnění koketovalo nejvíce, vzal vlivem normalizace za své a pro určitou manýru, bez níž se muzikál takřka neobejde, nebyl prostor.

Všichni věděli, že je to fiasko

To byl hlavní důvod, proč film Hvězda padá vzhůru dopadl, jak dopadl. Druhým důvodem byla absence zemřelého Vratislava Blažka, s nímž Rychman na muzikálových scénářích spolupracoval. Ten vynikal citem pro rytmus a kloubení slova s písněmi. Rychman se uměl dobře přizpůsobit ideologickým požadavkům a chtěl točit především divácky atraktivní filmy. Námět z dílny Gottových dvorních spolupracovníků bratrů Štaidlů, v té době spíše zajetých rutinérů než vynalézavých písničkářů, byl natočen roku 1974 v dramaturgické skupině Miloše Brože, zacílené především na výrobu veseloher.

Jakkoli by se mohlo zdát, že od začátku se s filmem počítalo jako s pomyslným "star vehiclem" Karla Gotta, populární zpěvák nebyl předem jasnou volbou. Vážně se uvažovalo o Pavlu Bartoňovi a konkurz absolvoval např. i herec Jaromír Hanzlík či Aleš Ulm. S výběrem se nejdříve experimentovalo, k angažování Gotta byl Rychman vzhledem k jeho hereckému projevu velmi skeptický. Později vzpomínal, že Gottův výkon nakonec dopadl lépe, než na začátku očekával. Samotný Gott i v porevolučních rozhovorech kolem filmu vždy našlapoval velmi opatrně. Dobová kritika na snímek hleděla uznale, nekriticky, i když všichni věděli, že se jedná o fiasko. 

Přestože se film z dnešního pohledu může pyšnit mamutí návštěvností 900 tisíc platících, kupříkladu na revuální semaforský velkofilm Kdyby tisíc klarinetů, kde Gott také hraje, dorazilo přes čtyři miliony diváků. Film v režii slovutného a muzikálovým umem nadaného režiséra a s nejpopulárnějším národním zpěvákem poprvé v hlavní roli měl rozhodně větší kvalitativní i kasovní ambice. Snímek tvrdě sepsul pouze Jan Rejžek, především však pro řemeslné nekvality, ústřední poselství takřka nikdo nezpochybňoval.

Přitom právě cesta Švandy, variující obrozeneckou divadelní hru Josefa Kajetána Tyla, je ve spojení s Gottem z dnešního pohledu nejpozoruhodnější. Gott, ačkoli obří národní hvězda, vždy k zahraničním vzorům vzhlížel, hledal v nich inspiraci, napodoboval je a zároveň chtěl dosáhnout obdobného statusu mezinárodní star. V roce 1971 dokonce přemýšlel nad emigrací, když se z pobytu v zahraniční do Československa nevrátil. Posléze se po debatě s prezidentem Husákem vrátil bez větších postihů, což odpovídalo snaze udržet pověst normalizační populární zábavy i "národního pokladu" nepoškozenou.

Role ve Hvězdě jako cena za odpustek

Gott se k této epizodě nerad vracel. Jeho filmová role se dá číst jako pomyslný políček od tehdejší vlády, a především jako popření osobních motivací. Vyprávění se totiž točí okolo malíře pokojů Švandy, který zároveň miluje zpěv. Lokální obliba mu však nestačí, a vydává se proto do ciziny, kde spadne do pasti kapitalistického světa, načež se poučený vrací domů, protože zpívat pro bližní je mnohem důležitější než touha po nehynoucí mezinárodní slávě. To je zcela proti Gottově profesní filozofii - jako zpěvák měl vždy internacionální tendence a zahraniční kulturu obdivoval. Jeho sebepopření však bylo jakousi nutností. Jiří Menzel také musel natočit budovatelské Kdo hledá zlaté dno, aby si po trezorových Skřiváncích na niti vylepšil reputaci. Zpěvákova "očista" pak vyvrcholila podpisem anticharty.

Postava Švandy je v Gottově ztvárnění zajímavým paradoxem. Zpěvák v jedné scéně vzhlíží k fotce se Zlatými slavíky, jakkoli on sám už jich několik vlastnil, zatímco zkouší a imituje pohyby hvězd. Některé linie filmového příběhu jdou tedy přímo proti zpěvákově naturelu. Jiné ale naopak jeho hvězdnou image podporují. Například motiv, že zpěvák patří všem ženám. I když má Švanda dívku (která mimochodem iniciuje všechny polibky, nikdy on sám), kvůli hudbě ji opouští. Jeho srdce patří fanynkám a fanouškům. Gott si totiž v této době dával velký pozor na to, aby jeho romantické vztahy zůstaly mimo veřejnou pozornost.

Jakkoli pak v jednom z rozhovorů vzpomínal, že v každém filmu hrál vždycky tak trochu sám sebe, Švanda je rozhodně ojedinělým případem, kdy upustil od pečlivě budované kontroly nad svým hvězdným obrazem. Šlo o jedinou roli, kdy Gott nehrál vlastní variaci, do té doby se totiž objevoval jen v rolích zpěváků či hudebníků.

Sudičky v době socialismu? Zvláštní

Z dnešního pohledu nechtěně bizarní momenty ve filmu přehluší jinak opět nápaditou Rychmanovu inscenaci a cit pro choreografii. Byť nedosahuje svých vrcholů, muzikální čísla jsou stran pohybu postav a rámování stále propracovaná, i když celkový dojem sráží premisa a záměrně ošklivé prostředí hříchem hýřícího velkoměsta. Film zdaleka není tolik barevný a radostný, jak bychom byli u Rychmana čekali. Režisér si i zde zachovává snahu o inovaci či variaci oblíbených motivů.

Opět využívá děj komentujícího chorálu. Zatímco ve Starcích na chmelu jsou to černě odění kytaristé, zde jde o sudičky, které Švandovi na začátku dají do vínku hudební dar a úspěch, zatímco později ho pomáhají nasměrovat na správnou cestu. Jakoby Gott/Švanda svůj talent získal skrze nadpozemské síly, což je zajímavé, neboť umění bylo socialistickými filmy prezentováno jako něco, čeho dosáhne každý, stačí když bude pilně dřít.

Hvězda padá vzhůru se dočkala chladných reakcí publika. Na vině byl očividný a na sílu vepsaný agitační ráz, roztříštěné stylizace i nechtěně toporné herecké kreace. Muzikál nezabodoval také kvůli tomu, že zkrátka neměl dobré písně a už vůbec hity. Ani doprovodný vinyl se soundtrackem tak lidi k filmu nepřivedl. Návštěvnost byla takřka čistě opřená o titulní tvář Karla Gotta. I tak film dodnes představuje názornou výpověď o machinacích normalizační kultury, a především může jít i přes úmorně natáhnutou stopáž o takzvaný "guilty pleasure" zážitek.