V těchto dnech slaví teprve 23. narozeniny, přesto už se Benson Boone může počítat mezi globální popové hvězdy. Svou kariéru odstartoval před několika lety úspěchem na TikToku a účastí v soutěži American Idol, z níž jako favorit nečekaně odstoupil. Pod svá ochranná křídla ho totiž vzal Dan Reynolds, frontman Imagine Dragons, s jehož pomocí začal zpěvák pracovat na svém vlastním repertoáru.

Hned první singly jako Ghost Town nebo In The Stars byly fanoušky přijaty kladně, ovšem vše se zlomilo až na začátku minulého roku s emotivní baladou Beautiful Things. Její dynamický zvrat umožnil Bensonovi naplno předvést možnosti svého hlasu - a světové žebříčky se zatřásly.

Leské overaly a velké výstřihy

Písnička byla v roce 2024 tou vůbec nejposlouchanější na streamovacích platformách a její videoklip získal cenu MTV Video Music Award - byť trochu paradoxně v kategorii nazvané Nejlepší alternativní video. Interpret, který dává svým pod kůži se zařezávajícím vokálem a inspirací v hudbě 70. a 80. let vzpomenout na legendárního Freddieho Mercuryho (na festivalu Coachella si dokonce zazpíval hit Bohemian Rhapsody s kytaristou Queen Brianem Mayem), se stal nejen novou popovou modlou, ale i sexsymbolem. Jeho provokativní image s typickým knírkem a často obnaženou hrudí, případně lesklými overaly s velkými výstřihy ve tvaru písmene V, někteří dokonce přirovnávají k vizáži pornohvězd.

Zpěvák říká, že nechce být vnímám jako sexuální idol, na druhou stranu jde však této nálepce naproti - vždyť i na obalu druhé studiové desky American Heart pózuje s americkou vlajkou svlečený do půli těla a na kůži má krvavé šrámy.

Navíc bohužel platí, že image na této nahrávce hudební obsah trochu zastínila. Albová novinka vyšla pouhých čtrnáct měsíců po debutu - jako by bylo třeba kout železo, dokud je žhavé, protože popularita v dnešním popu je velmi vrtkavá a nestálá. Co se týče samotného tvůrčího procesu, ten trval ještě mnohem kratší dobu: Boone spolu se svým dvorním spolupracovníkem Jackem LaFrantzem složil všech deset zařazených songů za pouhých sedmnáct dní. Nezbývá než konstatovat, že toto "šití horkou jehlou" se do výsledku promítlo.

Rodák z Washingtonu, který vedle zmíněných Imagine Dragons předskakoval i Taylor Swift a loni v době největšího rozpuku své popularity vystoupil v beznadějně vyprodaném pražském Lucerna Music Baru (dnes už by to bylo nejspíš na O2 arenu), tentokrát až na několik výjimek nesložil tak silné a pronikavě emotivní písně. Není divu - zatímco prvotinu tvořil postupně několik let a zachytil na ní celý svůj dosavadní život, za rok a dva měsíce od jejího vydání se zkrátka jako autor nestačil příliš posunout.

Vyčnívající singly, průměrný zbytek

Začněme ale tím nejlepším, co nahrávka obsahuje - tedy singly. Ten první Sorry I'm Here For Someone Else vyšel už v únoru a umělec v něm popisuje situaci, v níž potká svou bývalou lásku v momentě, kdy jde na rande s tou současnou. Vděčné popové téma zvládl šikovně vytěžit, protože z písně, která byla dle jeho slov původně velmi smutná a pomalá, udělal chytlavou synthpopovou hymnu stadionového charakteru.

Ještě více zaujme druhý singl Mystical Magical, který svým podmanivým motivem vezme posluchače na retro taneční večírek. Jeden háček by se ale našel - a to úvahy nad tím, nakolik je melodie původní. Chytlavý refrén si totiž Benson vypůjčil z osmdesátkového hitu Physical Olivie Newton-Johnové. Jde o přiznané zakomponování původního nápadu, který autoři přetvořili do současné podoby, nikoliv nelegální "vykrádání". Nakonec platí, že současná mladá generace posluchačů možná jmenovanou píseň ani nezná. Přesto se zas a znovu ukazuje, jak je v dnešní době těžké přijít v popu s něčím novým - a také, jak hudebně plodnou dobou byla osmdesátá léta.

K dalším vrcholům nahrávky patří tklivá, perfektně vygradovaná orchestrální balada Momma Song, věnovaná - jak název napovídá - hudebníkově matce. Boone jí v písni děkuje za to, že se díky ní stal mužem, a zároveň si už nyní uvědomuje, že jednou budou vzpomínky a fotky to jediné, co mu po ní zůstane.

Na desku se dostala i píseň věnovaná pro změnu jeho otci - Mr. Electric Blue. Ta nejen svým názvem odkazuje na hit Mr. Blue Sky legendy sedmdesátých let, britské kapely Electric Light Orchestra. Patří mezi spíše drzejší kusy, které je potřeba brát s nadsázkou: jako to ostatně dělá i interpret sám v zábavném videoklipu, v němž si oblékl trička s nápisy "One hit wonder" či "I hate Benson Boone". Hudebně už jde ale spíše o průměrný song, což se ostatně dá napsat o většině dalších skladeb.

Překvapivě unavené songy

Ač mladý muzikant označuje za svou primární inspiraci pro vznik tohoto alba tradiční americkou (hlavně rockovou) muziku, například tvorbu Bruce Springsteena, deska nejednou míří také na taneční parket. Skladba Man In Me zaobaluje svůj syntetický zvuk do temnějšího hávu. V rámci autorova repertoáru jde o lehký experiment, který neskončil žádným průšvihem, ani po několikátém poslechu ale neutkví v pamětí.

K těm méně výrazným, chce se napsat až výplňovým, položkám patří Reminds Me Of You či I Wanna Be The One You Call, které znějí dost ospale, na tak mladého a energického zpěváka snad až unaveně. Také glam rockem inspirovaná Wanted Man zcela nenaplnila svůj potenciál, protože pokus o říznější aranžmá přehluší příliš "vyleštěná" produkce.

Plouživá Take Me Home sice zpěvákově hlasu, který si zde hraje s různými polohami, sluší, svou výstavbou ale dost připomíná písně z loňského debutu. Jako by se jednalo o zbytek, který se na první počin nevešel. Studiovku uzavírá svižnější song Young American Heart, ve kterém umělec líčí autonehodu, která ho spolu s jeho nejlepším kamarádem postihla v šestnácti letech.

Po ohromujícím nástupu na scénu s prvním albem působí pokračování o pouhých deseti písních a třiceti minutách jako lehké zklamání. Několik opravdu dobrých písniček na druhou řadovku sice Benson Boone složil, s vydáním měl ale spíše počkat, až k nim přibude ještě pár podobně zdařilých. Na to, aby se stal v hudebním světě stejně stabilní ikonou, jakou byl jeho vzor Freddie Mercury, bude potřebovat ještě trochu dozrát.