Mogilnyj vyrůstal ve zlaté éře sovětského hokeje, kdy "rudá mašina" pod trenérským diktátorem Viktorem Tichonovem vyhrávala takřka každý turnaj, kterého se účastnila.

Útočník z Chabarovsku nastupoval se Sergejem Fjodorovem a Pavlem Burem. Jako nástupci útoku Makarov - Larionov - Krutov byli mnohými považováni za nejlepší útočnou formaci na světě.

Mogilnyj měl zlato ze šampionátu juniorů (mimochodem byl také u slavné rvačky v Piešťanech v lednu 1987) i z olympiády v Calgary 1988. Dominoval v armádním CSKA Moskva.

Jenže spokojený nebyl. "V podstatě jsem žil jako žebrák," vzpomínal.

Za rodinou v Chabarovsku na Dálném východě mohl jen na několik dní v roce. Trenér Tichonov driloval hokejisty 11 měsíců ročně a zastával názor, že příbuzní by jejich rozvoj jen brzdili.

"Viděl jsem, jak končí starší hráči, kteří po hokejové kariéře neměli nic. Vůbec se mi to nelíbilo," popisoval Mogilnyj.

Udička na Aljašce

Zkraje roku 1989 oslavil dvacáté narozeniny a železná opona v Evropě se pomalu začínala drolit. Mogilnyj nemohl tušit, kdy režim padne, ale už byl v kontaktu se světem NHL.

Na juniorském mistrovství světa na Aljašce, kde se hrálo na přelomu let 1988 a 1989, mluvil s ředitelem hráčského rozvoje Buffala Donem Lucem. Dozvěděl se, že ho Sabres v roce 1988 draftovali.

Buffalo se rozhodlo riskovat, že svou volbu na dražbě talentů vyplýtvá, neboť do té doby ze Sovětského svazu do NHL nikdo neutekl.

To už spíše z Československa, kde přeci jen nebyl politický režim až tolik utažený. Odtud pláchli za hokejovým snem do zámoří třeba Petr Svoboda nebo Petr Klíma. Ještě dříve jako průkopníci Václav Nedomanský s Richardem Fardou.

Mogilnyj na MS dvacítek zazářil a v součtu s chatrným životem doma v Sovětském svazu u něj vyklíčil zájem o NHL. Roli mohlo sehrát i to, že se na Aljašce seznámil se studentkou Terou Harringtonovou, s níž si pak dopisoval.

Když byl talentovaný útočník o pár měsíců později ve Stockholmu na svém prvním dospělém mistrovství světa, podařilo se mu kontaktovat Buffalo.

"Chci do Ameriky," vzkázal přes Sergeje Formačeva, Rusa pracujícího ve Stockholmu, který mladému forvardovi s útěkem pomáhal.

Luce, který s Mogilným mluvil na Aljašce, a s ním generální manažer Sabres Gerry Meehan okamžitě sedli na letadlo směr Švédsko.

Útěk z obchoďáku poblíž Globenu

Sovětský svaz byl na MS suverénní. Deset zápasů, deset vítězství, další sada zlatých medailí. Mogilnyj si vzal tu svou, při oslavách se vymluvil na nevolnost a zmizel.

Vybízel i parťáka z útočné formace a spolubydlícího Fjodorova, aby šel do Ameriky s ním. Fjodorov zůstal, utekl až o rok později z Her dobré vůle v Seattlu.

Mogilnyj a jeho pomocník Formačev byli domluveni s dvojicí z Buffala na vyzvednutí u obchodního centra poblíž hokejové haly Globen. Plán vyšel. Rusové naskočili do auta a Luce šlápl na plyn.

"Jako v bondovce. V dalších dnech měnili hotely v okolí Stockholmu a zametali po sobě stopy," líčil švédský novinář Janne Bengtsson kanadské stanici Sportsnet, která natočila o Mogilného útěku dokument.

V sovětské výpravě byl mezitím vyhlášen poplach.

Mogilnyj utekl nejen jako hokejista a reprezentant, ale také jako armádní důstojník. V podstatě šlo o dezerci, což si dobře uvědomovali i zástupci Buffala.

"Věděli jsme, že naše životy jsou v ohrožení. Žádný Rus do té doby takhle neutekl," vysvětloval manažer Meehan v dokumentu Sportsnetu. Měl obavy z odposlechů, ze sledování a z "chlápků v kožených kabátech" ze sovětské tajné služby KGB.

Ve spolupráci s americkou ambasádou se funkcionářům podařilo ze Stockholmu odletět bez komplikací i s Mogilným na palubě. Až ve vzduchu si mohli oddechnout.

"Když jsme přistáli na letišti JFK v New Yorku, bylo tam asi nejvíce reportérů v historii," usmíval se v dokumentu Meehan.

Gól po dvaceti sekundách

Zatímco v Sovětském svazu se psalo o zrádci Mogilném a pirátech z Buffala, ani ruský útočník si před novináři v Americe nebral servítky.

Mluvil o akutních nedostatcích základních potřeb v ruských obchodech, o diktátorovi Tichonovovi. "Rádi ho mají jen jeho žena a pes. A vůbec nechápu proč," vyprávěl Mogilnyj.

Do NHL vlétl ve velkém stylu a první gól za Buffalo zapsal už po dvaceti sekundách na ledě. Brzy se vžila přezdívka Alexandr Veliký. Na dresu nosil číslo 89, odkazující na rok útěku i příčku na draftu.

Postupně se adaptoval i mimo led, o čemž svědčí příběh se známým trenérským tvrďákem Mikem Keenanem, který Mogilného cepoval při angažmá ve Vancouveru.

"Slyšel jsi někdy o mém útěku a mojí rodině? Jak mi vyhrožovali, že je pozabíjí? Myslíš, že mě zastrašíš?" měl se útočník obořit na trenéra, který údajně zůstal bez reakce.

Za Buffalo, Vancouver, Toronto a New Jersey odehrál v NHL v součtu s play off více než 1100 zápasů. V roce 2000 zvedl s týmem Devils nad hlavu Stanley Cup a vstoupil do Triple Gold Clubu.

Mats Sundin o Mogilném tvrdil, že je to nejlepší spoluhráč, jakého kdy měl. Další hokejisté básnili o jeho střele nebo bruslení a Igor Larionov popsal Mogilného jako "komplexního přírodňáka".

Gratulace s výhradami

Končil v roce 2006 a mnoho lidí z hokejového světa se divilo, proč se na jeho uvedení do Síně slávy v Torontu čeká tak dlouho.

Vstoupí do ní letos v listopadu po boku Zdena Cháry, Joea Thorntona, Duncana Keitha, Jennifer Botterillové, Brianny Deckerové, Daniele Sauvageové a Jacka Parkera.

Mogilnému už na sociální síti X gratuloval bývalý spoluhráč Dominik Hašek. Zároveň zmínil své výhrady v souvislosti s Mogilného současnou prací a válkou na Ukrajině.

 Před 36 lety Mogilnyj ze Sovětského svazu prchal, nyní je dlouholetým prezidentem klubu Amur Chabarovsk ve svém rodném městě. Je tedy součástí Kontinentální hokejové ligy, která prezidentu Vladimiru Putinovi slouží jako nástroj propagandy.