Pod vlivem Michaela Foucoulta uspořádal americký psycholog David Rosenhan v roce 1973 pokus, kterým dokázal, že psychiatrie nemá dostatečný rozlišovací systém, aby byla schopna spolehlivě diagnostikovat. Poslal osm zdravých lidi s jediným nespolehlivým údajem, který by mohl vyvolat podezření, a jinak bezproblémovou anamnézou a zcela bezproblémovým chováním, do osmi psychiatrických zařízení. Všichni byli přijati k hospitalizaci, a přestože nevykázali žádné projevy psychózy, dostali všichni diagnózu - sedmkrát se jednalo o schizofrenii a jednou o bipolární poruchu.

Jindřich Jašík je kromobyčejnou osobností. Akutní ataku "šílenství" prožil zčásti v psychiatrické nemocnici, kterou opustil, sotva to bylo možné a doléčil se doma. O této hluboké zkušenosti napsal útlou knížku Cesta ze schizofrenie (2019), v níž věrohodně líčí své prožitky a cestu k náhledu a vyjasnění mysli. Od propuštění je bez jakékoliv farmakoterapie.  Šťastně ženatý otec tří dětí, který je schopen uživit sám sebe i rodinu.

Na základě své zkušenosti probírá postupy současné psychiatrie, která zásadně jeho postup zavrhuje a považuje za voluntaristický a neodpovědný. Oprávněně argumentuje, že v každém jiném odvětví medicíny si pacient může zvolit, zda nabízený léčebný postup přijme nebo odmítne, až po životně důležité rozhodnutí, které odmítá resuscitaci. V psychiatrii, při diagnóze schizofrenie, tuto šanci prakticky nemá a bude doživotně krmen léky, které mají řadu nežádoucích účinků, z nichž některé odpovídají negativním příznakům schizofrenie. Nemluvě o zásahu do metabolismu, pohybového systému, sexuality a dalších.

Jašík doporučuje, aby při první atace "šílenství" měl postižený člověk dostupnou psychoterapii v dostatečném množství a možnost volby, zda chce nebo nechce farmakoterapii. Tak by se u odmítačů mohly projevit sebeúzdravné mechanismy v dostatečné míře, aby mu s pomocí blízkých a podpůrných skupin dovolily žít plnohodnotným životem bez obtíží, bez stigmatizace a také bez sociálního vyloučení.

Doporučené postupy shrnuje koncept označovaný jako soterie, podle řecké bohyně zosobňující bezpečí a vysvobození od zla. Soteria je termín, který označuje specifický typ komunitního léčebného zařízení pro lidi s psychotickými krizemi. Vychází z modelu, který se odchyluje od tradičního biomedicínského přístupu, a místo toho klade důraz na vytvoření podpůrného prostředí, s minimálním užíváním léků.

Jašíkova argumentace je věcná, logická, s mnoha příměry - z hlediska diagnostického potvrzující bezvadně fungující abstraktní myšlení) neagresivní a nemanipulativní. Je to solidně vystavěná myšlenková stavba s pevnými základy. Jeho projekt péče by nasměroval tok peněz za potřebnou osobou, ne do institucí, kde se plno zdrojů poztrácí, jak jsme mohli sledovat nedávno při zcela katastroficky zpackané psychiatrické reformě. To ale současně činí takový postup zcela nereálný, protože zabetonované instituce a farmaceutické firmy v tomto představují nedobytné pevnosti.

Jašíkův postup, víceméně uplatňovaný například v Kalifornii jako "recovery net", je tak odsouzen do polopartyzánských aktivit realizovaných v terénu dobrovolníky, kteří budou pracovat v prvním kole nepochybně bez nároku na odměnu.

Text Jašíkovy nové knihy nazvané Psychiatrické maximum (Dialogicky.cz, Praha, 2025) proto rozhodně stojí za prostudování, a je to také námět k zamyšlení pro všechny, kdo se v pomoci lidem postiženým psychotickou atakou věnují. Především ale pomůže samotným postiženým, jejich blízkým a zdravotnickým pracovníkům. O tuto problematiku by se také měla zajímat široká veřejnost.  Já osobně bych tuto knihu zařadil do osnov občanské výchovy pro střední školy. Pokud mohou věnovat tolik času sexuální výchově, pak by výchova k soužití s lidmi, kteří se dostali do velmi špatné situace, neměla být takový problém.

Jašík není Foucoult. Jašík  je ve svém doporučení mnohem smířlivější k psychiatrii, a proto by si zasloužil neméně bohatý ohlas.