Text, který Milan Kundera v Jeruzalémě přednesl, vyjadřuje poctu Francoisovi Rabelaisovi, který se ve svém díle vysmívá všemu, co se v 16. století uctívalo a který přinesl do francouzštiny mnoho nových slov. Jedno z nich, agelast, označuje toho, kdo se nesměje, kdo nemá smysl pro humor. Rabelais, nenáviděl agelasty, bál se jich.

Kundera ho chápe, cituji: "Není smíru mezi romanopiscem a agelastem. Ježto nikdy neslyšeli boží smích, jsou agelastové přesvědčeni, že pravda je jasná, že všichni si musí myslet totéž a že oni sami jsou přesně těmi, jimiž si myslí, že jsou. Jenomže právě tím, že člověk ztratí jistotu pravdy a jednomyslný souhlas jiných, se stane individuem. Román je imaginární ráj individuí. Je to území, na němž nikdo není majitelem pravdy, ale kde všichni mají právo být pochopeni."

Zmíněný citát připomíná zároveň starou židovskou moudrost: Člověk myslí, Bůh se směje. Moudrost románu je podle Kundery jiná než moudrost filozofie. Román není zrozen z ducha teorie, ale z ducha humoru. Proto umění inspirované božím smíchem je svou podstatou nejen nezávislé na ideologických jistotách, ale protiřečí jim. To je i důvod, proč skoro všechny biografie jsou nudné. Život v nich vypadá jako zářivá dráha příčin a následků, ztroskotání a úspěchů, a člověk, píše Kundera, "který upírá křečovitě pohled na kauzální zřetězení svých činů, zrychluje tak ještě svůj bláznivý běh ke smrti." Jenže naopak poezie románu není v ději, ale tam, kde se děj zastaví. Tam, kde most mezi příčinou a následkem se stal neviditelným a myšlenka se toulá v sladce nevinné volnosti. Poezie je v nevypočítatelnosti.

Bohužel jsme se ale ocitli v pasti, protože hloupost neustupuje před technikou, pokrokem, moderností, vědeckým rozvojem, ona se vším tím rozvojem sama rozvíjí. Cituji: "Moderní hloupost neznamená nevědomost, ale nemyšlení přejatých myšlenek… Neboť je možno představit si budoucnost bez třídního boje nebo bez psychoanalýzy, nikoliv však bez nezadržitelného vzestupu přejatých myšlenek, které vepsány do komputerů, propagovány masovými médii, mohou se stát brzy silou, která rozdrtí veškeré originální a individuální myšlení, a udusí tak samu podstatu evropské kultury Novověku."

Čtyřicet let starý text Milana Kundery je proto možné dnes číst jako naléhavou výzvu k boji s agelasty, kteří hloupost svých myšlenek převádějí do řeči krásy a citů a staví se do role majitelů jediné pravdy, kterou Vesmír nezná. Protože, jak známo v kvantové fyzice nic nedává smysl a podobně je tomu i ve skutečném životě. Proto Kundera už druhý svůj román nazval Život je jinde.

Napsáno pro ČRo Plus.