Herning (od našeho zpravodaje) - Teď už je 44letý rodák z Budapešti, který jako jeden ze tří Maďarů prošel draftem NHL, ostříleným televizním komentátorem a v Dánsku bedlivě sleduje, jestli jeho následovníci v reprezentaci udělají další krok vzhůru.

Ačkoli si Szuper nakonec ostré utkání v NHL nezachytal, má o čem vyprávět. Před dnešním historicky prvním zápasem Česka proti Maďarsku promluvil v rozhovoru pro Aktuálně.cz a Hokej.cz.

Co na maďarské výkony v Herningu říkáte? Po výhře s Kazachstánem se zdá, že letos jsou šance na záchranu slušné.

V maďarském hokeji se odehrály velké změny. Po delší době máme maďarského hlavního kouče, celý realizační tým až na trenéra brankářů jsou Maďaři. Hokejový svaz má nového prezidenta a chtějí rozjet novou kulturu, vybudovat program pro mladé. Z turnaje jsme měli trochu obavy, chybí nám asi pět klíčových hráčů, ale mladí kluci to chytili za správný konec. Proti Kazachstánu jsme byli rychlejší, lepší v taktice. Konečně to vypadá, že na této úrovni můžeme hrát.

Roste v Maďarsku popularita hokeje? Před odletem na MS padl v Budapešti národní divácký rekord, na přípravu s Kanadou přišlo 16 tisíc lidí.

No, tohle byl výjimečný zápas. Není moc možností vidět kanadské super hvězdy v Maďarsku. Ale obecně ano, maďarský hokej se rozšiřuje mimo zavedená města, zajímá více a více lidí. Máme své historické momenty, jako rok 2008, kdy jsme se po 70 letech dostali do elitní divize MS. Od té doby vyrostly nové arény, více dětí se dalo na hokej.

Jak na tu dobu vzpomínáte? Vyhráli jste turnaj béčkové divize v Japonsku a o rok později startovali na MS ve Švýcarsku. 

Byl to můj desátý rok v národním týmu. Když mi bylo sedmnáct, hráli jsme ještě skupinu C a nikdy bych si nemyslel, že budeme v áčku. Větší šanci jsem dával tomu, že se dostanu do NHL. Jako děti jsme totiž vyrůstali na venkovních kluzištích, žádné hokejové haly jsme v Maďarsku neměli. Kdykoliv bylo špatné počasí, nemohli jsme se dočkat, až půjdeme zase na led. Nebyli jsme hokejově tak šikovní, ale měli jsme velká srdce. Když se na to dneska podívám, jsem hrdý, jakou cestu maďarský hokej urazil. Další skvělý pokrok by bylo se teď na MS poprvé udržet.

Byl šampionát v roce 2009 největším momentem vaší kariéry? Na Slovensku možná dodnes vzpomínají na zápas, kdy jste proti nim s Maďary drželi v poslední minutě senzační remízu 3:3. V tom utkání jste měl 48 zákroků.

(úsměv) Jasně, dobře si pamatuju, že vítězný gól Slováků na 4:3 dal Luboš Bartečko třináct sekund před koncem. Byl to náš první zápas v áčku a hned proti Slovensku. Znáte to, jsme velcí rivalové, ale tehdy na MS bylo skvělé vidět, jak to fanoušci obou týmů pojali. Bavili se spolu, popíjeli pivo. Prohrávali jsme v tom zápase 1:3, ale vyrovnali jsme a směřovalo to do prodloužení.

Škoda, šlo by o prvotřídní senzaci.

Nebylo hezké sledovat radost Slováků, na druhou stranu je úsměvné, že hráči jako Michal Handzuš, Marcel Hossa nebo Rastislav Staňa po tom gólu Bartečka oslavovali, jako by vyhráli celé MS. Skákali po sobě na ledě, byli opravdu strašně šťastní. My jsme po dalších prohrách sice sestoupili, ale rozhodně to byl highlight mojí kariéry.

Jak se ohlížíte na roky v zámoří? I když jste zápas NHL nikdy nechytal (vyjma přípravných), v Calgary jste byl součástí prvního týmu. Ve sbírce jinak máte prestižní juniorský Memorial Cup a vyhrál jste AHL.

Celé je to jako příběh o Popelce. Jak jsem říkal, vyrostl jsem na venkovních kluzištích, neměl jsem žádného trenéra gólmanů… Snažil jsem se být jako Hašek, byl to můj idol. Velmi neortodoxní, nezajímal se o žádný styl chytání, jen chtěl zastavovat puky. Takový byl i můj styl. Můj nejlepší trenér brankářů byla televize. Stál jsem před ní a napodoboval pohyby brankářů, především Haška. Nejsem vysoký, spoléhal jsem na rychlost a mrštnost.

A draftem NHL jste prošel jako jeden ze tří Maďarů. Ani Tamás Gröschl a János Vas si ji ale nakonec nezahráli.

Já byl blízko. Devět zápasů na střídačce a začalo to v Madison Square Garden proti Rangers. Bohužel mě povolali den poté, co mi umřela babička. Letěl jsem z AHL domů na pohřeb a zazvonil telefon, volali mě do NHL. Nechtěl jsem letět, řešil jsem to s rodiči, ale ti mě naopak nenechali, abych zůstal v Budapešti.

Prvním brankářem organizace Flames byl tehdy Roman Turek. Jaký byl?

Zábavný chlápek! Když jsem se do NHL dostal, snažil jsem se být jako Roman, ale on byl úplně jiný než já. Urostlý, vysoký. Snažil jsem se ho kopírovat tak moc, až mě to na pár měsíců úplně vyřadilo. Nefungovalo to, přestal jsem s tím. Další historka s ním je vtipná.

Tak povídejte.

Když si mě zavolali do Calgary a vyplácely se výplaty, koukal jsem na všechny ty velké hráče, jak rozbalují obálky a na výplatní pásce kontrolují, jakou částku dostali. Jarome Iginla nebo zrovna Roman měli krásné peníze. Podívali se: "Aha, žádný problém." Stovky tisíc dolarů, ale žádné velké emoce ve tváři. Já seděl vedle Romana a měl jsem strach tu obálku otevřít. Viděl jsem, že mě sleduje. Otevřel jsem to a Roman mi řekl: "Tak, a teď si můžeš koupit Balaton!" (smích) On byl pořád vysmátý, ale tady se snažil tvářit seriózně a vytáhl tuhle hlášku. Choval se ke mně mile, byl skvělý.

Mrzí vás, že jste ten jeden start v NHL nezapsal?

Samozřejmě, velmi. Na Elite Prospects by to vypadalo lépe, i kdybych chytal jen třetinu. Ale i kdybych byl v té době hlavní kouč, nenasadil bych se. Jamie McLennan nikdy nebyl hvězda, byl solidní dvojkou právě za Romanem, který se zranil, a tím se uvolnilo místo pro mě, ale tehdy chytil Jamie životní formu. Já byl mladý a říkal jsem si, že šanci někdy určitě dostanu. Jenže týmu se výsledkově nedařilo, skončil celý trenérský tým a kompletně se proměnil i management. Přišli noví lidé, přivedli si vlastní hráče a už jsem v Calgary příležitost nedostal. Na druhou stranu kdybych se dostal do NHL, třeba bych si zase nezachytal za Maďarsko na MS. A národní tým byl pro mě vždy důležitější než chytat NHL.

Na masce jste měl logo Supermana. Asi podle příjmení, viďte?

Měl jsem i takovou přezdívku, dostal jsem ji v juniorce v Ottawě. Když jsem udělal velký zákrok, hráli v aréně filmovou hudbu ze Supermana. Tak jsem si ho dal na masku, jen s malým "Z" uprostřed, abych se trochu odlišil. (úsměv) Jako kluk jsem nesnil o tom, že mi budou Kanaďané jako Maďarovi dávat nějaké přezdívky. Tehdy jsem si připadal jako Indiana Jones, jel jsem do země, o které nic nevím. Byla to úplně jiná doba než teď. Kluci se mě občas ptali, odkud jsem. Z Maďarska? A kde to je? Někteří Severoameričané to vůbec nevěděli. 

Tady v Herningu představili Maďaři šestnáctiletý talent. Útočník Domán Szongoth hraje ve Finsku a jeho jméno se skloňuje s potenciálem pro NHL. Mohl by si ji jako první Maďar skutečně zahrát on?

Na takovou debatu je brzo, ale rozhodně bude zajímavé jeho cestu sledovat. Záleží, jak se Domán a jeho okolí popasuje s tím, že vám v tomto věku vstupuje do života spousta elementů, které vás odvádí od hokeje. Ale je to chytrý kluk, jeho rodina je z hokejového prostředí. Věřím, že to zvládnou. Nejdůležitější pro něj budou příští dvě sezony před možným draftem. 

Co čekáte od večerního zápasu proti Česku? Tyto týmy na sebe narazí na mezinárodní scéně vůbec poprvé.

Porazili jsme Kazachstán, ten porazil Norsko a to bylo zase kousek od toho, aby šlo s Českem do prodloužení. Můžeme mít nějakou šanci, ale asi není moc reálné, aby Maďaři český tým přemohli. Je to spíš zápas o načerpání zkušeností. Aby si kluci zkusili, jaké to je hrát proti někomu jako David Pastrňák a Martin Nečas. Češi jsou úřadující mistři světa, hrát proti nim je velká věc. Naši kluci se od toho můžou pak odrazit směrem do zápasů s Dánskem a Norskem, které budou důležité.