Když byla Dominika malé děvčátko, její maminka vážně onemocněla. Myslela si, že brzo umře, a neuměla si s tím poradit. Řešila to jídlem. Když přišla ze školy domů, šla do špajzu, vzala si sušenky a jedla. Špatné myšlenky dokázaly s tím jídlem odejít. 

"Obezita opravdu není jen o tom, že by se člověk nudil a jen jedl. Ale hledáme v tom jiný druh útěchy. Jde o závislost na jídle, která je o to horší, že se musí jíst pořád. Nechci snižovat závažnost jiných závislostí, ale když alkoholik abstinuje, striktně musí dodržovat, že se nikdy nenapije. Ale u jídla je těžké najít ten balanc, když je pro nás životně důležité," začala své vyprávění v podcastu (ne!)ZÁVISLÁ.

Nejvíc vyhledávala sladkosti. Dokázala oplatky či zmrzlinu sníst i sestře. Když dostávala kapesné, dobrůtky si chodila kupovat do obchodu. Nejradši měla bonbóny a čokolády. Byla to jako droga, která jí na chvíli pomohla nemyslet na problémy doma. Cítila se spokojeně. Zaplnila tím smutek a prázdnotu.

Začala se řezat

Tu vnitřní bolest zaháněla nejen sušenkami a dalšími nezdravými potravinami, ale bylo jí tak špatně, že vzala žiletku do ruky. Aby necítila psychickou prázdnotu, začala se řezat. Na sebepoškozování se stala závislou a vždy u sebe měla něco, čím si může ublížit.

"Řezala jsem se na rukou. Když toho bylo moc, ruku jsem si zavázala s tím, že mě něco bolí. Trvalo to necelé dva roky. Sebepoškozování byl další stupeň přehlušování emocí. Když nepomáhalo jídlo, řízla jsem se. Když vidíte krev, najednou myslíte na něco jiného. Žiletku jsem nosila pořád u sebe," přiznala Dominika s tím, že si nikdo ničeho nevšiml. Dodnes má "památku" ve formě jizev. 

Možná by s tím nikdy nepřestala, kdyby nezakročil její přítel. Řekl jí, jestli si bude dál ubližovat, řízne se taky. To byla pro ní velká stopka, protože nechtěla, aby trpěl. 

"Chtěl, abych viděla, jaké to je, když si váš milovaný ubližuje. Strašně moc jsem chtěla, aby netrpěl. Bylo to jak lusknutím prstu, přestala jsem s tím ze dne na den," dodala. 

Začala držet drastické diety

Emoční přejídání a sebepoškozování "vyměnila" za anorektické stavy. Nemohla na sebe podívat, držela nesmyslné hladovky a různé diety. Dostala se do spirály hladu a výčitek. Hledala útěchu v podpůrných skupinách vyzáblých holek, které se hecovaly v tom, která déle vydrží nejíst.

"Vylepovala jsem si fotky vyhublých modelek, protože jsem chtěla vypadat jako ony. Nikdo si u mě ale ničeho nevšiml. Neměla jsem kamarádky, doma se řešil mámin stav a já navenek nevypadala, že bych strádala," vysvětluje, jak je možné, že jí nikdo v tom pekle poruch příjmu potravy nepomohl.

Spása v reality show

Spásu viděla v castingu do pořadu Extrémní proměny. Reality show o hubnutí a dostávání se do kondice pod vedením profesionálního trenéra a dalších odborníků viděla poprvé v zahraničí. Na tu myšlenku, že by si ji vybrali, se upnula a doufala v zázrak. Nikdo se z televize dlouho neozýval, myšlenka na záchranu se vytrácela. Až se jednoho dne skutečně ozvali.

"Pořad mi neskutečně pomohl nejen v pohledu sama na sebe, ale také překonat svou introvertní povahu. Strašně jsem se bála, že zklamu, nikoliv sebe, ale ty okolo. Měla jsem strach, že zklamu rodinu, trenéra," přiznala. 

Po finále pořadu se jí dostalo obrovské pochvaly nejen za to, že se jí povedlo hodně zhubnout, ale také jak moc prokoukla. Stala se z ní kočka, ze které všem spadla brada. Jak sama přiznává, těšilo ji to, ale s přijetím pochval má stále co dělat. 

"Sto lidí mi může říct, že jsem krásná. Pak jeden řekne, že to tak není, a já si pamatuji jen ten jeho názor. Ale je to moc pěkné, když se člověk dočítá, že vypadá dobře. Bojuji se sebekritikou a práce s hlavou není jednorázovka. Pracuji s tím pořád a nevzdávám se. Je to každodenní práce. Stejně jako s jídlem. Našla jsem balanc i v jídle, ale když přijde stresová situace, taky mi projdou hlavou myšlenky, že bych to zajedla. Musím se zastavit a říct si, že to nepotřebuji," uzavřela Dominika vyprávění. 

Ta našla smysl v pomoci jiným lidem postiženým obezitou. Chce, aby věděli, že v tom nejsou sami, a že to světlo na konci tunelu je tu i pro ně. Byť ho teď možná nevidí.