Španělka Marina Barcenillaová je vědkyní, parfumérkou a studentkou astrobiologie, která má jednu zvláštní vášeň: chce vědět, jak voní vesmír.

Během prozkoumávání vesmíru a jeho složek zjistila, že mnohé molekuly, které tvoří planety a mlhoviny, už má přímo ve své laboratoři. A tak začala vytvářet vůně, které přenášejí návštěvníky výstav Přírodopisném muzeu v Londýně rovnou do mezihvězdného prostoru - a to právě nosem.

Radši zemřít než tohle čichat

Kam se díky vůním můžete přenést? Třeba na Jupiter. Největší planeta naší sluneční soustavy, je podle vědkyně "trochu jako smradlavá bomba". Proto si její očichávání raději rozmyslete - pachy této planety se prohlubují, a kdybyste se měli dostat až k samotnému jádru, možná byste raději zemřeli.

Následoval by pach amoniaku - vůně, kterou zná každý majitel kočky. Hlubší části jsou pak cítit jako amoniak a síra - pekelný mix připomínající zkažená vejce. A pokud byste postoupili ještě dál, možná byste ucítili náznak ropy a česneku.

Zní to jako science fiction, ale pachy ve vesmíru - nebo spíše chemikálie, které by tyto pachy mohly vytvářet - pomáhají vědcům zjišťovat, z čeho jsou planety a hvězdy složené a kde by mohl být život.

Čich - náš pradávný kompas a vůně domova

Čich jako takový je mnohem starší než zrak či sluch. První bakterie už před 3,5 miliardy let používaly čich k přežití. A my, jejich vzdálení potomci, jsme si tuto schopnost vylepšili tak, že dokážeme vůně nejen rozpoznat, ale i spojit s emocemi, vzpomínkami nebo domovem.

Britská astronautka Helen Sharmanová, která v roce 1991 strávila osm dní na sovětské stanici Mir, pak popisuje vesmírnou vůni jako "kovovou". Zároveň vzpomíná, jak jí kolega Alexej Leonov předal snítku pelyňku. Během své mise ji občas rozdrtila, aby uvolnila šalvějovou vůni, "protože je příjemné něco cítit". V prostředí stanice, kde pachy příliš necirkulují, to byl závan domova.

Ale i vesmír má svůj vlastní zápach. Po výstupu do volného prostoru se na oblečení astronautů zachytí atomární kyslík, který při návratu na stanici reaguje se vzduchem a vytváří ozon - pach podobný čerstvému vzduchu po bouřce. Jiní astronauti mluvili o pachu spáleného masa nebo střelného prachu - možná čichali pozůstatky umírajících hvězd.

Polycyklické aromatické uhlovodíky (PAHs), které vznikají při smrti hvězd a putují vesmírem, na Zemi najdeme třeba v ropě, uhlí a kouři.

Když se Sharmanová vrátila v roce 1991 na Zemi, přistála ve stepích Kazachstánu. Kabina narazila do země, pomačkala pelyňkovou vegetaci - a po otevření se dovnitř nahrnul čerstvý vzduch. "Vonělo to fantasticky. Absolutně božsky," vzpomíná. Po měsících bez skutečné vůně Země byla právě ta úplně obyčejná - přirozená vůně domova - tou nejkrásnější.

Nereálné aroma a postup

V roce 2022 zachytil vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST) vůbec poprvé spektrální důkaz přítomnosti oxidu uhličitého (CO₂) v atmosféře exoplanety WASP-39b. JWST sice nemá "čich" jako člověk, ale dokáže sledovat, jak planeta při průchodu před svou hvězdou ovlivňuje její světlo - a na základě těchto změn odhalit chemické složení atmosféry.

O rok později se zaměřili na planetu K2-18b. Mezinárodní tým vedený mimo jiné astrofyzikem Subhajitem Sarkarem detekoval pomocí JWST slabý signál molekuly dimethylsulfidu (DMS) - plynu, který na Zemi vzniká téměř výhradně činností mořských organismů.

Letos Sarkar a jeho kolegové znovu analyzovali atmosféru K2-18b a zaznamenali ještě silnější stopy chemických látek, které - pokud víme - vznikají pouze působením živých organismů, konkrétně fytoplanktonu a dalších mořských forem života. Na této planetě by se podle něj mohl nacházet oceán "kypící životem".

A co dál? Vědci identifikovali molekuly ve středu Mléčné dráhy, které připomínají vůni rumu, laku na nehty nebo malin. Barcenillaová ale připomíná, že "malinová" molekula ethylformiát ve skutečnosti voní spíš jako alkohol a odlakovač. Takže představa vesmíru jako cukrárny se moc nesetkává s realitou.

Na Titanu, největším měsíci Saturnu, to pravděpodobně voní jako směs mandlí, benzinu a zkažených ryb. Na výstavě v londýnském Přírodovědném muzeu je pak Mars cítit jako rez, prach a náznak vlhkosti. 

Vesmírný parfém v kapse?

Možná nikdy nevyletíme na Jupiter a ani nenasajeme prach z umírající hvězdy, ale díky práci vědců si můžeme přičichnout alespoň k jejich napodobeninám - a přemýšlet, co vše se dá o vesmíru zjistit… Nikoliv očima, ale nosem.

Vesmír je obrovský, temný - a velmi, velmi aromatický. Ne vždy příjemně. Každá vůně nám ale něco říká - o chemii planet, historii hvězd, možnosti života a o tom, že i když se vydáme ke hvězdám, asi nic se nevyrovná vůni naší domoviny.