Praha teprve hledala svou moderní tvář, když v roce 1865 vznikla Pražská paroplavební společnost (PPS). Založil ji tehdejší primátor František Dittrich a PPS se tak stala jednou z nejdéle fungujících ryze českých společností vůbec. Její první lodě, Praha a Vyšehrad, vyplouvaly z místa, kde dnes kotví současný Vyšehrad, z Rašínova nábřeží - tehdy tam ale žádné nábřeží ani náplavka nebyly.

Začátky paroplavby v Praze

"Nastupovalo se po pěšince mezi zahradami, po dlouhé, úzké dřevěné lávce - na první dva parníky. První byl parník 1865 Praha, druhý byl o rok mladší parník Vyšehrad, ovšem první toho jména. Dnešní Vyšehrad už je čtvrtý toho jména," říká historik Nikolaj Savický.

Vznik společnosti dával smysl - právě tehdy se podařilo splavnit Vltavu mezi Štěchovicemi a pražským Šítkovským jezem, což umožnilo průjezd parníků.

"Dnešní Vltava vypadá zcela jinak, než vypadala tehdy. Tehdy byla Vltava prudce tekoucí řeka, která byla velmi široká a měla velmi kolísavou hladinu. Takže plavební sezóna v té době začínala na rozhraní února a března a končila v polovině července, protože došla voda," dodává Savický.

Parník jako MHD

Paroplavba měla zpočátku především poskytnout lepší dopravní spojení a umožnit příjezd trhovcům. První jízdní řády uvádějí i cenu za nůši nebo trakař se zbožím, zpravidla 1 až 2 krejcary.

Od 90. let 19. století, kdy se Praha začala intenzivně rozrůstat, se z parníků stala součást městské hromadné dopravy - přepravovaly obyvatele z Podolí, Braníka, Modřan či Zbraslavi. Mezi lety 1911 a 1925 nepřepravila Pražská paroplavba nikdy méně než milion cestujících ročně.

"Když si přestavíte, že k 1. lednu 1922 měla nově vzniklá Praha se 38 obcemi a městy, která k ní byly připojeny, 677 tisíc obyvatel a že turistický ruch byl na začátku 20. let minulého století na nule, jsou to neuvěřitelné přepravní údaje," upozorňuje historik Savický.

Legenda na vodě

Dnes, po 160 letech, slaví PPS kulaté jubileum a spolu s ním i návrat k vlastním kořenům - otevřením Muzea paroplavby. Jeho domovem se stal historický Vyšehrad, majestátní kolesový parník z roku 1938.

Parník postavila v Ústí nad Labem firma Ústecká loděnice a dřevoprůmysl podle návrhu Ing. Josefa Husse, strojní zařízení dodala Českomoravská-Kolben-Daněk. Roku 2013 byl spolu s parníkem Vltava prohlášen za kulturní památku.

Vyšehrad není největší lodí na Vltavě, ale jeho charakteristický parní pohon, červené kolesnice a elegantní profil z něj dělají plovoucí legendu. Je dlouhý 62 metrů - tedy třeba jako Petřínská rozhledna naležato - a stále dokáže plout rychlostí až 17 kilometrů v hodině. To je více než většina současných plavidel, včetně pražských přívozů. Přesto má ponor jen 86 centimetrů, díky čemuž pluje i tam, kde by jiná plavidla uvázla na mělčině.

Muzeum na palubě

Při slavnostním otevření muzea zazněla i slova první dámy Evy Pavlové: "Díky vám jsme si mohli připomenout, že Vltava je součástí nejen našich životů, ale i inspirací, poutem, které nás spojuje."

Otevření muzea bylo zároveň finále symbolické Vltavské štafety - voda od pramene řeky dorazila s voraři až na Rašínovo nábřeží za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu, kapely i fanfáry Schwarzenberské gardy.

Výstava na palubě nabízí expozici věnovanou historii lodní dopravy, ale i pohled do budoucnosti - směrem k plně elektrickým lodím. Návštěvníci si mohou prohlédnout například zrenovovaný parní stroj, restaurovaný béžový nátěr interiéru, dřevěné obložení primátorského salonku či téměř dvoumetrový model parníku Vyšehrad sestavený z legendární stavebnice Merkur, která letos slaví 100 let.

Dotek minulosti

Atmosféru původní řemeslné práce si Vyšehrad zachoval do detailu. "Je to komplexní záležitost. Nacházíte a odhalujete další a další vrstvy, které vám napoví, co byste měl udělat dál. Například v předním salonu je zelená příčka. Ale původně tam byla bílá stěna z umakartu, když jsme ji odkryli, našli jsme tam původní příčku ještě s německými nápisy. Všechno, co jde, zachraňujeme a vracíme do původní podoby. Potřebujeme k tomu šikovné machry," říká architekt František Weber, který na rekonstrukci parníku pracoval.

Vyšehrad přitom není jen odloženým výstavním exponátem - jeho komín, který se díky hydraulickému systému sklápí při podplouvání nízkých mostů, stále slouží a pod Karlovým mostem by Vyšehrad proplul stále vzpřímeně "na milimetry".

Při svém slavnostním spuštění byl určen až pro 885 cestujících, ve špičkách přepravil i 1200 osob. Dnes je jeho kapacita kvůli moderním předpisům omezena na 400. Přesto zůstává funkční lodí a skutečným symbolem pražské paroplavby.

Z Rašínova nábřeží do budoucnosti

"Naším cílem bylo vytvořit místo, kde si návštěvník může osahat historii, slyšet příběhy řeky a doslova cítit tep parního stroje, a zároveň nahlédnout do budoucnosti ekologické lodní dopravy," říká Pavel Mácha, ředitel Pražské paroplavby.

Ta dnes kromě historických plavidel provozuje spolu se svou sesterskou společností Prague Boats i moderní flotilu elektrických lodí s nulovými emisemi - a ukazuje, že i po 160 letech může být cesta po Vltavě víc než jen přesunem z bodu A do bodu B. Může to být návrat v čase i výhled do budoucnosti.