Monte Carlo je jednou z nejkrásnějších destinací v kalendáři formule 1.

Ale když v přímořském knížectví během závodu nesprchne, mění se Grand Prix doslova v husí pochod. Okruh totiž zrovna neoplývá velkým množstvím míst na předjíždění.

A nepomohly ani letos nařízené dvě povinné zastávky v boxech. Naopak některé vozy se po trati plížily jako panda po tříchodovém bambusovém menu, aby týmovému kolegovi po výměně kol zajistily stejnou pozici ve "vláčku" monopostů.

Co ale s tím? Řešení je několik.

První - a pro mnohé nejlogičtější - by byla úprava samotné trati. Závodníci jako Alexander Wurz, dnes už s helmou na hřebíku a v roli předsedy asociace jezdců GPDA, navrhují konkrétní zásahy:

Rozšíření úzkých zatáček, posunutí šikany za tunelem dál od výjezdu, změny kolem bazénu. To vše s cílem vytvořit alespoň trochu prostoru pro souboj dvou vozů vedle sebe.

Jenže pozor - jsme v Monaku, kde změnit polohu zábradlí znamená tříměsíční papírování a posunout zatáčku o metr znamená zbourat hotel nebo zvednout kasino do vzduchu.

Je to zkrátka městský okruh, a jak řekl George Russell: "Pro jízdu je to skvělý zážitek. Ale jako závod? Kdybychom měli takové závody každý víkend, F1 by nikdo nesledoval."

A právě tohle je základní problém. Pořád se tu mluví o show a dramatu, ale Monako - pokud není mokro, výjezd safety car nebo přerušení - žádné drama nenabízí. Leda tak pro mechaniky při parkování kamionu.

Druhá možnost: změnit pravidla. A tentokrát opravdu razantně. Mluvilo se o úplném zákazu výměny pneumatik během fáze virtuálního safety, safety car nebo červené vlajky. Cílem je, aby zůstala zachována sportovní logika a nedocházelo k tomu, že někdo vyhraje jen díky zastávce "zadarmo".

A co třeba zcela jiný model kvalifikace? Odvážnější varianty navrhují obrácené startovní rošty, vyřazovací jízdy po vzoru motokrosu nebo i nasazení "joker lapů", jak je známe z rallyekrosu. Tedy delšího úseku trati, který by museli jezdci povinně aspoň jednou za závod absolvovat.

Extrém? Ano. Ale aspoň by se něco dělo.

Třetí možnost je ta nejradikálnější - Monako z kalendáře vyřadit. Tuhle myšlenku vyslovil už kdysi Bernie Ecclestone, byť spíš v rámci nátlaku na místní organizátory.

Ale v posledních letech se stejný nápad vrací čím dál častěji. Nové okruhy rostou jako houby po dešti, FIA a Liberty Media mají nabídky z Koreje, Jižní Afriky i řady měst z USA. Proč držet závod, kde se nedá předjíždět, kvůli pár zlatým sochám a fotkám z jachty?

Jenže tady je ten háček. Vyřadit Grand Prix Monaka by byla ztráta. Velká. Atmosféru uliček, kde se kolem zábradlí třou karbonové pláty, zkrátka žádné Miami ani Vegas nenapodobí.

Formule tu možná závodit neumí, ale fotit se tu dají krásně. A právě to - ta image, ta aura, ty historické paralely se Senou, Schumacherem nebo Laudou - drží Monako nad vodou.

Je to, jako kdybyste vyhodili Wimbledon z tenisu, protože tráva je pomalá. Prostě se to nedělá.

Když Lando Norris vyhrál letošní Velkou cenu, řekl s lehkým úsměvem: "Je fajn tady triumfovat, ale přál bych si, aby to bylo po boji."

A nebyl sám. Charles Leclerc, místní patriot, který celý život sní o domácím triumfu, letos opět kroužil vpředu, ale pak přiznal: "Nikdo vás nemůže předjet. Všechno se rozhodne v sobotu v kvalifikaci. Je to krásné, ale zároveň trochu frustrující."

F1 se dnes prodává jako show. A show bez akce dlouho nevydrží. Buď se Monako změní, nebo ho předběhne realita. Třeba si to kníže Albert a spol. uvědomí.

Třeba bude mít příště George Russell komu mávnout na pozdrav, když pojede vedle v zatáčce Mirabeau. Ale zatím to vypadá, že jediná opravdová akce v Monte Carlu je ta na večírku po závodě.

A teď vážně: buď se Monako posune, nebo zůstane jen živoucím muzeem motorsportu. V tom případě ale musí fanoušci vědět, že se sem nejezdí závodit.

Jezdí se sem fotit, oslavovat a připomínat, jaká formule 1 bývala. A že někdy na to bohužel už jen vzpomínáme.