Je jich pěkná řádka: Sultán, Bernes, Kopecký, Berousek, Andres… A to je řeč jen o těch největších a nejznámějších. Například cirkusový nadšenec David Havlíček, který česko‑slovenskou scénu sleduje a spravuje také web Cirkusoviny.cz, napočítal přes šest desítek "mrtvých" cirkusů od roku 1989. A z nich téměř dvě třetiny odstavily maringotky v posledních pěti až šesti letech. "Ze zhruba čtyř desítek cirkusů, pohybujících se po Česku a Slovensku, jich dnes odhadem jezdí okolo 15," říká Havlíček. Opravdu velkých podniků s desítkami maringotek a zvířat jsou ale jednotky - vedle Humberta třeba Cirkus Metropol.

Navrátil ale vypadá odhodlaně a osud, který potkal mnoho jeho konkurentů, si vůbec nepřipouští. I když problémů rozhodně neřeší málo. "Nechci, aby to vypadalo, že si pořád stěžuju," opakuje několikrát, když popisuje všechny komplikace svého podnikání. "Každý mluví o tom, že cirkusy čeká nejistá budoucnost. Ale cirkus byla nejistá budoucnost vždycky," dodává.

Z hlediska byznysu by se situace na cirkusovém trhu mohla zdát pro přeživší podniky ideální. "Ubyla konkurence. Dříve jsme na konci sezony přijeli na štaci a lidi nám říkali: jste tady už sedmí, ani to nevybalujte. V Praze bývalo na podzim třeba sedm cirkusů, skoro v každé čtvrti jeden," vzpomíná na zlaté časy. Že by ale zářil radostí z obchodní příležitosti, to zas ne. "Konkurence je prospěšná, nutí vás vymýšlet lepší program, snažit se za­ujmout. Teď se místo toho jezdíme inspirovat do zahraničí," vysvětluje.

Umění? Pro stát jsme zemědělci

Na diametrálně odlišné postavení cirkusů v zahraničí upozorní asi každý principál, když na to přijde řeč. Většina špičkových českých cirkusových umělců si totiž prošla štacemi i v jiných zemích, často hned po revoluci v roce 1989.

Tradice českého cirkusu sahá do druhé poloviny 19. století, kdy svůj podnik zakládala rodina Kludských. Největší rozmach přišel na začátku 20. století a v meziválečném období. V roce 1948 stejně jako všechny soukromé podniky také cirkusy znárodnili komunisté. Spojili je do národního podniku Československé cirkusy a z artistů nebo drezérů se stali státní zaměstnanci.

Po roce 1989 se bývalý národní podnik rozprodával, zaměstnanci vykoupili část vozového parku, maringotek i zvířat a zkoušeli štěstí na vlastní pěst. Část z nich sbírala zkušenosti právě v zahraničí. "Začátek 90. let jsme strávili na cestách po Skandinávii, měli jsme tam ohromný úspěch," popisuje principál Cirkusu Jo‑Joo Patrik Joo a dodává, že na Západě berou světské z cirkusů jako umělce. Stejnou zkušenost má Hynek Navrátil, který už za socialismu vycestoval do Nizozemska a po revoluci si našel společně s bratrem angažmá v Německu.

V Česku je podle nich postavení světských jiné. Ostatně, nejlepším důkazem je přesun cirkusů z gesce ministerstva kultury pod resort zemědělství. "Teď bychom měli mít žně, na podzim asi budeme orat," glosuje to Navrátil.

Nepřízeň státu se projevuje i dalšími "maličkostmi". Cirkusy například platí stejnou silniční daň jako speditéři. "Přitom najezdíme třeba dva tisíce kilometrů ročně. Snažili jsme se politiky přesvědčit, aby nám ulevili a platili jsme podle ujetých kilometrů, ale marně," dodává principál Humberta.

Souboj o zvířata

Nejrůznější menší okopávání kotníků od úřadů nakonec ale manažeři z maringotek přejdou mávnutím rukou, jsou na to zvyklí. Jedno téma je ovšem dokáže spolehlivě zvednout ze židle - zákaz drezury zvířat. S tím se dodneška nesmířili, přestože legislativa platí už skoro tři roky.

První omezení drezury přišlo už v roce 2004, kdy zákon zakázal předvádět v manéži například nosorožce, hrochy, žirafy nebo primáty. Tlak na zákaz výcviku zvířat ale pokračoval. V roce 2018 navíc cirkusům zasadila smrtící ránu otřesná kauza tygřích jatek ve středočeské Zvoli. Policisté tam při razii našli zastřeleného tygra a odhalili skupinu nelegálních obchodníků, kteří "produkty" z mrtvých tygrů vyváželi do Asie. Nejhorší zprávou pro cirkusy na už tak alarmujícím případu bylo jméno jednoho člena skupiny. Jmenoval se Ludvík Berousek, a přestože šlo o vzdáleného bratrance z věhlasné kočující rodiny, který s cirkusy neměl nic společného, hněv se svezl i po světských.

Výsledkem byl zákon, který od roku 2022 zakazuje množení divokých zvířat - medvědů, tygrů nebo lvů - mimo zoologické zahrady a také jejich drezuru. Co to znamená pro cirkusy v praxi? "Lvi, které tady máme, ještě mohou dosloužit v manéži. Ale další už nesmíme odchovat. Jelikož se u nás dožívají více než 20 let, ještě takových 15 let s nimi můžeme vystupovat. Pak bude konec," popisuje Navrátil.

Velké cirkusy jako Humberto či Jo-Joo se brání, že u nich zvířata nikdy netrpěla - naopak. "Máme s chovem dlouholeté zkušenosti, odchovali jsme několik generací zvířat. Na stáže k nám jezdili i lidé ze zoo, učili se od nás například, jak rodit bez anestezie," vypráví principál Patrik Joo.

Kauza Ludvíka Berouska a její legislativní vyústění má ovšem pro cirkusy nepříjemné následky už dnes. V některých městech cirkusy se zvířaty na svém území nechtějí. "Třeba v Zábřehu mají vyhlášku, podle které cirkus se zvířaty do města nesmí. Totéž platí pro Znojmo, uvažuje o tom Brno a Tábor," vypočítává Navrátil.

Vedle toho si na cirkusy podstatně posvítila veterinární inspekce. Každý kočující podnik se musí při příjezdu do města nahlásit na místních úřadech, pravidelně chodí inspekce kontrolující například velikost výběhů, kondici zvířat, dodržování vakcinace a dalších věcí. "A když některé zvíře uhyne, musí jít na pitvu, jestli jsme ho náhodou neutýrali," říká principál cirkusu Humberto.

Covidová stopka

Ještě mnohem horší ranou než budoucí zákaz předvádění drezury ovšem pro cirkusy byl na jaře 2020 příchod pandemie koronaviru. Šlo vlastně o dvě rány. "Vyrazili jsme na turné, což s sebou přináší vždycky obrovské náklady, řádově v milionech. Musíte zaplatit zálohy na silniční daň, naočkovat zvířata, připravit vozový park a další věci. První tři představení dopadla skvěle, bylo beznadějně vyprodáno. Jenže pak přišel covid a první lockdown," vzpomíná Patrik Joo. Celý ansámbl s desítkami maringotek a tiráků se tak vrátil do zimoviště ve středních Čechách.

Po pár měsících, s příchodem léta vláda tvrdá protipandemická opatření uvolnila, a tak Cirkus Jo-Joo vyrazil podruhé. Jenže situace se opakovala. Na začátku sezony, kdy se ztenčují zdroje naspořené z předešlého roku, to byla katastrofa. "Přišli jsme o více než deset milionů, vyčerpali všechny zdroje a byli na hraně bankrotu," vzpomíná.

Cirkusy se ocitly v těžko řešitelné situaci. Například věhlasné podniky Sultán nebo Bernes kvůli pandemii skončily a zůstaly po nich jen neaktualizované webové stránky s omluvou za pauzu kvůli pandemii. Ne tak Humberto. "Od státu jsme na rozdíl třeba od divadel nedostali nic, kromě pár korun, které vláda dala živnostníkům. To stačilo na pár dní na krmivo pro zvířata. Zachránili nás ale naši fanoušci. Vozili nám krmivo, a i když jsem se tomu bránil, posílali i peníze. Přežili jsme jen díky tomu," tvrdí Hynek Navrátil.

Problém byl nejen se zvířaty. Cirkusy si najímají artisty, klauny a další umělce, často ze zahraničí. A ti uvázli v Česku bez příjmů. "Stáli jsme na dvoře statku, přede mnou vystrašení zaměstnanci, kteří nevěděli, co s nimi bude. Musel jsem si půjčit, abych jim mohl dát na živobytí," popisuje Patrik Joo. To ale zdaleka nebylo to nejhorší. Obětí viru se stal také jeho otec, někdejší principál Jaromír Joo.

Nejistá sezona

Zatímco desítky cirkusů prodaly auta, maringotky i zvířata, Humberto vyrazil hned v roce 2022 opět na cesty. Těžil z toho, že byl jedním z mála; mezi lidmi byl hlad po jakýchkoliv kulturních akcích, a tak se sezona vydařila.

Letos je to prý slabší, návštěvnost je spíš průměrná, a to i navzdory úbytku konkurence a propracovanému programu. "Najali jsme špičkové zahraniční artisty a máme nejlepší program za dobu, co jezdíme," tvrdí Navrátil. Roli může hrát i relativně vysoké vstupné: pohybuje se kolem 400 korun. "Chodí na nás spíš střední třída, je to dost peněz… Ale náklady neustále rostou," vysvětluje.

Například kvalitní artista si přijde až na tři tisíce denně, osm tisíc každý den zaplatí za elektřinu, další tisíce stojí piliny, krmení pro zvířata a řidiči, kteří přijíždějí každý týden pomoci při přesunu na další štaci. "Náklady se pohybují od 20 tisíc korun denně výše," počítá Navrátil. Cirkus nyní živí přes dvacet zaměstnanců.

Naproti tomu Patrik Joo se rozhodl neriskovat, s návratem na turné vyčkává a mezitím přestavěl cirkusové zimoviště na zoopark. "Díky otci máme opravdu mnoho fanoušků. Když jsme otevřeli zábavní park, přijížděli se podívat z celé republiky," říká. Vedle toho si synové - artisté - vydělávají představeními na kulturních a společenských akcích. "Někdy byly i tři akce za den. Teď chystáme pojízdný program Jo‑Jooviny," popisuje další plány.

Přestože návrat s celým cirkusem zatím není na pořadu dne, Patrik Joo si vůbec nepřipouští, že by pověsil řemeslo na hřebík. "Chceme se vrátit ve vší parádě, vždycky jsme si zakládali na tom, že máme unikátní program, který je ale drahý," vysvětluje. K tomu bude potřeba nakoupit auta, maringotky a prakticky všechno další vybavení kromě šapitó - původní vozový park kvůli covidu musel prodat.

Když se světští usadí

Další člen z věhlasných jmen cirkusové scény si zvolil poklidnější život bez cestování už před pandemií. "Po těch sto letech je naše rodina z kočování už unavená," vysvětluje Jiří Berousek, někdejší principál Národního cirkusu Berousek Original. Roli hrálo ale také znechucení z útoků aktivistů, kteří mimo jiné před několika lety vypustili z ohrady "na svobodu" zebry (jedna nakonec utonula v Berounce), a také nedostatek zaměstnanců ochotných živit se těžkou prací neustále na cestách. "Když nevyjedeme na turné, ušetříme dobrou polovinu nákladů," dodává.

Toulavé zaměstnání v maringotce Jiří Berousek s rodinou vyměnil za farmářský život: na místě dřívějšího zimoviště v Bylanech u Českého Brodu vybudoval za desítky milionů korun zábavní park s malou zoologickou zahradou, který nazval Bylandia.

O druhé srpnové neděli je rozlehlé parkoviště před parkem téměř zaplněné. Po propršeném, chladném červenci počasí opět ukázalo přívětivější letní tvář, a tak rodiny s dětmi vyrazily obdivovat legendární chov medvědů, zebry, velbloudy a desítky dalších zvířat a zabavit se na některé z místních dětských atrakcí.

Cirkusovou minulost majitele připomíná velké šapitó v zadní části areálu. Po druhé hodině se k němu začínají trousit hloučky rodin, které se chtějí podívat, jak majitel podniku v nové roli "farmáře" nezapomněl na své původní řemeslo drezéra. O půl třetí se rozezní hudba, do manéže vstoupí principál a do mikrofonu popisuje dnešní půlhodinový program: drezuru velbloudů, islandských koní, oslů a na závěr, jako hřeb, arabského plnokrevníka.

Na rozdíl od dob minulých tentokrát není oblečený do kostýmu. Jinak ale představení vypadá stejně jako před lety. Zvířata poslouchají na slovo, dva biče v Berouskových rukou připomínají taktovky, jimiž své svěřence usměrňuje. Půlhodina uteče jako nic, následuje potlesk a přesun části publika k nedalekému plácku, kde se principál ujímá další z mnoha rolí a spolu s kolegy usazuje děti do sedel na dvouhrbé velbloudy. Když skončí, za moment už o kus dál s kolečkem naloženým senem míří za velbloudy do stájí. O tom, že by se od dřiny na statku vrátil k původní kočovné profesi, ale prý neuvažuje.