Životopisná dramata patří k nejkonvenčnějším filmovým žánrům. Přistupovat k nim lze v zásadě dvojím způsobem. Buď se jejich tvůrci pokusí na ploše dvou tří hodin postihnout celý život sledované osobnosti takříkajíc "od kolébky do hrobu", nebo se zaměří na kratší časový úsek, jehož vyvrcholením bývá nějaká přelomová událost.

Francouzská režisérka a spoluscenáristka Anne Fontaineová, která v roce 2009 natočila drama o mládí a počátcích kariéry světoznámé módní návrhářky Coco Chanel, zvolila druhou možnost. S výjimkou úvodní titulkové sekvence, která přibližuje žánrově i instrumentálně různé (re)interpretace Bolera, a finální, takřka "videoklipově" stylizované pasáže však její nový film příliš nevybočuje ze zavedených žánrových schémat.

Vůně jedovatých květin

Drama, volně vycházející z literární biografie muzikologa Marcela Marnata, začíná v roce 1903, kdy se osmadvacetiletý Maurice Ravel neúspěšně uchází o Římskou cenu. Poté se posune o čtvrtstoletí vpřed do chvíle, kdy tanečnice ruského původu Ida Rubinsteinová požádá emočně odměřeného skladatele, aby pro její nový balet napsal něco "tělesného, uhrančivého a erotického". Z výstřední objednávky, z níž měla být cítit "vůně jedovatých květin", se zrodí jedna z nejpopulárnějších skladeb všech dob.

Druhá polovina dvouhodinového filmu připomíná její komplikovaný vznik. Zaskočený Ravel práci na zakázce pro mondénní pětačtyřicetiletou umělkyni, která si libovala v okázalých kostýmech, gestech i mluvě, dlouho odkládal. Navíc se mu nepodařilo získat souhlas majitelů autorských práv pro vytvoření orchestrální verze klavírní suity Iberia, jejímž autorem byl španělský skladatel Isaac Albéniz. Ravel se tak ocitl v časové tísni, v níž jen obtížně hledal inspiraci.

Nakonec ji našel v "neuměleckém" prostředí továrny. Repetitivní zvuk mechanických strojů mu vnukl myšlenku zkomponovat skladbu s neměnným rytmem, jejíž minutová melodie se sedmnáctkrát zopakuje, bude ale gradovat přidáváním stále nových a hlasitějších nástrojů.

Francouzský herec Raphaël Personnaz, v tuzemsku známý především díky seriálu Opera, ztvárňuje Maurice Ravela jako melancholického, do sebe pohrouženého muže, který hodně kouří, opakovaně zapomíná své lakýrky a "málo důvěřuje životu", zato je zcela pohlcený hudbou. Díky tomu je vnímavý posluchač, jenž dokáže nacházet podnětné zdroje v každodenních zvucích i v dobových šlágrech, jako je píseň Valencia.

Personnazův uměřený herecký výkon dává kontrastně vyniknout Ravelovým občasným okamžikům netrpělivosti, pochybnosti nebo hněvu. Ten nejvíce vzplane kvůli baletnímu provedení "mechanické symfonie", kterou extravagantní Ida Rubinsteinová koncipuje spíše jako bakchanálie. Skutečná vášeň v Ravelově tváři probleskuje jen ve chvílích, kdy diriguje orchestr.

Ženy za velkým mužem

Maurice Ravel zemřel svobodný a bezdětný, přestože byl celý život obklopen ženami. Ve filmu je jen minimum scén, ve kterých by skladatel nebyl v kontaktu s nějakou ženskou postavou, ať již je to jeho matka, mecenáška, kolegyně-klavíristka, nebo hospodyně.

Největší prostor je ale věnován Ravelovu platonickému vztahu s jeho múzou Misiou Sertovou, která pořádala v pařížských domech umělecké salony. Mezi ním a nešťastně vdanou elegantní ženou, kterou ztvárňuje Doria Tillierová, ale nikdy nedojde k žádnému fyzickému kontaktu, neboť skladatel pro ni raději psal hudbu, než aby ji líbal.

Ravelův nejerotičtější zážitek s ní spojený zprostředkovávají červené saténové rukavice, které si Misia jednoho večera zapomene v taxíku. Skladatel s nimi navštíví nevěstinec a s až fetišistickým zalíbením pozoruje zaplacenou prostitutku, jak si je pomalu navléká na ruku - a nic víc po ní nechce. Z Ravelovy sexuální abstinence logicky vyvstává otázka, zda byl latentní homosexuál, jenž popíral svoji orientaci, anebo asexuál. Režisérka ji nechává bez odpovědi.

Anne Fontaineovou zajímá jiné téma. Jako by ve svém filmu rozvíjela slova irského dramatika George Bernarda Shawa, že "za každým velkým mužem vždy stojí žena, která v něj skutečně věřila a milovala ho". V případě Ravela autorka naznačuje, že to bylo dokonce několik žen, které mu pomohly stát se celosvětově uznávaným umělcem. Proto mu je nechává všechny zjevit v závěrečné černobílé scéně, ve které skladatel leží na smrtelné posteli po neúspěšné operaci mozku.

Bolero je kultivované drama s přesvědčivě zachycenou dobovou atmosférou, které dává nahlédnout do "neviditelného" procesu vzniku hudebního díla. Přesto vyznívá poněkud odtažitě, jako by reflektovalo Ravelovo příznačné vnitřní ustrojení. Všechny události, včetně flashbacků z první světové války, plynou v poklidu bez větší dynamiky. Snímek tak paradoxně nejvíce postrádá to, co Ravelovu titulní skladbu proslavilo především: hypnotický rytmus a fascinující crescendo.