Pozoruhodným úkazem, a to na mnoha úrovních, je hudební veselohra Hudba z Marsu, ve své době uváděná s přívlastkem satiry. Druhá spolupráce slavné režijní dvojice Ján Kadár a Elmar Klos předchází jejich vrcholným filmům. V duchu italského realismu natočili snímek Tam na konečné, v době vzniku zakázaný satirický film Tři přání (průnik pohádky s úvahou o stavu společnosti), surové válečné drama Smrt si říká Engelchen, ambivalentní soudní drama Obžalovaný a Oscarem ověnčenou reflexi válečné bezvýchodnosti Obchod na korze.

Hudbu z Marsu, která měla premiéru 27. května 1955, si do jejich pomyslného kánonu nezařazujeme. Vyprávěnka o tom, jak se z pracovníků truhlářského a nábytkářského závodu Mars stal sehraný a ovace publika sklízející orchestr, se dá z dnešního pohledu odmávnout jako ideologický balast. Jde především o názornou ukázku, jak uspokojit ideologické nároky i diváckou poptávku. Jakkoli bychom to dnes už spíš nepoznali, snímek měl zprvu paradoxně problém s distribucí - filmu měla být těsně před premiérou omezena distribuce. Přesné důvody nejsou známé, do kin se dostal díky tomu, že si jeho uvedení prosadila některá regionální kina z oblasti, kde se natáčelo, šlo například o Telč či Karlovy Vary.

Ačkoli satirická rýpnutí Hudby z Marsu se z dnešního pohledu zdají být krotká či zcela absentující, cenzuře pravděpodobně nebylo po chuti huronské jednání předsedy závodu ztvárněného Jaroslavem Marvanem, který své pracovníky do poskládání orchestru nažene kvůli vychloubačné zarputilosti a lži. Ještě více možná vadili důležitě se tvářící organizační hodnostáři, kteří ale ani nevědí, co znamená zkratka jejich organizace. Jednají bezmyšlenkovitě. Předseda vinného sběru se pak označí za něco víc, než je samotný Bůh, což na jednu stranu podporuje komunistický odpor k náboženství, na stranu druhou zvýrazňuje absurdní sebeklam.  

Proč jste se neinspirovali sovětskými muzikály?

I když si film pohrává s nepatřičným optimismem, příznačným pro socialistický realismus, od dobové produkce se liší. Muzikály a obecně žánrová tvorba byly brány jako dekadentní pokles. Především nebylo ani moc na co navazovat. Prvorepubliková kinematografie se v rámci hudebních žánrů točila okolo operetních adaptací, jednotlivé písně pak byly svázané s konkrétní hvězdou a samotným filmem. Šlo o pozoruhodnou a transmediální synergii, kdy se propagace hudebních nosičů, divadla a filmu navzájem propojovala. Socialistické umění odmítající operetu logicky vycházelo ze sovětských muzikálů, jež byly vnímané jako nedosažitelný ideál.

Hudba z Marsu má z dnešního pohledu ryze muzikálová čísla pouze dvě. I když byla dobová kritika veskrze pozitivní, za nedostatečnou inspiraci sovětskými muzikály si vysloužila pokárání. Hudba z Marsu vyšla v době budovatelských muzikálů jako Zítra se bude tančit všude nebo Písnička za groš, jejichž hlavním posláním bylo vytváření utopických zítřků. Jakkoli je ústředním estetickým prvkem folklor, tvůrci jej zbavili křesťanských atributů.

Komedie jsou a budou potřeba

V 50. letech byl divácký hlad po veselohrách, což si uvědomovala i komunistická strana. Na budovatelské tituly, navíc často stylisticky i vypravěčsky marné, publikum hojně nechodilo. Komedie jsou a vždy budou potřeba. Ústřední orgán se tak s hranicí poloviny 50. let rozhodl pro větší filmovou produkci, a právě veselohry vytyčil jako diváky nejvíce poptávaný žánr. Hudba z Marsu byla jednou z nich. Autor jejího scénáře Vratislav Blažek, v té době jeden z kmenových tvůrců Divadla Satira, se komunistickým idejím zahrnujícím optimistické tmelení kolektivizovaného vesnického života, mládežnické solidaritě a budovatelské hudbě, snažil vyhnout. Blažek si vyvinul velký cit nejen pro skloubení mluveného slova s písněmi, ale především schopnost přizpůsobit budovatelský optimismus a socialistické hodnoty příběhům, jež komunisticky přímočará propagandistická schémata nepřijímají.

O divácké stravitelnosti veselohry vypovídá fakt, že na film dorazilo přes tři miliony diváků. Z filmu se navíc stal úspěšný vývozní artikl, kromě sousedních zemí se promítal v USA, Jugoslávii či Egyptě. Šlo o umělecky reprezentativní dílo, jež souznělo se socialistickými hodnotami. Režie Kadára s Klosem vyniká citem pro rytmus, inscenaci a kompozici. Perfektní vedení herců a komediální timing propletený s vizuálními gagy a nadsazenou hereckou stylizací dodnes dokážou vtáhnout. Těží především z přesného a pro režiséry výsostně důležitého castingu.

Robustní strýc a prvorepubliková hvězda na jednom place

Jaroslav Marvan v roli zarputilého a celou zápletku spouštějícího předsedy předvádí svou klasickou figuru robustního a výbušného "strýce". V dalších rolích se pak objevují mladí herci na začátku svých později úspěšných kariér. Poťouchlý Josef Kemr, mlčenlivý Karel Effa, proti kapele a za klid bojující Stella Zázvorková, podlézavý Lubomír Lipský nebo již relativně zajetý a o pár let starší Josef Hlinomaz s klasicky zemitým projevem. Pár nesoucí romantickou linii pak ztvárnili Josef Bek a Alena Vránová.

Nejpozoruhodnější je však angažmá Oldřicha Nového. Prvorepubliková hvězda vynikající svou lehkostí, elegancí a lehkou melancholií byla u komunistů v logické nemilosti, zároveň však stále mohla tvořit ve svém divadle a také působila v karlínském divadle. I když prvorepublikové veselohry byly zakázané, v kulturní paměti byly Nového postavy stále zažité a živé, přestože pouze skrze vzpomínky. S tímto faktem film velmi cílevědomě pracuje. Nebylo to však tak, že by Nový nad svým uměním ztratil plnou kontrolu, jak dokládá objevná monografie filmové historičky Šárky Jelínek Gmiterkové ON: Kristian v montérkách. Jeden čas měl dokonce "vlastní" tvůrčí kolektiv zaměřený na výrobu veseloher.

Součástí tvůrčího kolektivu stojícího za Hudbou z Marsu byl mimochodem i Jan Werich, jenž se ve filmu objevil v malé roli nadšeného diváka. Nového obraz se však musel proměnit a adaptovat na dobovou atmosféru. V parodii Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář z roku 1949 se měla Nového postava vysmívat jeho prvorepublikovým typům milovníků a elegánů, stejně jako pro socialismus neakceptovatelným a přežitým žánrům. V poúnorové kinematografii se tak Nový soustředil na "montérkové" role, kdy se skrze variaci své polohy, na niž bylo publikum zvyklé, adaptoval na dělnické prostředí.

Hudba z Marsu však jeho původní hvězdný obraz neodmítá, ba s ním přímo vědomě pracuje. Nový zde ztvárnil patrona orchestru, který má dělníky naučit souhře a hudebnímu citu. Představuje se jako zlomený a inspiraci postrádající muž z minulých časů. Přehrává na klavír svůj dříve populární šlágr, který komentuje slovy, že kvalita písně už tenkrát za nic nestála, ale doba si to žádala. Film se jeho dráze elegantního salónního pábitele nevysmívá a nemaže ji. Využívá Nového typologii jako nástroj transformace. Zprvu odmítavý hudebník nachází v dělnickém orchestru chuť do života a objevuje tu "pravou" podstatu hudby a umění.

Oldřich Nový se mění z milovníka v otcovskou figuru

Ze začátku v minulosti bloudící postava zpívá své přežité šlágry, většinu děje filmu pak pouze radí a pomáhá s hudbou ostatním. V závěrečných segmentech pak přejímá hudební styl orchestru a pěje s ním, jakkoli má vždy unikátní pozici. Zatímco orchestr je oděný do unifikovaných obleků, Nový se na závěrečném koncertu představí v soběstačném úboru. Stejně výsadní pozice je mu dopřána i v úvodu, kdy Alena Vránová představuje orchestr a uvádí publikum do fikčního světa. Nového postava je představena jako poslední, přichází na scénu a dostává květinu. Tato skutečnost stále potvrzuje jeho hvězdný statut.

Nového postava prochází ještě jednou, možná ještě důležitější transformací. Z milovníka se dostává do takřka otcovské polohy. Tvůrci budují milostný trojúhelník mezi ním a na svatbu se chystajícím mladistvým párem. V závěru je však reflektován věkový rozdíl a film jej pozice půvabného svůdníka zbavuje, nahrazuje ji rysy mentora. Nový zde navíc ztrácí určitý punc elegance, je mnohem výbušnější a zemitější, rozhodně ne uhlazený. Vývoj Nového postavy ukazuje, že je třeba hledat smír s minulostí, že s pomocí správného kolektivu každý může přijít na tu "správnou" stranu.

Blaho družstva je důležitější než to tvoje

Film pak nese hlavní poselství v tom, že blaho družstva a veřejného zájmu je důležitější než individuální ambice a příběhy. Linka s připravovanou svatbou je podmíněná organizací závodního orchestru. Vrcholem není sňatek, nýbrž vystoupení kapely. Láska k závodu je pro každou z postav tou nejsilnější, osobní život splývá s tím pracovním.  Prezentované umění přejímá roli univerzálního jmenovatele, k jehož provozování není potřeba talent, nýbrž píle a vytrvalost. Koncept unikátních géniů se smazává. To pravé a hodnotné umění může dělat každý, bez ohledu na vzdělání a předchozí zkušenosti. Což je přesně něco, co po únorovém převratu probíhalo v barrandovských strukturách.

Abychom mohli být v životě šťastní, musíme se nejdříve postarat o blaho závodu. Kadár s Klosem dovedli natočit vtahující veselohru s ideologickými požadavky, aniž by rezignovali na kvalitu a především lidskost. Ve srovnání s jiným budovatelským brakem Hudba z Marsu slouží jako perfektní prototyp socialisticky smýšlejícího filmu a odlehčené zábavy, kterou si publikum žádalo. Sice to není titul, který bychom si měli zrovna dvakrát připomínat, nicméně stále jde o více než fascinující výpověď o tehdejších požadavcích na nejpopulárnější žánr, o uměleckém vyvažování a o demonstraci toho, jak fluidně adaptovat nešvary minulosti na současnost, aniž by jediným cílem filmu bylo utopicky hledět do budoucna.