Zase po roce zavítal na tenisovou Spartu turnaj WTA a byla to velká česká jízda. Domácí holky skvěle využily možnost nabrat cenné body a zápasy před posledním grandslamem sezony. 

O ryze české finále se postaraly Maruška Bouzková a Linda Nosková. Obě zaujaly i tím, že si po některých zápasech v průběhu týdne ještě naordinovaly trénink. 

Někdo to tak má. Jste v zápase, sice vyhrajete, ale cítíte, že nějaký aspekt hry úplně necítíte, jak potřebujete, tak to ještě zčerstva jdete natrénovat.

Někomu to může přijít zvláštní, že by třeba měl člověk víc myslet na regeneraci, ale když jste pořád v zápasovém módu, není od věci si jít ještě půl hodiny servírovat, jako to třeba dělala Linda Nosková s Tomášem Krupou. Nejsou to fyzicky náročné věci a pomůže to i k takovému pozitivnímu myšlení, které si pak přenesete do dalšího zápasu.

Titul nakonec získala Maruška. Je to už její druhý z Prahy a zase na tvrdém povrchu. Asi to není náhoda. Velkou část života vyrůstala na Floridě, kde se hraje na betonech. Je to její oblíbený povrch. 

Ve finále se ukázala její solidnost od základní čáry s minimem chyb, oproti tomu Linda hodně kazila a zápas jí vyloženě nesedl. Sama říkala, že se po celý turnaj úplně necítila.

Na druhou stranu bych ocenil, jak stůj co stůj chtěla v Praze hrát. Jako hráčka elitní třicítky měla hrát "pětistovku" ve Washingtonu, musela zažádat WTA o výjimku, aby mohla hrát méně dotovaný podnik před domácím publikem. 

Za to zaslouží plný kredit a jsem rád, že diváci to nejen jí, ale i ostatním holkám skvěle vrátili, tribuny byly plné.

Kometou turnaje byla Tereza Valentová. Vyhrála turnaj v Portu, prolétla až do semifinále a tím pádem se už zakousla do první stovky. V boji o finále už jí asi došly síly, ale jinak odehrála zápasy s přehledem a na první pohled i bez větších nervů.

To mě popravdě vůbec nepřekvapuje. Osmnáctiletá holka jako ona nemá jako životní cíl dostat se do stovky. Pro ni je meta dostat se co nejdřív třeba do desítky. Takže ji ten tlak momentálně ještě tolik nesvazuje, to může přijít až s většími turnaji.

Mně se moc líbí, jak hraje. Aktivně, odvážně, jde si pro body, na nic nečeká. Nebojí se starších a zkušenějších soupeřek. Loni byla touto dobou zraněná, takže jí nepadají ani žádné body. Vůbec bych se nedivil, kdyby se do konce roku dostala třeba do první padesátky.

Samozřejmě musí být fit. Teď má odehráno skoro 50 zápasů. Musí zregenerovat, doléčit bolístky. Je v ní ale obrovský potenciál.

Určitě teď ještě pracuje na servisu, zatím také nezískává tolik bodů na síti, což by ale vzhledem k jejímu stylu hry mohla. Má se ještě kam posouvat, což je super. 

Ve stovce WTA jsou momentálně jen čtyři tenistky, kterým je 18 a méně. Je to nová generace, která by to v budoucnu měla táhnout a je skvělé, že do ní patří i Tereza.

Ale Praha ukázala, že brzy může mezi elitou být i devatenáctiletá Sára Bejlek. Ta to sice má se svým menším vzrůstem složitější, ale zase to dohání obrovskou šikovností. Navíc má skvělý příklad, Italka Jasmine Paoliniová měří taky jen něco přes 160 centimetrů, ale hrála finále Wimbledonu. 

A ve skvělém světle se ukázala i Lucie Havlíčková. Bývalá vítězka juniorky French Open si dala sice dvouletou pauzu od tenisu, ale je vidět, že level hry neztratila. Prohrála z mečbolu těsný zápas s Číňankou, která je ve čtvrté desítce na světě. 

Jak jsme po předchozích grandslamech trochu smutnili nad tím, že českému tenisu chybí nová generace hráček, která by postupně nahradila ty starší a zkušenější české holky, které často trápí zranění, začíná svítat naděje, že tyhle holky to v příštích letech můžou táhnout. 

Chce to pauzu, ať nevyhoříte

Tento týden se naplno rozjíždí série velkých turnajů na betonech. Hodně se řešilo, že se plno největších hvězd odhlásilo z Toronta, přitom je to turnaj o tisíc bodů do žebříčku.

To je ale úděl toho našlapaného kalendáře. Po Wimbledonu je přesně období, kdy kluci z první desítky, kteří hrajou pravidelně poslední fáze turnajů, jezdili na dovolenou.

Dělal to tak třeba i Tomáš Berdych. Máte za sebou takovou půlsezonu, před sebou betony a turnaje až někdy do listopadu. Potřebujete doplnit energii a načasovat formu tak, abyste do New Yorku už nebyli vyhořelí. 

Zároveň přecházíte na beton. Po trávě většinou hráče bolí záda, je tam specifický povrch, který klouže, snadno si tam něco natáhnete a na americkou šňůru potřebujete přijet stoprocentní.

Navíc tu máme i změnu míčů. Slazenger, který se do trávy boří, tolik neodskakuje, spíš se ještě sklouzne, střídá Wilson, který naopak pěkně letí a na betonu skáče vysoko. Na to všechno si musíte zvyknout, než přijde poslední grandslam.

Ta salva odhlášek v Torontu trochu pomohla českým klukům, rázem jsou výš nasazení a v prvním kole měli volno, ale od případného třetího už tam mají poměrně náročné soupeře. 

Jsem zvědavý na Jirku Lehečku, ten už má jeden turnaj za sebou, prohrál vyrovnaný zápas s Alexem de Minaurem, který pak celý turnaj ve Washingtonu vyhrál. A do akce jde i Kuba Menšík, který by v případném třetím kole mohl mít Alejandra Davidoviche Fokinu, který hrál finále právě proti De Minaurovi. 

Na závěr bych rád pochválil český deblový pár Petr Nouza a Patrik Rikl. Kluci vyhráli turnaj v Kitzbühelu, druhý turnaj z kategorie ATP 250 v tomto roce. 

Posunuli se v žebříčku už na 56. místo. Není to velký skok, přeci jen už začínají odečítat body, ale dělají postupné krůčky ke špičce. 

Navíc jsou ve skvělém tenisovém věku, oběma je 26 let, takže klidně můžou hrát debl skvěle ještě další deset let. Věřím, že to nebyl poslední titul.