Al Pacino ve své autobiografii například vzpomíná, jak zvláštní bylo seznámení s režisérem Francisem F. Coppolou, s nímž později natočil slavného Kmotra, uvažuje nad svým rozporuplným vztahem ke slávě i nad tím, jaké to bylo stát se po šedesátce otcem malých dvojčat a přestěhovat se do Los Angeles.

Al Pacino: Sonny Boy, Universum, 2025

Z kapitoly Nový svět

Můj vztah s režisérem, který mi změnil život, začal podivně. Francis Ford Coppola mě viděl na jevišti, když jsem hrál na Broadwayi ve hře Nosí tygr kravatu?. Tehdy jsme se ale nesetkali. Byl mladý a nadějný režisér a měl už za sebou několik filmů. Z ničeho nic mi poslal scénář, který napsal. Byl to půvabný milostný příběh o mladém univerzitním profesorovi, který měl manželku a děti a zamiloval se do jedné ze svých studentek. Bylo to imaginární a poněkud fantaskní, nicméně krásně napsané. Francis se chtěl se mnou setkat a nabídnout mi roli onoho profesora. Znamenalo to, že bych musel letět do San Francisca, což pro mě bylo obtížné. Létání se mi příčilo. Přemýšlel jsem o tom, jestli se tam mohu dostat jiným způsobem, a říkal si, že po něm nemůžu chtít, aby přicestoval do New Yorku. Nakonec jsem se překonal a letěl do San Francisca.

Byl jsem tam poprvé v životě a těšilo mě, že mě pozval někdo tak talentovaný jako Francis. On sám vypadal jako univerzitní profesor, intelektuál s hustým plnovousem, zubatým úsměvem a šálou, neustále omotanou kolem krku, něco jako Fellini.

Během dalších pěti dnů a večerů mě bral na večeři, popíjeli jsme víno a diskutovali o jeho filmovém projektu. Říkal jsem si, že má v sobě něco geniálního. Vyzařovalo z něj nadšení. Byl vůdčí osobnost a jako muž činu byl ochotný riskovat. Vzal mě do svojí produkční společnosti American Zoetrope, sídlící ve velké budově - byl to v podstatě nadzemní bunkr, ve kterém pracoval s rozmanitým týmem lidí. Pokud mě paměť neklame, viděl jsem tam George Lucase a Stevena Spielberga. Členy týmu byli i Martin Scorsese a Brian De Palma. Tehdy jsem je neznal, věděl jsem však, že nebyli herci. Byla to skupina mladých radikálů, kteří začínali v 60. letech a chtěli přenést filmařinu do 70. let. Hodlali prosadit větší změny ve filmové kultuře.

Já jsem byl ale neznámý a film, který chtěl Francis se mnou natočit, byl všude odmítán, takže nebyl natočen. Vrátil jsem se domů a nečekal, že se mi ještě někdy ozve. Uběhlo několik měsíců a jednoho dne se uprostřed odpoledne rozezněl telefon. Zvedl jsem sluchátko a uslyšel jméno a hlas z minulosti: Francise Coppolu.

Řekl mi, že bude režírovat film Kmotr. Říkal jsem si, že fantazíruje. O čem to mluvil? Jak se dostal ke Kmotrovi? Četl jsem román Maria Puza, který se stal velkým hitem; podílet se na filmu bylo pro kohokoli ohromnou výzvou. Když jste ale mladí herci, takové věci neřešíte. Získání jakékoli role ve filmu je pro vás zázrak. Takové příležitosti se vám nenaskýtají. Připadalo mi to neskutečné.

A pak jsem si řekl, hele - třeba je to možné. Strávil jsem určitý čas s Francisem. Viděl jsem, jak byl sebejistý, a začal mu důvěřovat. Takové věci se ale tehdy nedělaly. Neoslovilo by studio Paramount spíše starší, uznávané režiséry než tohoto mladého, talentovaného, avantgardního intelektuála? Nezapadalo to do mého vnímání Hollywoodu.

Francis mi pak řekl, že chce, abych hrál Michaela Corleoneho. V té chvíli jsem si řekl, že zašel příliš daleko. Začal jsem pochybovat o tom, jestli to byl opravdu on, kdo mi volal. Možná jsem to byl já, kdo se nervově zhroutil. Aby mi režisér nabídl roli po telefonu, nikoli prostřednictvím agenta, a ještě k tomu roli všech rolí - to byla šance sto milionů ku jedné. Nepovažoval jsem to ani za šanci, protože jsem tomu nevěřil. Kdo jsem byl, aby mi něco takového spadlo do klína? Když jsem zavěsil, byl jsem jako v mrákotách.

Nezajímal jsem se o showbyznys a nejsem si jistý, proč to tak bylo. Věděl jsem, že herectví bude moje profese, celý ten byznys se ale mně a mému životnímu stylu poněkud vymykal. Nežil jsem v Los Angeles, kde se všechno odehrávalo. Byl jsem v New Yorku a nacházel příležitosti na ostrově Manhattan. Byl jsem divadelník. Měl jsem cenu Tony a Obie, Actors Studio a partu hereckých kolegů. Hollywood byl vzdálený a film se odlišoval od divadla. Řekl jsem Charliemu: "Jak to herci dělají? Zahrají nějakou filmovou scénu a režisér jim řekne, aby ji zahráli znovu." Jsou přitom obklopení dráty, kamerami a spoustou lidí. A zapomněl jsem na kouř - celá místnost je zakouřená, což je asi kvůli kameře. Rozdíl mezi filmovým a divadelním herectvím spočívá v tom, že když hrajete divadlo, je to jako na visutém laně. Ve filmovém herectví je lano na podlaze - vždycky se můžete vrátit a znovu něco zkusit. Divadelní herectví se odehrává deset metrů nad zemí. Když se vám něco nepodaří, spadnete. Je to adrenalinový prožitek….

Z kapitoly Dospělí lidé takové věci nedělají

Jak řekl můj přítel Heathcote Williams, sláva je překroucení přirozené lidské touhy po uznání a pozornosti. Byla velmi prchavá a zvláštní. Jako herec jsem se snažil upozornit na lidi, které jsem sledoval, a postavy, které jsem hrál. Místo toho byla veškerá pozornost upřená na mě. Uvědomuji si, že žijeme v jiné době a sláva dnes znamená něco jiného, tehdy mě ale tvrdě zasáhla. Jen málo věcí je nudnějších než slavný člověk, který si stěžuje na slávu, takže to nebudu rozvádět, přestože mám silné nutkání pokračovat.

Před uvedením Kmotra do kin jsem viděl svoji fotografii v novinách jen jednou. Bylo to v době, kdy jsem hrál ve hře Ind chce Bronx. Byl jsem v Montauku s Martym Bregmanem a nějakým prominentním funkcionářem z New Yorku. Následující den jsem četl The New York Times a objevil fotografii nás tří - Martyho Bregmana, onoho bělovlasého funkcionáře a mě. Na hlavě jsem měl beranici ruského typu a kvůli zraněnému kolenu jsem chodil s holí. Nechápal jsem, na koho jsem hleděl. Byl jsem to vůbec já? Nepoznával jsem se. Cítil jsem něco nového a měl z toho strach. Chtěl jsem vstát a vykřiknout: "To nejsem já! Mám fotku, na které je mi jedenáct let - tady je. Tohle jsem já."

Sláva dnes znamená něco jiného. Lidé po ní touží, honí se za ní. Domnívají se, že je to jako výhra v loterii. Něčím za ni ale zaplatíte. Kdykoli mluvím se studenty herectví, některý z nich se zeptá: "Čím jste se tak proslavil?" A já odpovím: "Hrál jsem v Kmotrovi." Kdybyste v něm hráli, byli byste také slavní. Reagoval jsem na jeho úspěch tak, že jsem se od toho filmu a svého hereckého výkonu distancoval.

Vrazil jsem klín mezi ten film a svoje já. Říkal jsem si, že se mě to netýká. Hrál jsem v něm významnou roli a měl z toho určitý dojem. Skutečným zázrakem byl ale Coppola. On ten film vytvořil.

Vyhýbal jsem se mediální pozornosti, jež provází filmové role. Viděl jsem svoji budoucnost v repertoárovém divadle. Byly to hry, které mohly změnit můj život; jejich autoři byli proroci. Učinily ze mě lepšího herce, poskytly mi vzdělání a hlubší chápání světa a naplnily mě radostí. Koho by to neuspokojovalo? Měl jsem pocit, že bych byl naprosto spokojený, kdybych se věnoval jen repertoárovému divadlu. Oženil bych se s nějakou švadlenou a měli bychom deset dětí. Byla to zvláštní představa, poskytovala mi ale určitou naději. Řekl jsem to v rozhovoru pro The New York Times předtím, než ze mě film Kmotr učinil velkou hvězdu. Roky plynou a názory se mění, takže je poněkud absurdní mít nějaký názor. Tehdy jsem si za tím ale stál, a kdybych měl příležitost, řekl bych to znovu. Možná bych si vystačil s osmi dětmi.

S Jill jsem ale takový život neměl. Byla výborná a hodně zaneprázdněná herečka - často jsme byli odloučení, a to i předtím, než mě proslavila role v Kmotrovi. Náš vztah neskončil zoufalými hádkami a divokými rozepřemi. Měli jsme se rádi a byli spolu skoro pět let. Poté odešla, pracovala na svých filmech a o několik let později se proslavila hlavní rolí ve filmu Rozvedená žena, který režíroval Paul Mazurski. Žili jsme ve stejné čtvrti a potkávali se, takže jsme zůstali v poměrně stálém kontaktu. Stali se z nás přátelé a naše vzájemné city se nikdy nevytratily.

Kmotr mě následoval všude, kam jsem zamířil, a zastínil všechno, co jsem dělal. Byl jsem ohledně toho ostýchavý, svět mi ale ostýchavost nedovolil.

Byl jsem z toho pozdvižení absolutně zmatený. Po Kmotrovi jsem mohl hrát cokoli. Nabídli mi roli Hana Sola ve Star Wars. Četl jsem tedy Star Wars. Dal jsem to Charliemu a řekl mu, že mi to nic neříká. "Ani mně ne," odpověděl. Nic z toho tedy nebylo.

Z kapitoly Vždycky můžete získat nové přátele

Rok 2001 začal krásně. Mně a Beverly D’Angelové se narodila dvojčata, chlapec a dívka. Měl jsem už tři děti: novorozence Antona a Olivii a dospívající dceru Julii. Zažíval jsem spoustu lásky.

S Beverly jsme řešili, kde budeme žít. Její život se odehrával výhradně v Los Angeles. Mým domovem byl New York, ve kterém jsem chtěl vždycky zůstat. Psychiatr mě varoval, že bych se neměl odstěhovat do Los Angeles. Přesto jsem to udělal.

Bylo mi přes šedesát let a čekal mě nový život v novém městě. V Los Angeles jsem se nevyznal. Nerozuměl jsem tamní společenské scéně. Věděl jsem ale, že se mohu kdykoli vrátit do New Yorku.

V Los Angeles jsem se se svými dvěma batolaty několikrát přestěhoval, abych si ujasnil, kde chci žít. Střídali jsme jeden pronájem za druhým. S Beverly jsme se snažili vychovávat děti, aniž bychom spolu žili. Dohodli jsme se na návštěvách a děti byly střídavě se mnou nebo s ní. Kvůli práci jsem s nimi občas nemohl být. Jsem vděčný za to, jací lidé se z nich stali, vzhledem k tomu, čím si prošly. Nevěnoval jsem jim vždycky pozornost, po které toužily a kterou si zasloužily, a i když jsem se snažil být s nimi co nejvíc, když se rodina rozpadne, není to nikdy snadné. Kdybych to jen tehdy chápal tak, jak to chápu dnes.

Los Angeles se hodně odlišuje od New Yorku a Newyorčan je kdekoli mimo New York cizincem. Obyvatelé Los Angeles spolu mnohem víc komunikují; vytvářejí komunity a ctí určitá pravidla podle toho, ve které čtvrti žijí. Beverly Hills je rozlehlé, některé jeho části jsou ale jako obrovský společenský klub s večírky a večeřemi, ve kterém v noci poněkud tápete. Zpočátku jsem měl strach chodit ven sám, protože jsem se vždycky ztratil a nemohl najít cestu domů. Mnohé části města však byly příjemné a vlídné a poznal jsem tam lidi, které jsem si oblíbil.