Na konci května jste vyhrála osmý ročník ceny Global Teacher Prize a stala jste se nejinspirativnější učitelkou roku. Co pro vás ocenění znamená?

Je to příjemná zpětná vazba. Takové zadostiučinění, že to, co dělám, má smysl, že si toho někdo všimne a ocení. Ale ještě víc mě těší reakce žáků. Píšou mi krásné zprávy a e-maily o tom, co pro ně výuka znamenala, jak ovlivnila jejich profesní i osobní život. To je skvělý pocit.

Zároveň jsem díky ceně potkala spoustu inspirativních lidí z oblasti vzdělávání. Kolem ceny se buduje komunita učitelů, kteří sdílejí zkušenosti, nápady a podporu. Když jsem na předávání poznala zbylé finalisty a viděla medailonky z jejich výuky, říkala jsem si, že bych si s chutí sedla na každou jejich hodinu.

Byť jsme rozmanitá sorta, ať z gymnázií nebo základek s Montessori přístupem, tak vycházíme ze stejných ideálů a vizí. Věřím, že si toho můžeme spoustu předat.

Mezi finalisty - a to ani z minulých ročníků - není moc učitelů řemesel, jako jste vy. Co myslíte, že by dnes měl dobrý učitel řemesel studentům předávat?

Můj hlavní cíl je připravit studenty na život po škole. Když jsem studovala, stačilo být dobrým řemeslníkem, abyste si člověk na trhu našel uplatnění. Dnes, když se šperky prodávají online a konkurence je obrovská, už to nestačí. Kromě řemesla musí mít člověk i manažerské dovednosti. Musí umět prezentovat svou práci, být multifunkční. Nestačí sedět v dílně a dobře pracovat.

Snažím se tak studenty nechat nahlédnout i za dveře dílny. Chci, aby věděli, kde nakoupit materiál, jak ho přepracovat do polotovarů nebo jaké cesty před sebou po skončení školy mají. Aby znali praktické věci, třeba kde se registrovat pro práci s drahými kovy. Zkrátka připravit je na to, co je čeká.

Nakonec je potřeba k žákům přistupovat individuálně. Nechodí k nám jen studenti, kteří chodili na základní uměleckou školu, na nějaký kroužek nebo mají řemeslníky v rodině. Je tak potřeba nelpět na tom, aby všichni začali a odevzdali stejně, ale respektovat individuální tempo. Všichni musíme dojít ke stejnému cíli, ale někomu se to povede napoprvé, někomu na potřetí. A to já respektuji.

V dílně se rozdíly stírají

Učíte jak maturitní, tak nematuritní obory. Je potřeba ke studentům přistupovat rozdílně? 

Ano, rozhodně tam jsou rozdíly. Žáci učebního oboru mají tři dny praxe v dílně a jen minimum teorie. Počítá se, že půjdou do výrobních podniků nebo budou ve zlatnictví vyrábět běžné šperky. Je důležité, aby se naučili přesně plnit zadání a zvládali všechny techniky, které budou v praxi opravdu potřebovat.

Naopak u maturantů se předpokládá, že se budou věnovat autorské tvorbě. Mají víc teorie, méně praxe a věnují se více výtvarné stránce. U autorského šperku totiž nejde jen o výrobu. Musí ho umět navrhnout, digitálně vymodelovat, výtvarně zpracovat a hlavně prezentovat.

Projevují se na práci studentů minulé zkušenosti a zázemí, odkud do školy přicházejí? 

Co se týče chuti do práce nebo nějakého zázemí, s kterým do školy přichází, tak se může zdát, že se s učni pracuje hůř. Ale já u nich naopak vnímám velkou pokoru. Váží si, že se jim věnujete, což možná dřív ve škole nezažívali. Často přichází s pocitem, že jsou outsideři. Nebyli ve škole zvyklí na úspěch. Najednou jim ale pod rukama vzniká něco krásného a vidíte, jak se jim rozzařují jiskřičky v očích a možná zjišťují, že řemeslo by pro ně mohlo být ta pravá životní cesta.

V dílně se stírají rozdíly. Učni nebo maturanti, všichni mohou tvořit něco, na co jsou pyšní. Což je strašně důležité, aby studenti zažívali úspěch. Hlavně pro učně, kteří nemají tolik příležitostí jako maturanti, pro které existuje třeba víc soutěží. Každý rok tak spolu s galerií v Havlíčkově Brodě organizujeme výstavu prací, která tam je dva měsíce s vernisáží pro rodinu a přátele v opravdu reprezentativních prostorech.

Sehnat mimoškolní praxi je problém

S tím souvisí i zapojování žáků už při studiu do praxe, kterému se také věnujete poměrně intenzivně…

To je problém. Povinná mimoškolní praxe je ukotvená jen pro žáky maturitních oborů. Učni ji mít nemusí. Takže praxi v reálném světě se mohou během školy věnovat jen ve svém volném čase, jinak zůstávají v bublině školy. 

Velká výzva je vůbec najít někoho, kdo si je ochotný žáky vzít. Zlatnictví je úzce profilované řemeslo, není tolik odborníků, natož takových, kteří by si mohli dovolit vzít víc než jednoho žáka. Většina zlatníků pracuje sama, ve vlastních dílnách. Větší firmy jsou spíš výjimka, často jen v Praze.

Realita je taková, že student je pro zaměstnavatele zpočátku spíš zátěž. Musí se mu věnovat, nemůže ho nechat hned pracovat samostatně, a tím pádem nestíhá zakázky. Studenti se tak často setkávají s odmítnutím. Taky se stává, že když už je někdo vezme, spíš je jen někam uklidí.

Přesně v tom vnímám velkou část své práce, mluvit a setkávat se s odborníky. Vysvětlovat trpělivě, že když se nebudou podílet na vzdělávání žáků, tak si novou generaci nevychovají. Já ve škole můžu dělat maximum, ale jsme v umělém prostředí, které skutečný život nenahradí.

Hledáme tak spolu, jak nejlíp nastavit mou stranu školy i jejich stranu praxe. Tomu se chci dlouhodobě dál věnovat. Myslím, že by se to mohlo ukotvit i ze strany pravidel a státu, aby třeba zaměstnavatelé měli benefity, když si berou žáky na praxi. O tom musí být víc slyšet.

Jaké cesty vám otevírá získané ocenění Global Teacher Prize?

V srpnu nás jako finalisty čeká letní škola, kde se znovu setkáme i s porotou a lidmi z širšího vzdělávacího prostředí. Celý následující rok pak máme naplánované různé semináře a kurzy. Takže různé možnosti se dál učitelsky rozvíjet. Zároveň jde ale i o menší věci. Okamžitě vznikla skupina, která propojuje finalisty napříč ročníky.

Taky se mi začali ozývat lidé, kteří mi nabízí spolupráci na věcech, s kterými jsem dřív zápasila úplně sama. Dlouhodobě se snažím co nejvíc propojovat studenty s praxí - hledám firmy a odborníky, kteří by si je vzali k sobě. A teď se ti lidé začínají ozývat sami.

Další problém jsou chybějící odborné publikace - a najednou se objevili lidé, kteří by mi s jejich tvorbou mohli pomoct. Díky té ceně jako by se to všechno začalo hýbat - už nehledám jen já, ale i ostatní nacházejí mě.

Co do budoucna ještě dál? Co myslíte, že je potřeba, aby zaznělo veřejně?

Poslední tištěná učebnice zlatnictví vyšla v roce 1998. My se tak potýkáme se strašným nedostatkem informačních zdrojů. Dnes nikdo nepíše učebnice, rozhodně ne v češtině.

Nemůžeme od žáků očekávat, že budou ve volném čase brouzdat v cizojazyčných odborných zdrojích nebo v archivech. Potřebujeme co nejjednodušší, interaktivní cestu. Já si pro hodiny píšu skripta, elektronicky s prokliky na videa, obrázky. Ale to je věc, kterou dělám ve volném čase.

Mám tak interní výukový materiál pro školu, ale nemám aprobaci a vzdělání, abych něco publikovala a tak dále. Ráda bych to posunula dál, ve spolupráci s lidmi, kteří rozumí tvorbě výukových zdrojů. Myslím, že to je spolu s praxemi další oblast, která potřebuje pozornost, podporu a hlavně, aby se o ní začalo mluvit.