Po několika desítkách metrů chůze z kopce se před návštěvníkem otevírá průchod v cihlovém činžáku a za ním už pohled na klidnou hladinu stovky let staré nádrže Jordán. Jedno z nejznámějších míst Tábora vybízí během začínajícího podzimu k procházce.

Na dlouhou promenádu, kam proniká vůně máčeného a zahřívaného ječmene z blízké sladovny, pravidelně doléhá zvonění železničního přejezdu. Nejde ale o skutečnou železnici. Je tu velké dětské dopravní hřiště. Právě přichází zástup několika školáků s městským strážníkem. Kousek od nich pak další muž soustředěně trénuje chvaty některého z asijských bojových umění.

"Tábor se hodně změnil. Na dobu, kdy jsme ještě nedávno byli jedno z hlavních vojenských měst v Česku, tu už nenajdete žádnou památku," dává se do hovoru s reportérem deníku Aktuálně.cz místní důchodce. Mezi roky 1969 a 1992 tu sídlilo velitelství takzvaného západního okruhu. To v konstrukci sovětské útočné doktríny řídilo veškerá česká vojska.

Dnes už na kraji města sídlí jen jedna z mechanizovaných jednotek ozbrojených sil vybavená vozidly Pandur. "Říkám tomu tady už jen 'na západním okruhu klid'," usmívá se důchodce v narážce na slavné Remarqovo dílo.

Kompaktní tábor a nebezpečná zóna

Tábor s vojáky si už nepamatuje například mladá maminka Iveta. Ta po promenádě míří s malou holčičkou směrem k dopravnímu hřišti. Svěřuje se, že na jih Čech se dostala přes Prahu, pochází ale ze severočeského Děčína. "Tábor je prorodinné město. Všechno je tady kompaktní, všude jste za chvíli," tvrdí a jedním dechem dodává, že pro rodinný život s malým dítětem je to tady prý daleko lepší než v Praze.

Zároveň ale přiznává, že ve městě jsou místa, kam by v sedm či osm večer už sama s dítětem nešla. "Dole u autobusáku," upozorňuje na oblast, kde se prý shromažďují zvláštní persony.

Že je nevzhledný parčík mezi vlakovým a autobusovým nádražím místem, kterému se večer raději vyhnout, potvrzují i dva středoškoláci. Radek a Dan, studenti třetího ročníku místního gymnázia, právě obcházejí Jordán s pokladničkou a vybírají peníze na pomoc potřebným.

Oba letos čekají úplně první volby v jejich životě. "Hodím to buď Generaci, nebo Pirátům," říká Dan. I když Generace podle průzkumů nemá příliš šancí, Dan svůj hlas vnímá především jako jejich podporu, aby prý věděli, že jejich práce má smysl.

Jordán ale není jen místem setkání a procházek. Přímo na břehu ve všedním dopoledni sedí i několik rybářů a rybářek, každý z nich má nahozené minimálně dva pruty. Když se jednomu zadaří a vytahuje rybu, je menší, než čekal. "No mobydick to není, haha," směje se jeho kolegyně nahlas.

Šerifové s výstražným zvonkem

Po několikaminutové chůzi směrem ke Starému městu kolem nádrže zakončené výstupem ke spolkovému domu Střelnice člověk přichází až na Žižkovo náměstí a k městskému úřadu. Z vedení Tábora je nyní ve své kanceláři pouze místostarosta Martin Mareda (Piráti).

"Musíme pracovat s pocity lidí," připouští, že oblast kolem autobusáku je komplikovaná. V místě tak prý posílili hlídky strážníků a policie, poblíž postavili také služebnu "šerifů" vybavenou bezpečnostním zvonkem.

Mareda vypráví, že do vojenského města Tábor se přistěhoval v roce 1982 z Chrudimi, která je též tradiční armádní baštou. "Když odtud vojáci odešli, uvolnily se byty," popisuje další okolnost, s níž byl konec velitelství západního okruhu spojený.

Jako velkou slabost Tábora dnes vnímá parkování. Podle jeho slov ve městě panovala "džungle", kterou čerstvě řeší nové rezidenční zóny, vyšší ceny parkování a kontrolní auto. To průběžně projíždí Táborem a monitoruje jednotlivá stání.  

Výsledky sněmovních voleb v roce 2021 v Jihočeském kraji
(procenta z platných hlasů, zdroj: ČSÚ)

I když historické centrum husitského města dnes působí velmi atraktivně, podle Maredy je dobře, že turisté sem nemíří zdaleka v takovém množství, s jakým se potýká třeba Český Krumlov. Tam už totiž overturismus silně komplikuje a kazí život místním.

"Tady moc vyžití není"

Večer sice ještě nenastal, avšak i krátce po poledni se kolem nádraží scházejí hluční a podnapilí lidé. To ale není jen specialita Tábora. Tahle situace trápí i mnoho jiných měst.

Kdyby se trať právě neopravovala, do Malšic by odtud člověk mohl dojet vlakem bechyňky - nejstarší elektrifikované železnice v českých zemích spojující Tábor s Bechyní.

Teď je ale trať mrtvá. A s ní i Malšice. Mezi domy prochází jen několik skupinek lidí, kteří míří do restaurace u Michala na polední menu. "Tady moc práce ani vyžití není, musíte buď do Tábora, nebo do Bechyně," popisuje mladá žena.

"Taková typická vesnice, no. Nějaké večerky tu jsou, ale za životem a většími nákupy musíte jinam," pokračuje. Někteří specialisté sice mají svou ordinaci u radnice, ale za většinou doktorů se odtud musí jezdit do větších měst.

A známá bechyňka prý životu příliš nepomáhá. "To nádraží není úplně nejblíž centru," reaguje pokuřující muž na jedné z malšických ulic. "A turistů sem taky moc nepřiveze, protože ti jedou spíš až do Bechyně," doplňuje.

Během své návštěvy Malšic se reportér pokusil setkat i se zdejší starostkou Miloslavou Šebkovou. Na úřadě ji ale nezastihl, a přestože tam nechal své telefonní číslo s prosbou o rozhovor, nereagovala. A pak ani nezvedla telefon.

Vlaky by se tu měly rozjet zase v prosinci. Tedy až opraváři vymění všechny sloupy s trolejemi, které jsou staré i více než 80 roků, a celou bechyňku zmodernizují.

Těžko ale čekat, že první příjezd vlaku zdejší unylou atmosféru změní. Stejně jako výsledek víkendových sněmovních voleb, v nichž minule jasně zvítězila koalice Spolu. Těžký jihočeský klid, jaký vládne v Malšicích, jen tak něco nepřevrátí.