Panahího starší filmy hojně využívaly metafor a zcizovacích efektů. Samotný režisér v nich často hrál umělce čelícího represivním tlakům. V Drobné nehodě ustoupil do pozadí. Jde o poměrně přímočarou obžalobu íránského režimu, zredukovanou na základní prvky: dva muži spojení temnou minulostí, kterou si pouze jeden z nich přeje nechat daleko za sebou. 

Začátek přitom nenasvědčuje, do jak vyhrocené polohy se film v závěru překlopí. Muž přezdívaný Eghbal (což je ve farsí označení pro protetickou nohu) jede se svou ženou a dcerou autem. Na silnici je tma a proto přehlédne psa. Zvíře umírá, motor auta je poškozen. Eghbal zastavuje u nejbližší autodílny, kde narazí na bývalého politického vězně Vahida. 

Vahid okamžité pozná vrzání Eghbalovy protézy. Nepříjemný zvuk mu připomene mučitele z vězení, který mu způsobil trvalé poškození ledvin. Vahid se rozhodne Eghbala sledovat až k jeho domu, aby jej mohl unést a pohřbít zaživa. Postupně ale začíná pochybovat, zda jde skutečně o původce všeho jeho trápení. Kvůli zavázaným očím nikdy nespatřil jeho tvář. 

Kontaktuje proto další bývalé vězně: knihkupce Salara, svatební fotografku Shivu, nevěstu Goli, ženicha Aliho a naštvaného dělníka Hamida. Spolu s Eghbalem pak v dodávce jezdí dnem i nocí, městem i pustinou, aby se pomstili muži, který je brutálně týral. Pokud je to tedy opravdu on. Jejich pomsta je tak zároveň zápasem s vlastní pamětí a svědomím. 

Film nesází na budování napětí a náznaky, že by se role mohly obrátit. Domnělý pachatel je zpacifikovaný, nepředstavuje hrozbu. Místo toho Panahí vytváří atmosféru morální nejistoty. Nezajímá ho násilí, ať individuální, nebo státní, ale jeho dlouho přetrvávající psychologické následky, způsob, jakým íránský režim deformuje ne těla, ale charakter člověka, potažmo schopnost mezilidského dorozumění. Postavy se hádají, nadávají si, ale nenaslouchají.

Podobně rigorózní je vizuální styl. Kamera zůstává většinou uvnitř auta a frontálně snímá, co se v něm děje. Kameraman Amin Jafari upřednostňuje dlouhé, statické celky, v nichž vidíme všechny herce, kteří tak mohou celý dialog odehrát naráz, v reálném čase. Z okolního světa vidíme jen fragmenty. Rozostřené budovy, osamělé silnice, městskou periferii.

Politické je tentokrát opravdu osobní. V malém uzavřeném prostoru neexistuje nic jiného než drama mezi mužem zosobňujícím politický útlak a oběťmi represí. Tato časoprostorová redukce filmu dodává sevřenost, ale také přispívá k lehké monotónnosti. Panahího ovšem přes jeho neskrývanou naštvanost neopustil smysl pro černý humor. Záblesky ironie ovšem spíš podtrhují bezvýchodnost situace, v jaké se postavy ocitly, než aby film odlehčovaly. 

Úlevu nepřináší ani bravurně vygradované finále. Nechává postavy i diváky tápat ve tmě. Některé rány holt zřejmě navždy zůstanou nezahojené, některé palčivé otázky nezodpovězené. Uznání jejich relevance, nároku na vznesení námitky, je možná nejzazší forma spravedlnosti, které dnes mohou bývalí političtí vězni v Íránu dosáhnout.

Drobná nehoda není Panahího formálně nejodvážnější film. Ani zdaleka. Nechce měnit svět. Jde o skromný, strohý film prostoupený autentickou únavou a vztekem. Stejně se ale po jejím skončení dostavuje lehká pochybnost, zda cena z Cannes nevyjadřuje spíš solidaritu s pronásledovaným tvůrcem a jeho krajany, než aby odpovídala uměleckému významu díla. 

V době, kdy íránským filmařům stále hrozí zatčení za svobodné vyjadřování názorů, jde každopádně o významné gesto, potvrzující, že v utlačovatelském režimu představuje i natočení malého, nenápadného filmu s jednoduchou zápletkou zásadní formu odporu.