Na Slovensku narozená, v Berlíně žijící režisérka, scenáristka a vizuální umělkyně Paula Ďurinová ve svém druhém celovečerním filmu Neplacené volno předkládá filmový deník vlastního vyhoření. Osobní zpověď kombinuje se záběry německé metropole a s terapeutickými dialogy několika mladých lidí. Filmová esej odvíjející se ve zpomaleném, rozjímavém tempu se obsahem i formou vzpírá logice výkonu a ustavičné honby za dalšími úspěchy a (sebe)rozvojem. 

Slovensko-německá filmařka chápe úzkost jako kolektivní zkušenost, jejíž řešení není možné delegovat na jednotlivce. A pro její úhel pohledu existuje dost konkrétních dat. Podle průzkumu Světové zdravotnické organizace (WHO) trpí depresemi a úzkostnými poruchami přes 280 milionů lidí po celém světě, přičemž nárůst těchto onemocnění mezi mladými lidmi za posledních 10 let je markantní. Z výzkumu OECD z roku 2023 vyplývá, že více než 59 procent lidí ve věku 18 až 29 let zažilo alespoň jednou v životě stav klinické úzkosti nebo deprese.

V českém prostředí naznačuje podobný trend například výzkum Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ), podle kterého vykazuje až 40 procent žáků na základních školách známky střední až těžké deprese a 30 procent se potýká s úzkostmi. Sebevražda pak v tuzemsku představuje třetí nejčastější příčinu úmrtí lidí ve věku 15 až 19 let. Stále víc mladých lidí přitom tyto stavy odmítá chápat jako osobní selhání a vztahuje se k nim skrze širší společenský rámec. Film Neplacené volno odhaluje uvedený posun. Od privatizace duševního zdraví k jeho politickému přerámování. 

Ďurinová prozradila, že jí kromě její osobní zkušenosti s vyhořením byla velkou inspirací i teorie americké akademičky Ann Cvetkovich, která v knize Depression: A Public Feeling (2012) poukazuje na to, že deprese může být způsob, jakým tělo reaguje na nesnesitelné sociální podmínky.

V tomto ohledu jde o "veřejný pocit" - formu odporu vůči normám, které nás nutí fungovat za každou cenu a na plný výkon. To souzní i s tezemi dalších teoretiků jako Mark Fisher, který v knize Kapitalistický realismus argumentuje, že duševní onemocnění je jedním ze symptomů dalekosáhlejší strukturální krize. Podle Fishera není divu, že jsou mladí lidé paralyzováni. Byli vychováni k tomu, aby sami sebe vnímali jako podnikatele a se svou duší a tělem nakládali jako s aktivy, které mají efektivně investovat. 

Film Neplacené volno tedy neprezentuje vyhoření jako náhlý kolaps, ale jako táhnoucí se krizi, která pomalu prorůstá naší každodenností a ztrácí jasné obrysy. Tělo přestává zvládat stres, a když si nedokáže vybojovat pauzu, dá o přetlaku vědět bolestí, nespavostí a jinými psychosomatickými projevy. Název snímku pak neodkazuje jen k formě dovolené, ale spíš k utopické vizi budoucnosti. Co když skutečnou výzvou není znovu se zapojit do pracovního procesu, ale naopak se zastavit?

Režisérčin přístup ke střihu, rytmu a kompozicím obrazu odpovídá uvedené tezi. Práce s cykličností a opakováním evokuje zkušenost úzkosti jako smyčky, z níž se jedinec nemůže vyvázat. Narušit jej lze až kolektivně. K tomu dochází ve druhé části filmu, inspirované podle režisérky pro změnu metodou tiché facilitace. Jde o formu skupinového sdílení bez nátlaku, hierarchie, s respektem k tichu jako legitimnímu sebevyjádření. Vzniká otevřený, nesoudící prostor, v němž traumatický prožitek není okamžitě transformován do diagnózy (na kterou terapeutický byznys následně nabídne řešení například v podobě aplikace nebo kurzu mindfulness). 

"Možná jsem pro tenhle svět moc pomalá," říká režisérka v mimoobrazovém komentáři. Třeba ale není problém v tempu, nýbrž v tom, že svět zrychlil natolik, že už nenabízí místo pro člověka. Neplacené volno je podnětný film-zastavení, který se neptá, jak být lepší, výkonnější, mentálně odolnější, ale jak znovu najít rychlost, která je nám vlastní.