1 0 0 01.10.2025
"Ne že bych nezvládala žít. Jen jsem už nechtěla žít sama," řekla paní Marie při první návštěvě terénní sociální pracovnice ze sdružení ŽIVOT 90, která jí společně s dcerou pomáhala najít domov pro seniory, kam chtěla především kvůli socializaci.
Hledání však nebylo spojeno s pocitem zoufalství - ženy se spojily, aby odstartovaly její novou životní etapu. Ne vždy se ale shánění bezpečného místa pro seniory odehraje v poklidu. Často jde o tíživou situaci, která trvá klidně rok, někdy dokonce roky. A to kvůli nedostatku kapacity či váhání samotného seniora, který nechce být sám či přítěží, ale zároveň se mu těžko loučí s tím, co dosud znal.
Výběr domova pro seniory není - a neměl by být - jen otázkou volné postele. "Péče by měla vždy začínat přáním samotného seniora. Je to jeho život, jeho rozhodnutí, jeho nový domov. A často je to také poslední místo, kde bude žít. Tohle není logistická operace. Je to zásah do lidské důstojnosti," míní Lucie Záhrobská, vedoucí poraden Neziskové organizace ŽIVOT 90.
A jak ho tedy vybírat? Podle Záhrobské je realita jasná - kapacity jsou plné, a to dlouhodobě. Čekací doby jsou často měsíce až roky. Proto doporučuje podat žádost do dvou až tří zařízení zároveň a pravidelně ji aktualizovat. "Nestačí jednou poslat žádost a čekat. Je potřeba dát domovu vědět, že zájem stále trvá - a ideálně doložit i změny zdravotního nebo sociálního stavu," doplňuje.
Záhrobská zároveň vzkazuje, že by si lidé měli během hledání nového domova pro jejich blízké měli dát velký pozor. V posledních letech se totiž množí takzvané "seniorhotely" nebo "ubytovny pro seniory", které sice vypadají jako domovy, ale často nenabízí potřebnou péči, nemají registrovaný statut sociální služby a chybí jim odborný personál. V případě problémů pak senior a rodina prakticky nemají právní oporu. "Doporučujeme vybírat zařízení, která jsou oficiálně registrovaná jako sociální služba - a tím i pod kontrolou státu," říká Záhrobská.
Nejdůležitější není bazén v atriu nebo program na každý den. Ale to, jak se senior v zařízení cítí. Proto je dobré domov osobně navštívit - ideálně ještě před podáním žádosti. A zeptat se na tyto důležité otázky: Kolik pečujících připadá na klienty? Jak funguje přivolání pomoci? Jak často dochází lékař? Jaké jsou denní režimy? A je možnost mít vlastní věci, nebo třeba i domácího mazlíčka?
"Mnoho lidí je překvapeno, jak zásadní může být taková návštěva. Někdy hned víte, že tady byste to zvládli. A někdy naopak cítíte, že tohle by nebylo ono," dodává Záhrobská.
Díky důkladnému výběru za pomoci poradny i dcery si našla svůj domov i paní Marie, přičemž mezi její favority se dostala čtyři pražská zařízení. Dcera jí pomohla s online průzkumem, sociální pracovnice zase zajistila žádosti a pomohla je vyplnit a podat. O pár týdnů později paní Marie zavolala znovu.
"Nabídli mi místo," řekla s rozechvělým hlasem. A pak dodala: "Já vím, že jsem to chtěla. Ale teď, když je to tady, bojím se." Nešlo o nerozhodnost. Šlo o normální lidský strach ze změny. Paní Marie ho měla právo cítit - stejně jako právo říct "ne". Nakonec však místo přijala. A s podporou psychologa, s pravidelnými návštěvami dcery a pomocí personálu si postupně zvykla. Krůček po krůčku. Dnes už prý nesmutní, a to především díky dceři, která si zajistila možnost za maminkou více jezdit a začátky v novém jí tím velmi usnadnila.
Ne všechny případy jsou však tak jednoduché, jako třeba případ paní Marie. Jiný byl třeba příběh rodiny pana Karla. Jeho zdravotní stav se zhoršil náhle a výrazně. Péče doma byla nemožná. Když rodina začala obvolávat domovy, odpovědi byly všude stejné: plno. Čekací doba rok. Možná dva. "V krizových případech doporučujeme podat žádosti co nejdříve a s co nejpodrobnějšími lékařskými zprávami. Je důležité popsat situaci - nejen zdravotní, ale i sociální. A zůstat aktivní: aktualizovat žádosti, volat, zjišťovat," radí vedoucí poradny.
Rodina nakonec musela zajistit kombinaci domácí péče a asistence, a to navzdory vyčerpání. Pana Karla se zatím do žádného zařízení umístit nepodařilo. Čekají. A modlí se, aby to zvládli.
"Co když maminka odmítá? Co když se táta brání?" - to jsou časté otázky, které lidé směřují na poradnu ŽIVOT 90. Podle Záhrobské je důležité pochopit, že neochota odejít do domova není umíněnost, ale přirozená lidská reakce. "Opustit domov, kde člověk žil desítky let, je nesmírně těžké. Nejde jen o místo. Jde o ztrátu kontroly, vzpomínek, známého prostředí. A často i o pocit, že mě rodina už nechce," říká.
"Rozhodnutí o přestěhování seniora do domova patří k nejtěžším, protože se dotýká nejen praktických potřeb, ale i hlubokých emocí - strachu, nejistoty a obav z opuštění domova. Klíčová je citlivá komunikace, respekt k přáním seniora a hledání řešení, která podpoří jeho bezpečí i důstojnost. Senior by nikdy neměl být z rozhodování o svém životě vyřazen," doplňuje Anna Hradilová, vedoucí Linky důvěry Senior telefon od Života 90.
V takových případech tak nelze aplikovat univerzální řešení. Je potřeba trpělivý dialog. Ne vnucovat, ale nabízet možnosti. A když senior nesouhlasí - respektovat jeho vůli. Pokud je svéprávný, má právo rozhodovat sám o sobě. I když s tím rodina nesouhlasí.
Populace v Česku rychle stárne. Už dnes žije přes 2 miliony lidí nad 65 let. A do roku 2050 jich dle predikcí bude o milion víc. Přesto se kapacita domovů pro seniory rozšiřuje velmi pomalu. Některé kraje se snaží podporovat domácí péči, ale ta nevyhovuje každému. A ne každá rodina ji zvládne - psychicky, fyzicky, finančně. "Nečekejte, až přijde krize. Zjišťujte informace dřív, než bude pozdě. Bavte se o tom doma. A nechte rozhodnutí na seniorovi," uzavírá Lucie Záhrobská.
Paní Marie měla štěstí - rozhodla se včas, našla místo, které si mohla vybrat. Pan Karel takové štěstí zatím nemá. Oba příběhy ale mají jedno společné: lidskost, která by měla zvítězit. A to především v těchto případech.