Krtkův svět, pojmenovaný dle stejnojmenného pražského parku, je titulem, který zkrátka nelze oddělit od reality. Snaží se totiž skrze subjektivně zkreslenou perspektivu ústředního aktéra Josefa Roušala, plně zapojeného do realizace filmu, odhalit světu "tu správnou pravdu" o kauze spojené se zmíněným zábavním parkem. Jde o jakýsi filmový pamflet, zcela zbavený umělecké licence. Má jasný účel s vytyčenou agendou.

Původem zahradník a podnikatel Josef Roušal roku 2020 otevřel zábavní park Krtkův svět. Ten údajně vznikal bez potřebných povolení, byl vystavěn v přilehlém okolí veřejného lesa, do něhož Roušal oplocením de facto zamezil vstup, a u hranic parku dochází k vypouštění odpadu. Roušal proto dlouhodobě dostává pokuty, odmítá je platit a odvolává se k soudu. Kauza byla rovněž poměrně intenzivně mediálně sledována.

Už samotná slavnostní premiéra snímku si zaslouží pozornost. Došlo během ní k surreálnému mixu Roušalova fanklubu, celebrit, bulváru, kritické obce a několika politiků, zatímco ve foyer pražské Lucerny pobíhal vypelichaný krteček. Po představení delegace a uvedení filmu Evou Toulovou, kterou prý příběh pro Roušalovu zarputilost fascinoval, přišel na pódium samotný Roušal.

Ten několikrát zopakoval, že je oběť korupce, politických machinací a nikdy se na své bojovné cestě nevzdá. Žádal o sdílení filmu na sociálních sítích a podporu, publikum se mělo dle jeho slov proměnit v lidskou sílu, jež dá úřadům najevo svůj odpor, načež v sále odstartoval několikafázovou mexickou vlnu. Po skončení projekce znovu vyběhl před plátno, aby zopakoval totéž a vlastně jen recykloval to, co jsme úmorných 75 minut (pocitově tak 8 hodin) sledovali. Tohle není film, ale lacině jednostranný manifest.

Vážně pojaté, ve výsledku však paradoxně vtipné

Tvorba Evy Toulové vyniká řemeslnou bezzubostí, nekompetentní inscenací a vedením herců i nulovým citem pro kauzalitu. Její filmografii si lze užít "guilty pleasure" optikou. Krtkův svět, jakožto vážně pojaté, takřka soudní drama, je však paradoxně jejím nejvtipnějším filmem, jakkoli se o to tentokrát samozřejmě nesnaží. Točí filmy s product placementem sešněrovanými rozpočty, s evidentně minimálními produkčními náklady a do kina na ně chodí maximálně titěrné tisícovky lidí.

Příběh Krtkova světa se snaží rámovat probíhající soud. Roušala ztvárnil nepochopitelně křečovitý a teatrálně přepjatý David Novotný, jehož účast v projektu obecně budí přinejmenším rozčarování. Prostřednictvím výpovědí se postupně dočkáváme nevkusně prolnutých útržkovitých flashbacků točících se okolo výstavby a fungování parku, včetně politických machinací. Určujícím motivem je protagonistova neústupnost a tvrdohlavost.

Nuancovaný a ambivalentní portrét však rozhodně nečekejte. Snímek takřka nenabídne nic, co bychom z Roušalových úst už několikrát neslyšeli. Bojuje za jeho pravdu, úředníci jsou vykreslení jako nekompetentní či ustrašené stvůry a ve světě neexistuje spravedlnost. Roušal se tak jako poslední jezdec apokalypsy vydává na boj s byrokracií a korupcí. Film se točí v kruhu a neustále ukazuje tezovité fráze o tom, jak pan podnikatel svůj boj nesmí vzdát.

Dochází i k emočnímu vydírání skrze jeho děti. Náznak konfliktu pramení ze vztahu s jeho manželkou. Toulová předkládá ohraně povrchní téma toho, jak muž neustále pracuje a bojuje za správnou věc, zatímco žena doma trpí. Konflikt však nikam neeskaluje, motivace a chování postav zůstávají v neměnném vakuu. Celková struktura nesmyslně skáče napříč roky a situacemi, jež variují jedno a totéž.

Trpitel a bojovník proti byrokracii

Snaze vykreslit Roušala jako trpitele je podmíněno takřka vše. Toulová se na manželském vztahu sice možná chvílemi snaží připomenout, že Roušal tento boj svádí především kvůli sobě, nikoli kvůli druhým, jak deklaruje, ale i tato skutečnost je v závěru legitimizována a žádný dialog dál nerozvádí. Filmu obecně vůbec nejde o dialog. Je fascinující sledovat perspektivně zcela omezený narativ, který je plně oddaný subjektivnímu vjemu a přesvědčenosti o vlastní pravdě.

Neexistující vyprávění, zdánlivě rámované Roušalovým monologem u soudu, pak lemují rozhovory s (pravděpodobně) skutečnými návštěvníky parku, kteří v anketním stylu do kamery deklarují pozitivní hodnoty parku a vyzdvihují Roušalovu osobnost. Samostatnou kapitolu pak tvoří vyobrazení novinářů. Takřka všechna média totiž lžou, všichni spadají do kolonky odporného bulváru. Toulová ztvárňuje reportérku, která u soudu přizná, že psala lži a špinila Roušala jen proto, že jí to bylo nařízeno, jakkoli park se svými dětmi miluje. A proto se své práce v toxickém prostředí vzdá. Správný novinář je jenom ten, který popíše Roušalovu verzi událostí.

Ačkoli stylisticky snímek z Toulové filmografie zprvu "vypadá nejlépe", stále jde o hluboký podprůměr. Scény jsou ledabyle komponované, inscenace mizerná. Toulová a její tvůrčí tým jsou zkrátka "točiči". S filmovou formou nijak nepracují, nepřidávají žádné významy, vše se odvíjí od repetitivních a patologických dialogů. Na tom se samozřejmě podepisují i pravděpodobně mizerné produkční podmínky. Stejně jako u předchozích filmů režisérky Toulové i tady opět vyvstává prostá otázka -⁠⁠⁠⁠⁠⁠ proč?

Účelově natočený paskvil

Tentokrát však nejde o bezduchou vyprávěnku hodnou akorát škodolibého posměchu, nýbrž o účelově natočený paskvil s cílem mobilizovat jednu názorovou stranu proti té druhé. Do děje pochopitelně zasáhne i Roušalův odpor proti pandemickým nařízením a rouškám, což má podpořit skutečnost, že samozřejmě bojuje proti jakékoli nespravedlnosti. Vrcholem přepjatosti je pak scéna, kdy jeho syna žáci prvního stupně základní školy pronásledují na toalety a buší na dveře s pokřiky, že jde o odporného dezinformátora.

Podobnými bizarnostmi film překypuje. Zuzana Bubílková v roli soudkyně toporně odříkává repliky na hraně campu (tedy s přehnanou teatrálností), dětská exploatace dosahuje maxima, v závěrečných titulkách zní strhující zpěv Bohuše Matuše, který měl v zábavním parku svatbu. S nadsázkou řečeno se Toulová pravděpodobně snažila o kafkovsky absurdní drama s absolutním necitem pro jakoukoli dvojznačnost. Úsměv z amatérské práce však velmi záhy trpkne.

Film je v mnoha ohledech návrat do české kinematografie 90. let. Premiéra, samotný film a okolnosti vzniku jsou jak z jiného světa. Z Roušalova egotripu, jeho ignorantské přesvědčenosti a burcování protisystémové části společnosti skrze filmové médium jde ale mráz po zádech. Zkrátka, když vám nevyjde lampionový průvod, nechte o sobě natočit film.