Její cesta do kokpitu dopravního letadla začala ve 14 letech v Aeroklubu Mladá Boleslav na větroních. "Na svůj první let nikdy nezapomenu, myslím, že to žádný pilot. Je to směs adrenalinu i euforie," vzpomíná na to, jak se poprvé ocitla sama ve vzduchu. Jakmile dosáhla potřebného věku, přešla na jednomotorové letouny Z-126, Z-142 a Z-143.

Mířila ale dál. A výš.

Od větroně k dopravnímu letadlu

Létání je však hodně finančně náročné, nemalou investici vyžaduje i získání všech potřebných kvalifikací. "Než jsem dokončila výcvik, stálo to hodně peněz. V jednu chvíli jsem nevěděla, jestli to finančně zvládnu," popisuje Jana obtížnou situaci, kdy poprvé a zároveň i naposled přemýšlela, že létání pověsí na hřebík.

Během svého studia učitelství angličtiny na univerzitě v Olomouci ale odešla do zahraničí, kde pracovala jako servírka, recepční nebo lyžařská instruktorka. Našetřila dost peněz, dodělala si potřebné certifikace a nastoupila u ČSA. Nejdříve jako kopilot na letounu ATR, postupem času se z ní stala kapitánka a jakmile se jí naskytla příležitost, udělala si ještě typový výcvik na Airbus A320.

Stejná profese, stejná pravidla

Když před lety do firmy nastupovala, byla tam teprve třetí pilotkou. Dnes se situace pomalu mění. "Jednu dobu nás tam bylo asi 14 nebo 15 žen ze 400 pilotů. Takže se mnohokrát stalo, že jsme měli i čistě ženskou posádku, což je dobrý pocit," říká a přidává k dobru historku, kdy to jeden cestující cítil opačně: "Jednou si pán chtěl vystoupit, když zjistil, že v kokpitu sedí dvě ženy. Ale podařilo se nám ho přesvědčit, že pro piloty i pilotky platí stejná pravidla a musíme splňovat stejná kritéria bez ohledu na pohlaví. Takže to nakonec dobře dopadlo a letěl s námi," usmívá se.

Takové reakce jsou ale spíš výjimečné. S uštěpačnými poznámkami ohledně toho, že je "ženská", se naposled setkala v pubertě v aeroklubu. Dnes už je letecké prostředí daleko otevřenější.

"Kolegyň pilotek přibývá a jsem za to ráda. Možnost, jak se k tomuto povolání dostat, je už dnes poměrně dobrá, takže když holky chtějí, mají úplně stejnou šanci jako kluci," říká Jana. Pocit, že by někdy musela dokazovat víc jen kvůli opačnému pohlaví, nikdy neměla. "Spíš jsem já sama chtěla být ve všem perfektní," dodává. Naopak určitou výhodu toho, že je žena, spatřuje v empatičtější komunikaci. "Vždycky se mi vyplatilo cestující co nejvíc informovat, aby věděli, co se děje," vysvětluje.

Když je práce koníčkem

Práce je pro ni i po všech letech pořád koníčkem. "Na každý let se moc těším. I když noční linky, kdy jdu do práce o půlnoci a vracím se kolem poledne, jsou náročné z hlediska únavy," říká.

Obtížná je také organizace rodinného času, v letectví totiž pracuje i její manžel, a to jako řídící letového provozu. "Děláme oba na směny, takže doma se moc nepotkáváme. Ale snažíme se plánovat společná volna a víkendy," říká Jana. Ve Smartwings, kde aktuálně létá na Boeingu 737, jí navíc kvůli dětem vyšli vstříc polovičním úvazkem. Může tak skloubit rodinu, která je pro ni prioritou, i zaměstnání, které ji naplňuje. "I když je to zodpovědná profese a předpisy jsou docela striktní, pořád chodím do práce s tím, že si jdu zalítat," uzavírá.