Christopher McCandless se narodil roku 1968 v Kalifornii. Dalo by se říci, že mu vůbec nic nechybělo, jeho rodiče byli totiž velice dobře zajištění. Mohli tak syna podporovat ve studiu i veškerých zálibách, které si jen dovedl představit. 

Ani přesto ale podle všeho nebyl Chris tak úplně šťastný. Táhlo ho to do přírody a snil o absolutní svobodě, které se mu nedostávalo. Měl dojem, že na něj společnost neustále klade nejrůznější nároky a vede ho k tomu, aby se stále za něčím honil. Útěchu tak hledal hlavně v literatuře. Oblíbil si hlavně Tolstého a Jacka Londona. Nejspíš nepřekvapí, že obdivoval především způsob, s jakým oba zmínění dovedli psát o krásách přírody.

Po maturitě nastoupil na Emory University - přesně tak, jak si přál jeho otec. V mladíkovi ale neustále nerůstal pocit znechucení moderní civilizací a byl si čím dál tím jistější, že se toho do budoucna nechce účastnit. Nic na sobě ale nic znát, a tak si lidé v jeho nejbližším okolí vůbec ničeho nevšimli. 

Radikální rozhodnutí Chrisovu rodinu šokovalo

Když McCandless v roce 1990 odpromoval, byla to pro jeho rodiče opravdu důležitá chvíle. Rozhodli se, že by syna za vynaložené úsilí měli náležitě odměnit, a tak pro něj uspořádali opulentní večírek na výletní lodi. Kromě toho pro Chrise otec připravil obnos 24 tisíc dolarů a luxusní auto, které mu hodlal věnovat. 

Několik dní po oslavě si Chrisovi blízcí uvědomili, že se jim už nějakou dobu neozval. Nejprve se tím nechtěli znepokojovat, ale když stále nebyl k zastižení, vydali se rodiče plní obav k synovi domů, kde zjistili něco, co je naprosto šokovalo. Mladík se totiž odstěhoval, nevzal si s sebou prakticky nic a peníze, které dostal, věnoval na charitu. Jeho telefon byl navíc nedostupný, a tak nikdo netušil, kam se mohl muž vydat. 

Mezitím Christopher, který si začal říkat Alexander Supertramp, cestoval napříč Spojenými státy. Nejprve využíval své stařičké auto, to ale záhy dosloužilo, a tak v cestě pokračoval buď pěšky, nebo stopem. Neměl žádný cíl, pouze svobodu. Na některých místech se příliš nezdržel, jinde zůstal delší dobu a našel si nárazovou práci, většinou v zemědělství. Nikdy si za ni nebral peníze. Bohatě mu stačilo, když dostal najíst a mohl se vyspat pod střechou. 

Během svého putování si našel řadu nových přátel. S některými z nich byl i nadále v kontaktu a posílal jim pohlednice ze zajímavých míst, která navštívil. Většině lidí by jeho radikální rozhodnutí nejspíš připadalo naprosto šílené, Chris byl ale dokonale šťastný a byl si jistý, že tohle je ta svoboda, po které celé roky jen marně toužil. Zhruba dva roky poté, co vyrazil na cestu, ale došel k přesvědčení, že stále nemá dost. Usoudil, že ke štěstí potřebuje absolutní splynutí s přírodou, proto si opatřil nejnutnější vybavení a vyrazil na Aljašku do divočiny.

Nějakou dobu putoval po bývalé důlní stezce Stampede Trail, až v lese narazil na opuštěný školní autobus, který se stal na následující týdny jeho útočištěm. Jednalo se o model Harvester K-5 z roku 1946, který původně sloužil jako dočasná ubytovna pro horníky.

Když byl důlní provoz ukončen, měly být všechny autobusy, kterých se v místě nacházelo více, odtaženy. Během toho ale jednomu z nich praskla náprava a úřady rozhodly, že jej ponechají v lese jako nouzový příbytek pro lovce a trampy. V době, kdy k němu dorazil Chris, byl ale nějakou dobu nevyužívaný. 

Mladý dobrodruh byl v prvních dnech svého pobytu na vrcholu blaha. O svých zážitcích si vedl detailní deník, ve kterém popisoval, jak sbírá lesní plody, jen tak se prochází po okolí nebo se snaží lovit drobná zvířata. V tu chvíli nejspíš ještě netušil, že se jeho splněný sen brzy změní v noční můru. 

Počasí se postupně zhoršovalo a zásoby potravin se tenčily. Zápisky v Chrisově deníku se tak postupně stávaly více a více pochmurnými. Nechtěl se ale vzdát, a tak o návratu do civilizace neuvažoval. Dokonce se mu podařilo ulovit losa, bohužel ale nedovedl maso dobře zpracovat, a tak se mu většina zkazila. Jeho morálku to dost podstatně narušilo. 

Následně přišly prudké přívalové deště, které zaplavily všechny cesty, kterými se Chris mohl dostat do bezpečí. Bylo zřejmé, že ten pravý moment zmeškal a bude se muset pokusit nepřízeň živlů nějak přečkat. Zápisky z této doby jsou plné úplného zoufalství, protože uvězněný mladík neměl co jíst a postupně ho začaly trápit různé zdravotní potíže. 

Byl červenec roku 1992 a zápisky v Chrisově deníku najednou přestaly dávat smysl. Dokonce se zdálo, že blouznil. "Extrémní slabost. Špatná nádoba a semena. Velké problémy se jenom zvednout. Hladovění. Velké nebezpečí," napsal si například jednoho dne. Tento zápis patrně zaznamenal několik týdnů před svou smrtí. 

Jeho poslední slova byla plná štěstí

V březnu následujícího roku skupinka turistů naprostou náhodou narazila na Chrisovo tělo, které leželo poblíž autobusu. Byl na kost vyhublý a následná pitva potvrdila, že v době smrti vážil jen okolo třiceti kilogramů. Spolu s ním byl nalezen i jeho deník. Poslední slova, která zapsal, zněla následovně:  "Nádherné borůvky. Měl jsem šťastný život a děkuji za něj Bohu. Nashledanou a ať vám Bůh žehná."

O tom, proč přesně Christopher McCandless zemřel, se hodně spekulovalo. Oficiální verze uvádí, že jednoduše zemřel hlady. Spekuluje se také o tom, že se mohl nešťastnou náhodou otrávit. Tato teorie se opírá o zmatené zápisky, ve kterých se mladík zmiňoval o jakýchsi špatných semenech. Je možné, že se v zoufalství pokoušel jíst divoce rostoucí rostliny a narazil na nějakou, která byla smrtelně jedovatá.

Na motivy zcela neuvěřitelného příběhu touhy o svobodě napsal později spisovatel a horolezec John Krakauer knihu Útěk do divočiny, na jejíž motivy byl natočen známý stejnojmenný film. 

Co se týká opuštěného autobusu v lesích, ten se stal po nálezu Chrisova těla oblíbeným cílem výletníků, nejrůznějších dobrodruhů a volnomyšlenkářů. To začalo způsobovat mnoho problémů, mimo jiné znečištění životního prostředí, protože ne všichni turisté se v oblasti chovali ohleduplně. Kromě toho se řada z nich do terénu vypravila nedostatečně vybavena, a tak je bylo nutné zachraňovat. V následujících třiceti letech dokonce u autobusu došlo k několika úmrtím, za která mohlo absolutní podcenění situace. V roce 2020 tak úřadům došla trpělivost a za pomoci vrtulníku byly zbytky autobusu vyzvednuty a odstraněny.

Mohlo by vás zajímat