Padesátá léta minulého století. Zlatá éra prvovýstupů na osmitisícovky. Ta pátá nejvyšší přišla na řadu dva roky poté, co Edmund Hillary sáhl na nejvyšší bod Mount Everestu.

A byl to právě on, kdo toužil vystoupat do výšky 8485 metrů i na hoře Makalu. Dva členové jeho týmu se ale při expedici zřítili ze skály a při dramatické záchraně si slavný Novozélanďan zlomil tři žebra.

Jeho poznatky pak ale hodně pomohly francouzskému týmu pod vedením Jeana Franca. Této výpravě se už povedlo v květnu 1955 nalézt ideální cestu k vrcholu. 

Ale bezproblémové to rozhodně nebylo. Pro co nejhladší postup k vrcholu bylo potřeba do Nepálu dopravit 11 tun materiálu. To se ovšem neobešlo bez komplikací. 

Kupříkladu kyslíkové lahve se na moři zatoulaly a kapitán lodi je dovezl do Rangúnu, tehdejšího hlavního města Barmy, místo do indické Kalkaty. 

Po vyřešení logistických průšvihů v dopravě bylo nutné dostat materiál do základního tábora. Podle zápisků náčelníka Franca zaměstnala výprava 350 nosičů a 25 šerpů.

Přesto se to klaplo a na konci dubna měli založený základní tábor ve výšce těsně pod pěti kilometry s výhledem na severozápadní stěnu Makalu, kterou se chystali kráčet vzhůru.

Pak už šlo všechno bez větších zádrhelů. Postupně postavili šest výškových táborů, ten poslední na hranici 7800 metrů, kde se probudili ráno 15. května do naprosto slunečného dne a do teploty -32 stupňů. 

Zima nevadí. V 5:30 ráno se nepohne ani vločka, je absolutní bezvětří. Lepší podmínky snad nemohou panovat. Právo učinit první útok na vrchol si vyslouží dvojice nejzkušenějších francouzských horolezců, pánové Jean Couzy a Lionel Terray. 

Na vrcholu jsou za hodinu a 45 minut. Pohled z páté nejvyšší osmitisícovky světa jim vyráží dech.

"Vrchol je mimořádný. Je to nejostřejší sněhový vrchol hory, jaký jsem viděl. Jako špička tužky. Hřeben vedoucí k němu je opravdu tenký," líčí záhy Couzy.

Zatímco dvojice sestupuje a těší se ze zápisu do historie, derou se na jejich místa další. Během následujících dvou dnů se na vrcholu vystřídá celá expedice, dohromady osm horolezců a jeden šerpa. Žádná týmová oběť pro dva vyvolené, unikátní okamžik si užijí všichni.

I proto si v základním táboře uspořádají bujarou oslavu. Z barevných světlic, které měli použít v případě nouze, si udělají ohňostroj, tančí se i zpívá. 

Než přijde rychlé vystřízlivění.

Jednomu z indických šerpů se totiž přitíží. Bolest břicha, nevolnost, zvracení, teplota. Expediční lékař má jasno - akutní zánět slepého střeva. Cesta do nemocnice nepřipadá v úvahu, dlouhé dny pochodu by pacient nezvládl. 

Přichází tedy vážné rozhodnutí. Bude se operovat přímo ve stanu základního tábora, kterému po jeho založení přezdívali "Hotel Makalu". Ve výšce, která předčí evropský vrchol Mount Blancu. 

"Tři hliníkové kempingové stoly jsme svázali k sobě, aby vytvořily operační stůl. Hliněnou podlahu jsme pokropili, aby neprášila. Kolem jsme vyrovnali židle a bedny, aby posloužily jako plocha pro nástroje," popsal ve svém referátu z expedice Franco. 

O půlnoci si ti nejstatečnější loknou černé kávy, aby posloužili lékaři jako "sestry" a podávají vše potřebné, ostatní jdou raději na čerstvý vzduch. 

Sám šéf expedice Franco si špiní ruce krví, když vatou otírá řez skalpelem. Operace trvá čtyři hodiny, než se daří ránu zašít a pacienta zachránit.

Později pak vysvětloval, jak se mu ulevilo, protože právě šerpové byli nejdůležitější součástí úspěšné cesty na vrchol.

"Pracují pro nás měsíc nehledě na počasí, dávají ze sebe všechno a jsou připraveni na jakékoli nasazení. Nikdy si přitom nestěžují. Naše radost je jejich radost. Jejich role končí jen, když už není co nést. To, že jsme dosáhli vrcholu Makalu, byla jejich velká zásluha," uvedl.