Když jsem před časem nastoupila na tiskové oddělení pražské zoo, překvapilo mě, že mezi nespočtem živočišných druhů, kterými se dnes zahrada pyšní, chybí šimpanzi. V pavilonu Indonéská džungle mohou návštěvníci pozorovat orangutany, v Rezervaci Dja pod vilou Sklenářkou zase rozrůstající se gorilí skupinu samce Kisuma. Na šimpanze si ale musí lidé zajet do zoologických zahrad v Plzni nebo v Liberci. "Práce s nimi není žádný med, běžně po nás házeli lejna a kamení," popisoval tehdy svoji zkušenost jeden z chovatelů na opičárně, jak se v zoo pracovišti běžně přezdívá.

Možná ale právě proto dává absence šimpanzů v pražské zoo smysl. Šimpanzi jsou nám lidem ze všech lidoopů geneticky nejvíce příbuzní - sdílejí s námi téměř 99 procent DNA. "Jsou jiní, jsou nepochopení. Nahlížíme na ně příliš lidským měřítkem. Tak často je vyzdvihováno, jak moc jsme si blízcí a podobní, až to nakonec zastínilo jejich unikátnost. Šimpanzi jsou skvělí," kontroval později jiný chovatel. A jak to tak v rodinách občas bývá, právě s těmi nejbližšími je často největší kříž.

Šimpanzi jsou chytří, vznětliví a umějí být pěkně jízliví. Umí si vyrobit nástroj, vymyslet strategii, ale také se bez okolků pohádat, prásknout dveřmi - pardon, větví - nebo po vás hodit to, co je zrovna po ruce. A kdo někdy zažil rodinnou oslavu, kde padlo o sklenku vína víc, ví, že to není vlastnost až tak vzdálená člověku. Tohle všechno, a mnoho dalšího, o šimpanzích víme zásluhou doktorky Jane Goodallové. Ženě, která včera ve věku jedenadevadesáti let zemřela. 

Když se v roce 1934 Valerie Jane Morris-Goodallová narodila, svět vypadal jinak. Britské ženy měly volební právo teprve šest let a vědecký svět byl převážně pánský klub. Etologie - terénní pozorování zvířat - byla považovaná za disciplínu pro muže v khaki košilích s mačetou za pasem.

Jenže Jane byla jiná.

Začátek její vědecké kariéry se tak stal souhrou nepravděpodobných náhod a okolností, které vygradovaly setkáním s paleoantropologem Louisem Leakeym. Ten společně se svou ženou Mary objevil v tanzanském Olduvajském kaňonu fosilie raných lidských předků - Homo habilis, Homo erectus i jejich kamenné nástroje. Tyto nálezy proměnily chápání lidské evoluce a vedly badatele k jediné otázce: chceme-li pochopit minulost člověka, proč se nepodívat na jeho nejbližší příbuzné?

A právě tehdy se cesty Louise Leakeyho a Jane Goodallové poprvé protnuly. Leakey si Jane nejprve najal jako sekretářku, ale její pečlivost, trpělivost a hluboké znalosti přírody ho natolik zaujaly, že jí nabídl jedinečnou příležitost. Hledal totiž čerstvý "pohled na věc" - někoho, kdo uvidí to, co tradičně vzdělaní vědci snadno přehlédnou. Ačkoliv Jane neměla akademické vzdělání, Leakey jí svěřil průlomový úkol: studium šimpanzů ve volné přírodě.

Šimpanzi vyráběli nástroje a lovili

Ve svých šestadvaceti letech se tak Jane vydala do Tanzanie, do Gombe, aby mezi šimpanzi zahájila výzkum, který navždy změnil nejen pohled na zvířata - ale i na člověka samotného. Bylo léto 1960. Jane měla notýsek, dalekohled a víc odhodlání než kdokoli jiný. A trpělivost. Šimpanzi si na její přítomnost postupně zvykli. Brzy si všimla, že nejsou jen tlupou lidoopů. Byli to jednotlivci. Měli přátele, rivaly, radost, strach. A dokázali něco, co do té doby patřilo jen člověku - vyráběli nástroje. 

"Z intimní blízkosti jsem pozorovala detaily jejich životů, které nikdy nikdo předtím nezaznamenal. Viděla jsem šimpanze ve volné přírodě lovit a zabíjet zvěř. Ačkoliv se to předpokládalo, nikoho by nenapadlo, že by šimpanz mohl zaútočit na zvíře tak velké jako antilopa kropenatá. Až do chvíle, než jsem jej spatřila s kořistí. Nejúžasnější ze všeho však bylo, že jsem viděla šimpanze vytvářet a používat primitivní nástroje. Byl to objev, který by mohl pomoci těm, kteří studují vzestup člověka k dominanci nad ostatními primáty," napsala v roce 1963 v článku pro National Geographic Goodallová. 

Jane však neobjevila jen to, ale i celou škálu emocí a gest. Rychle pochopila, že každý má docela jinou osobnost. Někteří byli laskaví, jiní krutí, mnozí obojí. Šimpanzům nedávala čísla, ale jména. Psala o nich jazykem, kterému rozuměla i veřejnost. A ta její články hltala. Postupně si získala srdce milionů čtenářů - a souběžně s nimi i výtky a kritiku ze strany kolegů, kteří ji obviňovali z antropomorfizace: polidšťování zvířat. Jenže možná tohle byl její triumf. Goodallová vnesla do vědy empatii a jazyk lidskosti. 

"Lidé se mě často ptají, jak taková jména pro jednotlivé šimpanzi vybírám. Má odpověď je, že některá jména - jako paní Maggsová, Spray a pan McGregor - se mi prostě vybaví. Někteří šimpanzi mi nějakým gestem nebo způsobem připomínají přátele nebo známé a jsou pojmenováni podle nich. Jeden šimpanz měl bledou, mdle zbarvenou tvář místo tmavé barvy běžné u dospělých jedinců. Když jsem jej poprvé viděla zblízka, vzbudil ve mně trochu děsivý pocit. Od té doby to byl Hrabě Dracula," psala v National Geographic primatoložka, které v roce 1965 udělila Univerzita v Cambridge doktorát z etologie bez předchozího bakalářského studia. Goodallová přitom byla jednou z velmi mála uchazečů, kteří doktorát získali, aniž by měli bakalářský titul. Zkrátka rarita.

Postupem času se z badatelky stala i neúnavná aktivistka. Jane totiž pochopila jednu důležitou věc, a to, že chránit šimpanze, potažmo i další živočišné druhy, lze úspěšně pouze tehdy, pokud se bude dařit i lidem, kteří žijí v jejich bezprostřední blízkosti. A kteří budou z ochrany životní prostředí nějakým způsobem také prosperovat. Ochrana přírody zkrátka musí mít i lidskou tvář. A Jane tu tvář měla - výraznou, charismatickou a časem i velmi slavnou. Nestala se jen vědeckou kapacitou, ale kulturní ikonou.

V roce 2001 se dostala až do Simpsonových, i když zatím jen jako lehce praštěná karikatura doktorky Joan Bushwellové. O osmnáct let později se ale do Springfieldu vrátila sama za sebe - jako Jane Goodallová, žena, kterou respektují i tamní mnohdy značně specifičtí obyvatelé. Ne každý má zdaleka tu čest, že ho Simpsonovi nejdřív parodují - a pak mu složí poklonu. Jenže Jane byla výjimečná, což nakonec pochopil i Homer Simpson.

Zdaleka ne všechny debaty o jejím díle a životě byly lichotivé. Kritici jí vyčítali, že míchala popularizaci a vědu. Jenže spory jsou součástí vědy odedávna. Podstatné je, že Jane Goodallová inspirovala celé generace. Evoluční antropoložka Catherine Crockfordová z Institutu Maxe Plancka na ni v The New York Times vzpomínala: "Po přečtení jejích knih jsem si vzala dalekohled a vyrazila do džungle."

A to je nakonec největší odkaz Jane Goodallové. Není to jen seznam objevů, publikací a institucí. Je to schopnost proměnit zvědavost v hnutí, myšlenku v uskutečňovaný čin. Nadchnout děti i politiky. Naučit nás empatii. Ukázat, že ochrana přírody je i sociální téma. 

Jane Goodallová se nikdy nepovažovala za hrdinku. Ale hrdinkou byla. Ukázala, že optimismus není naivita, ale strategie. Strategie vytrvat, když přijdou pochyby. Budovat instituce, když svět nevěří. Vychovávat mladé, když vlastní síly docházejí. "Nelze projít jediným dnem, aniž bychom neovlivnili svět kolem nás," řekla kdysi. "To, co děláme, má smysl - a je jen na nás, jaký smysl tomu dáme."