Dnes - 16. července - je to 65 let, co Jack Brabham na Silverstonu ovládl Velkou cenu Británie 1960 a zajistil si tak svůj druhý titul mistra světa formule 1.

Pro jeho tým Cooper to byl další krok k obhajobě Poháru konstruktérů a zároveň symbolický zlom. Přišel definitivní konec éry monopostů s motorem vpředu.

Revoluční koncepce s agregátem uloženým za zády jezdce právě slavila triumf. Brabhamovy první dva tituly získané s vozem Cooper potvrdily zastaralost původní koncepce a jeho druhý triumf v řadě zajistil, že všichni budoucí šampioni už seděli před motorem.

Stáj Cooper tehdy převrátila zažitá pravidla hry. Její zakladatel John Cooper začínal s otcem Charlesem v malé garáži v Surbitonu u Londýna, kde po válce stavěli maličké závodní vozy s motocyklovým motorem vzadu.

Umístění pohonné jednotky za jezdcem se ukázalo jako klíč k úspěchu - ačkoli zpočátku tomu mnozí nevěřili.

Enzo Ferrari se posměšně držel hesla, že "kůň patří před vůz, ne naopak". Tradiční značky jako Ferrari či Maserati proto dlouho setrvávaly u těžkých silných strojů s motory vpředu.

Jenže drobný tým Cooper postupně všem vypálil rybník. Už v lednu 1958 vyhrál Stirling Moss na soukromém Cooperu první velkou cenu (v Argentině) a odstartoval tím "revoluci motorů vzadu".

O rok později už Brabham a tovární tým Cooper získali premiérový titul mistra světa i Pohár konstruktérů pro vůz s motorem vzadu. Tím začal historický průlom ve formuli 1.

Triumfy pilot i stáj zopakovali i v sezoně 1960 a definitivně tím pohřbili éru mohutných monopostů - od té doby už každý šampion F1 seděl před motorem.

Zázrak malé garážové stáje byl na světě: Cooper měl jen něco přes třicet zaměstnanců, přesto dva roky po sobě ovládl světový šampionát.

Brabham nebyl jen excelentní pilot, ale i vyučený letecký mechanik a technický talent. Osobně se podílel na vývoji vozů - právě on Coopery tlačil k inovacím a pomohl prosadit koncepci motoru vzadu i v F1.

Australan později vzpomínal, že největší zadostiučinění cítil při triumfu v GP Francie 1960 v Remeši, kde s nízkým Cooperem T53 zaskočil silné vozy Ferrari na jejich "domácí" rychlé trati.

"Lidé říkali, že nemáme šanci porazit Ferrari… Já měl ale jiný názor," líčil Brabham památný souboj s šestiválcovými Ferrari, v němž si chytrou taktikou dojel už pro třetí vítězství v řadě na cestě za titulem.

"Vyhrát bylo fantastické - měl jsem z toho ohromné uspokojení," dodal k oné sérii pěti triumfů za sebou, jimiž zcela opanoval celou sezonu 1960.

Následující rok však přinesl změnu pravidel (motory o objemu 1,5 litru) a s nástupem nových konstrukcí Lotus, Ferrari či BRM začal Cooper ztrácet půdu pod nohama.

Ferrari ovládlo sezonu 1961 a Brabham nevyhrál jedinou Grand Prix. Australan se proto rozhodl opustit úspěšný tým a už následující rok si s konstruktérem Ronem Tauranacem založil vlastní stáj Motor Racing Developments, známou jednoduše jako Brabham.

Role lídra u Cooperu připadla mladému Bruci McLarenovi, jenž pro britský tým ještě vybojoval poslední velká vítězství - v roce 1962 vyhrál Velkou cenu Monaka i závod ve francouzské Remeši.

John Cooper mezitím upřel pozornost jinam: ve spolupráci s automobilkou BMC vyladil malý silniční vůz Mini a stvořil legendární model Mini Cooper, který se proslavil na rallye tratích.

Brabham se však měl do historie F1 zapsat ještě jednou zlatým písmem. V roce 1966, to mu bylo už čtyřicet, využil nová pravidla. S třílitrovým motorem Repco a monopostem vlastní značky Brabham znovu vybojoval titul mistra světa.

Dodnes zůstává jediným jezdcem, který se stal šampionem F1 ve voze nesoucím jeho jméno. Během této sezony navíc Brabham prokázal i smysl pro suchý humor - před startem GP Nizozemska 1966 (krátce po svých čtyřicetinách) se belhal po roštu opřený o hůl a s nalepeným dlouhým vousem, aby parodoval narážky soupeřů na "dědka Jacka".

Poté odhodil maskování a závod suverénně vyhrál. Svůj třetí titul považoval za mimořádně cenný: "Získat titul v šestašedesátém byl opravdový vrchol všeho - vyhrát šampionát s australským motorem pro nás byl fantastický úspěch," prohlásil později.

A co Cooper? Po odchodu Brabhama a s tragickými ranami osudu (John Cooper se v roce 1963 těžce zranil při autonehodě a jeho otec Charles roku 1964 zemřel) začal tým ztrácet dech.

V konkurenci nových hráčů (Lotus, BRM, Brabham) už se malá stáj nedokázala prosadit. Roku 1965 prodali Cooperovi svůj tým konsorciu Chipstead a ještě pár sezon zkoušeli štěstí s třílitrovými motory Maserati.

Bývalý mistr světa John Surtees s Cooperem vyhrál GP Mexika 1966, poslední triumf přidal Pedro Rodríguez hned v úvodu následující sezony v Jihoafrické republice. To už však byla labutí píseň slavné značky.

Po roce 1968, kvůli nedostatku financí a sponzorů, tým tiše ukončil činnost a Cooper zmizel z formule 1.

Jméno Cooper tak zůstalo už jen na malých sportovních vozech Mini Cooper pro silnice. Krátká zlatá éra skončila, ale odkaz britského pionýra žije dál - všechny moderní monoposty F1 mají motor uložený vzadu, tak jak to poprvé před 65 lety ukázal právě malý tým Johna Coopera.