Venezuelský novinář Moisés Naím, v minulosti dlouholetý editor prestižního časopisu Foreign Policy, ale i exministr venezuelské vlády, si vyhradil čas, aby takovou shrnující studii sepsal. Samozřejmě předběžnou, protože stále ještě žijeme v době napínání, která se možná jednou zapíše do dějin jako doba přechodová.

Kniha Pomsta mocných (Vyšehrad) s podtitulem Jak autokraté v 21. století přetvářejí politiku není pozoruhodná jen tím, že se autor pohyboval na obou stranách politického pole, takže má citlivější a také praktičtější oči. Naímova interpretace dnešní situace nabízí také zajímavý rám intepretace. I když bedlivý pozorovatel zpravodajství a politických diskusí může mít pocit, že to vše už slyšel a nějak ví, Naímovo shrnutí a prohlubování vhledu bude užitečné i pro zpravodajské nerdy (news nerds).

Revanšistická forma demokracie

Donald Trump a po něm i jeho čeští obdivovatelé mluví o revoluci zdravého rozumu či o konzervativní revoluci, která se staví proti údajně perverzním progresivistickým nápadům a nabízí návrat do minulosti, kdy bylo vše, jak má být. "To, čeho jsme svědky," píše Naím, "je revanšistická varianta demokracie - napodobuje demokracii a zároveň ji podkopává, přičemž nerespektuje žádné hranice." Podíváme-li se na Trumpových sto dní jeho druhého mandátu, sedí to dost přesně: likvidace liberálních opatření, nerespektování soudu, bezohledné deportace lidí, vydírání cly v mezinárodním obchodu, který se má deglobalizovat podle Ameriky.

Antiglobalizační snahy spojují všechny bojovníky za demokracii odplaty či "politiky pomsty". Autokraté, kteří se dostali k moci demokratickou volbou, se pak ale snaží změnit pravidla tak, aby mohli nekonečně vykonávat svou moc. Naím jim říká autokraté 3P. Je jim společný populismus, polarizace společnosti a využívání post-pravdy, tj. libovůle v tom, jak bude pravda vykazována a co za ni bude považováno.

Narážíme na paradox, který se příliš nepřipomíná: "Ačkoli je /tato politika/ často praktikována samozvanými antiglobalisty, samotná pomsta moci je důsledně globalizovanou záležitostí." Dnešní otevřená internacionalizace protrumpovských hnutí, která postupují ve shodě dle stejného mustru, Naímovu tezi potvrzuje. Trump je dominantním vzorem, vše ale, jak tvrdí Naím, začalo u Berlusconiho a Cháveze.

Oba tito politici jako první pochopili, že v pozdně moderní době, které vládne mediální obraz, je motorem zábava. A když se politika změní v zábavu, v níž se nepředvádí nic než sebevědomá identita politického klauna, je možné zlomit dávná pravidla a zvyklosti ve prospěch vlastní moci. "Když se politické rozdíly začnou zakládat na identitě, politická debata se z diskuse o idejích stává konfliktem mezi neslučitelnými představami o dobrém životě…"

Mediální sláva - prsten, který vládne všem

"Lidé už nevolí své hodnoty, natož své zájmy. Dnes lidé volí svou identitu," píše Naím a vysvětluje, jak se politik bavič mění ve vzor, skrze nějž se kdokoliv může stát slavným s vyhraněnou identitou. Jsme přece jeden tým! Není vyloučeno, že (mediální) sláva je onen prsten, který vládne všem a také radikálně mění pravidla celé politické hry. Rozdíl staré a nové politiky shrnuje jedna z nejhezčích vět knihy: "Političtí příznivci kladou na lídry nároky, zatímco političtí fanoušci jim poskytují bezpodmínečnou podporu."

"Sláva ruší obvyklé fungování mechanismů odpovědnosti. Narušuje očekávání ohledně správného způsobu chování těch, kdo jsou u moci, a tím zvýrazňuje sílu pseudopráva," popisuje současnou politickou realitu Moisés Naím. "A když se jeden člověk vymyká tradici a očekávání, jeho chování, dříve považované za nevhodné, se normalizuje a přebírají ho ostatní," vysvětluje Naím jádro fenoménů jako Berlusconi, Le Pen, AfD, Babiš či Turek, který je esencí účinné primitivnosti takového postupu.

A tato zábavná jednoduchost snadno přitáhne dav lidí, jejichž jedinou politickou nabídkou je loajalita. Jak tvrdě píše Hannah Arendtová: "Totalitarismus u moci vždy všechny prvotřídní talenty bez ohledu na jejich sympatičnost nahradí pomatenci a hlupáky, jejichž nedostatek inteligence a kreativity je vždy nejlepší zárukou jejich loajality." I autokracie dnešního typu je impériem povrchnosti, válčící s tím, co bylo v politice považována za normální. "Diskuse, shovívavost, kompromis, tolerance a ochota uznat legitimitu protivníkovy snahy o získání moci jsou skutečnosti, které musí být v politické kultuře široce sdíleny, má-li demokracie přežít. V době politiky pojaté jako zábava však tyto hodnoty neustále ztrácejí prostor ve prospěch svých protikladů: invektiv, démonizace oponentů, snahy dosáhnout maxima a netolerance."

Cesta 3P - cesta do pekel

Kniha Moisése Naíma je někdy dost krutým čtením, neboť odhaluje snadnost, s jakou se dá v mediální době dostat k moci a v jejím jménu překreslovat mocenská pravidla - to vše pod rouškou legitimity, ba osudového "božského" (národního, etnického, imperiálního) poslání. Zároveň ukazuje, že tuto iluzi spravedlivého království charismaticky a zábavně vedeného lidu lze snadno prohlédnout. Přesto Naím varuje, že "populistický rámec je příliš silný na to, aby ho šlo trvale porazit". Co se tedy dá dělat kromě konzumace zábavného poučeného čtiva, jako je Pomsta mocných?

Naím nabízí jiné volby (volit více stran v pořadí oblíbenosti) či zákaz překreslování volebních obvodů, jako se to od věků děje v USA nebo jaké bezostyšně provedl Orbán v Maďarsku, aby nemohl prohrát. Pak už se nabízí jen politický "business as usual", jinak řečeno dělat dobrou politiku, která se populismu, polarizaci a post-pravdě vyhýbá. Snadno se řekne, hůře dělá. Pořád ale lepší než napodobování úspěchu 3P cesty, k níž se postupně kvůli strachu ze ztráty přízně přiklání většina stran, jež se jinak rétoricky drží liberálních hodnot kapitalistické demokracie. Takový boj za liberální demokracii je iluze, a všichni se tak nakonec sejdeme v zábavné mediální autokracii 3P.