Sám jsem dlouho studoval v zahraničí a v současnosti opět studuji. Systémy vzdělávání, akademické i jiné tituly a legislativa i etiketa jejich používání, to je dlouhodobě takové mé "guilty pleasure". Něco málo vím i o francouzském vysokém školství, kterého se tento případ týká, a domnívám se proto, že je třeba mít v té veřejné diskusi na paměti několik bodů. 

Tím prvním je to, že akademické systémy jednotlivých zemí jsou často více či méně rozdílné a nedají se vždy srovnávat absolutně jedna k jedné. Velkou práci v tomto smyslu odvedla boloňská reforma, která vysoké školství ve 47 evropských i neevropských státech do jisté míry unifikovala alespoň v míře nějaké základní srovnatelnosti a prostupnosti. Nicméně i tak zůstávají různá regionální specifika. Navíc v případě paní Decroix se jedná o studium ještě před touto reformou, takže vztahovat na to současnou situaci je trochu anachronické. 

V českém prostředí je obvyklé dělení na tříletého bakaláře a dvouletého magistra. Přičemž profesně kvalifikující bývá magistr, v některých případech - jako je právo - dokonce na výjimku z boloňského procesu integrovaný pětiletý. To je naše národní specifikum, které příliš nenajdeme nikde jinde. Například v Anglii je kvalifikačním titulem pro praxi práva bakalář, po kterém člověk odchází dělat ekvivalent naší koncipientury. Magisterská studia bývají úzce specializovaná, často úplně oddělená od obecně zaměřených bakalářů a není vůbec výjimkou, že mohou trvat jen jeden rok. 

Ve francouzském systému se v současnosti rozlišuje Master 1 a Master 2, což je - pokud bychom hledali srozumitelný ekvivalent v našem systému - v podstatě obdoba prvního a druhého ročníku magisterského studia. Je to ale takto rozděleno, protože Master 1 obvykle ještě bývá obecnější a prohlubující, Master 2 už bývá více specializovaný. Je zde také daná větší vzájemná prostupnost a každý ročník se uzavírá samostatně, takže někdy nemusí člověk Mater 1 a Master 2 dělat ani na téže univerzitě, dokonce ani v témže oboru. Francouzské hotové úplné magisterské studium má člověk až po Master 2, ale to je částečně také plodem boloňské reformy. V minulosti se často i s Master 1 odcházelo do praxe. 

Paní Decroix podle všeho požádala v Česku o nostrifikaci svého Master 1 studia a dostala ji. Přičemž je třeba říci, že pokud neexistuje smlouva o automatickém uznávání vzdělání, tak nostrifikace vždy probíhá individuálně a univerzita posuzuje, zda zahraniční studium odpovídá českému. To také znamená, že v rozhodnutích může v některém případě opticky podobné nebo stejné vzdělání být posuzováno různě, protože se neposuzuje jenom samotný fakt, že člověk má studium uzavřený, ale i přímo konkrétní obsah studia ve srovnání s českými studijními obory. Není stanovený požadavek, že by muselo nezbytně studium trvat stejné množství let jako český studijní program, hodnotí se jeho obsah, popř. v poboloňské době pak jednotné kredity ECTS, které byly zavedeny právě proto, aby bylo snáze srovnatelné studium mezi sebou. 

V případě paní Decroix šlo o předboloňské studium, takže to individuální posouzení bylo výraznější. Pro současnou diskusi je podstatné, že příslušná česká univerzita jí po posouzení obsahu studia uznala, že obsah studia je ekvivalentní českému magistrovi. 

Vést zpětně diskuse o tom, jestli byla tato nostrifikace udělena oprávněně, nebo neoprávněně, je čirý anachronismus a pravděpodobně k tomu v současnosti už není ani nikdo oprávněný a disponovaný, protože to bylo děláno podle tehdejších pravidel a praxe. Stejně tak je obtížné srovnávat s nostrifikacemi dnes, protože po provedení boloňských reforem se o něco více ujednotily. Podstatné je samozřejmě říci, že nic nenaznačuje, že by paní Decroix v žádosti o nostrifikaci nějak mystifikovala nebo uváděla stran svého studia univerzitu v omyl. Předložila to, co měla, a univerzitě to stačilo. 

Výsledkem tedy bylo to, že po provedené nostrifikaci měla paní Decroix naprosto ve shodě s právem stejné postavení jako absolvent plného českého magisterského studia, tj. mohla nastoupit na advokátní koncipienturu nebo na doktorát. Což později obojí úspěšně udělala. K tomu ostatně nostrifikace slouží, není to dodatečné udělení českého titulu, ale je to konstatování, že člověk naplňuje určitou formální úroveň kvalifikace, kterou může zákon pro některé další věci požadovat. 

Nostrifikace zároveň může přiznat oprávnění používat zahraniční titul v České republice. Což je samo o sobě trochu anachronismus, protože samozřejmě není nelegální zahraniční titul, který není definovaný v českém zákoně o vysokých školách, používat i bez nostrifikace. Tato klauzule kdysi sloužila především těm, kdo si chtěli titul nechat zapsat do občanského průkazu, ale to se v současnosti už stejně nedělá. Navíc francouzské studium stejně žádný titul neuděluje - resp. uděluje samozřejmě diplom Master, ale nikoli ona příslovečná "písmenka" ve smyslu titulu, který by se psal zkratkou u jména. To ve Francii to není zvykem a nedělá se to. 

Samozřejmě problém s akademickými tituly je ten, že jsou národně specifické a ne vždy přímo srozumitelné. Pokud si kupříkladu budete ve Francii psát český titul Mgr., tak vás budou pravděpodobně považovat za církevního preláta, protože tam to znamená Monsignor - mám s tím několik veselých historek. Je tedy v praxi docela běžné - i když je to principiálně nesprávné a vlastně i z hlediska českého práva nezákonné - že si lidé v zahraničním styku "překládají" své české tituly do anglických ekvivalentů - např. si v angličtině místo Ing. nebo MUDr. píší MSc. nebo MD. Je to formální chyba, nemělo by se to dělat, ale dělá se to úplně a naprosto běžně, zvlášť v lékařském prostředí. 

V některých zemích, které také tituly chrání zákonem jako Česká republika, by s takto dobře míněným překladem svého českého titulu mohl také člověk rychle naběhnout do problému. Opačným směrem, tedy "počešťování" zahraničních titulů, je v praxi zřídkavější, protože logicky méně lidí přináší cizí titul do našeho prostředí. Navíc my už jsme si i na různé zahraniční MA, LLM a MBA docela zvykli. I zde samozřejmě může občas dojít k úsměvným kauzám - vzpomínám na jednoho kolegu na teologické fakultě, který se honosil titulem bakaláře posvátné teologie, tedy Sacrae Theologiae Baccalaureus, a dlouho nemohl přijít na to, proč mají jeho čeští studenti ze zkratky STB za jménem legraci… 

Je samozřejmě ve vztahu k nostrifikaci lidsky pochopitelné, že někdo může žít v omylu, že když má uznané magisterské vzdělání v Česku, jako tomu bylo v případě paní Decroix, tak má právo si "počeštit" i onen zahraniční titul a užívat české Mgr., které je srozumitelné na první dobrou. Striktně vzato a formálně viděno nemůže. Nemůže to udělat francouzský Master 1 ani Master 2, ani anglický MA, ani rakouský Mag. Tituly, i ty nostrifikované, je možné používat vždy pouze v původní podobě - u těch francouzských tedy v žádné, protože tam žádné tituly udělované nejsou. Má to i bizarní rovinu, kdy držitel slovenského doktorátu PhD. by formálně porušoval zákon, pokud by si tento titul zapsal podle českého úzu Ph.D., tedy s druhou tečkou mezi písmeny. 

Tato pravidla jsou tedy poněkud spletitá a někdy si může člověk i klepat na čelo ohledně toho, jestli má taková regulace smysl. Tím spíš, když se nám tu jako houby po dešti rozrůstají různé více či méně falešné vzdělávací instituty, které masivně rozdávají "tituly" toho zahraničního znění (např. oblíbené MBA), které zákon nijak nechrání, takže je může udělovat doslova každý, kdo má domácí tiskárničku a dostatek chucpe. 

Samozřejmě v případě nesprávného používání titulu Mgr. u paní Decroix je přitěžující okolností to, že je právnička, takže by měla lépe než prostý laik vědět, jak to podle českého práva doopravdy je. A všichni víme, že neznalost zákona neomlouvá.

Když se na celou tu kauzu dívám v její úplnosti, tak si to pro sebe shrnuji takto: je asi možné, že si to paní Decroix udělala kdysi trochu lehčí, když ve Francii dala jen ten Master 1, resp. tehdejší ekvivalent, ne i Master 2. Ale to je lidově řečeno "zahrané", protože jestliže na to podle tehdejších pravidel dostala nostrifikaci, tak tím padá jakákoli její odpovědnost a z hlediska českého práva má uznané magisterské vzdělání jako kdokoli jiný. Veškerá odpovědnost leží na té univerzitě, která nostrifikaci udělila. 

Ano, bezpochyby platí, že paní Decroix titul Mgr. neměla nikdy užívat. To je její formální chyba. Ale není to - domnívám se - žádná tragédie, protože jde jen o ten titul samotný, tedy o ta "písmenka", nikoli o fakt, že má magisterské vzdělání. O tom spor není. Je to podobné, jako kdyby někdo měl třeba titul magistra umění MgA. a někde by si místo toho napsal Mgr. Je to chyba, ale není to žádná katastrofa.

Po provedené nostrifikaci paní Decroix pokračovala ve studiu a právní kariéře, udělala si ještě několik dalších studií na magisterské úrovni a doktorské studium Ph.D. na Karlově univerzitě. Rozhodně tedy není sporu o jejím vzdělání a o jeho výši. Těžko tedy může kdokoli rozumně tvrdit, že by ze sebe paní Decroix dělala něco víc, než je, protože nezpochybnitelně je akademicky už nyní dáno víc než to, o čem se vede ten formální spor. 

Shrnuto a podtrženo: formální chybou užívání titulu Mgr. je, neměla by ten titul používat, ale dělat z toho nějakou tragédii nebo dokonce podvod, to je opravdu příslovečné hledání hole na psa. Ve skutečnosti si myslím, že je na tom po všech stránkách paní Decroix akademicky mnohem lépe než zástupy různých jedinců, včetně nejednoho z politiků, kteří si formálně správné a podle českého zákona nesporné tituly zaplatili v různých pofidérních slovenských nebo kdoví jakých jiných soukromých továrnách na diplomy. 

Těch se bohužel rojí v poslední době také nemálo. Jsou to ve skutečnosti spíš tyto případy, které poukazují na naši někdy až obsedantní fascinaci akademickými tituly. A směřuje to k tomu, že se u akademického vzdělání budeme muset ptát ne až tak, jaký člověk má titul, ale odkud. Konečně třeba v tom anglosaském nebo francouzském prostředí je to už dávno velmi běžné. A zde paní Decroix se svým úctyhodným akademickým portfoliem rozhodně ostudu neudělá.