Ruský prezident Vladimir Putin od počátku své vlády v roce 2000 vytvářel systém, který většině obyvatel Ruské federace umožňuje vést klidný a předvídatelný život výměnou za apolitičnost a loajalitu. Ekonomický růst, potlačení nezávislých oligarchů a nacionalistická rétorika mu zajistily popularitu. Války v Gruzii, na Krymu či v Sýrii demonstrovaly sílu Ruska v zahraničí, ale domácí situaci nijak výrazně nenarušily.

Tento fungující model byl prvně vážně narušen invazí na Ukrajinu v roce 2022. Putin zřejmě počítal s rychlým vítězstvím, které by posílilo jeho pozici doma i v zahraničí. Namísto toho se konflikt protahuje, vyžaduje mobilizaci zdrojů a čím dál více ovlivňuje každodenní život obyvatel.

Západní sankce, odchod tisíců odpůrců režimu i ztráta přístupu k evropským trhům vedly ke zpomalení ekonomiky. Kreml přiznal riziko recese a inflace zůstává vysoká. Nezaměstnanost je sice rekordně nízká - bez zaměstnání  je nyní 2,38 procenta práceschopných Rusů, což je historické minimum -, odráží  však především válečné nasazení pracovní síly v obranném průmyslu a armádě.

Válka bez vítězství

Navzdory snaze Kremlu prezentovat konflikt jako obranu před údajnou agresí Západu se očekávaný průlom nekoná. Ruská armáda neovládá klíčová ukrajinská města a čelí neutuchajícímu odporu. Ukrajinské jednotky navíc podnikají odvážné útoky hluboko na ruském území, například na letecké základny při operaci Pavučina.

Geopolitická situace Moskvu dále oslabuje. V roce 2023 nedokázalo Rusko zabránit porážce svého spojence Arménie v Náhorním Karabachu, stejně jako pádu syrského režimu Bašára Asada. Írán, další klíčový partner, čelí silnému tlaku Spojených států a Izraele. Moskva je zároveň stále závislejší na Číně, a to jak v obchodu, tak v dodávkách technologií a komponent důležitých pro vedení války. Přímé investice z Pekingu jsou však omezené a vztah s Moskvou zůstává pragmatický.

Zatímco Západ v čele s USA a evropskými státy zvyšuje podporu Ukrajině, Rusko zůstává diplomaticky izolované. Donald Trump sice vzbuzoval v Kremlu naděje, nově však deklaroval, že NATO bude pokračovat v dodávkách moderních zbraní Kyjevu. Nadto obvinil Putina z neúčelného prodlužování války. Ani Evropa se nemá k ústupu - členské státy posilují obranu a neplánují zmírnit sankce. Naopak se před několika dny zástupci členských států Evropské unie shodli na 18. balíčku sankcí proti Rusku. Šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová jej označila za dosud nejtvrdší.

Vnitřní stabilita je čím dál křehčí

Ačkoli se většina Rusů nadále neangažuje a režimu neodporuje, situace se může změnit. Pokus někdejšího vůdce žoldnéřské skupiny Wagner Jevgenije Prigožina o pochod na Moskvu v roce 2023 ukázal, že uvnitř systému existují napětí a ambice.

Kreml se snaží loajalitu udržet systémem odměn a výhod - veteránům poskytuje privilegia, vojákům slibuje vysoké odměny. Střední třída a městská populace jsou ponechány víceméně bez zásahů, pokud se politicky neprojevují. Jenže s rostoucími náklady na válku se může zvyšovat i tlak na společnost.

V extrémním případě by Putin mohl sáhnout k plné mobilizaci a k přímým represím, což by radikalizovalo celou zemi. Takový scénář by však znamenal definitivní konec dosavadního modelu řízené stability a přechod k otevřené diktatuře.

Putin zatím tuto možnost odkládá - ne proto, že by se jí štítil, ale protože by tím ohrozil samotné základy své moci. Avšak pokud by se válka dále protahovala bez úspěchu, mohl by být ochoten tento krok podstoupit. Výsledkem by mohlo být nahrazení současné "měkké" diktatury otevřeně represivním režimem, jehož důsledky by se dotkly nejen Ruska, ale i Evropy.