Cesta k malé chatce ve stráni za Ditou Křížovou je tak trochu výprava na konec světa. Silnice se vlní kolem hradu Křivoklát a pokračuje dál do lesa za vesnicí, kde se zužuje tak moc, až člověk začne pochybovat, jestli vůbec ještě jede správným směrem. Když pak u nevelkého bíle omítnutého stavení skončí úplně a dál už pokračuje jen coby lesní pěšina svažující se až dolů k Berounce, mohlo by se zdát, že dál už pojedou jenom ti, kdo mají buď skvělý orientační smysl, nebo hodně špatné rozhodovací schopnosti.

Naštěstí u pravého kraje cesty stojí šedivá Fabie a vedle ní pak Dita, holka z Moravy, toho času od Berounky. Že je její chatička náročná k nalezení, zřejmě dobře ví. Když totiž zamíří z hlavní cesty na malou pěšinku strmě stoupající do zarostlé stráně, přidá k dobru historku o tom, jak si v její chatce zaplatili ke konci zimy ubytování turisté z Malty. 

"Byl večer a najednou mi volá cizí číslo: tak to zvednu a ozve se povědomý hlas: byl to herec Tomáš Hanák, který má dole v Nižboru na nádraží hospůdku. Volal mi s tím, že u něj jsou dva Malťani i se svými kufry, je jim prý hrozná zima a že mají mít ubytování u mě, ale za boha to nemůžou najít," zakření se Dita. Vzápětí dodá, že nakonec všechno dobře dopadlo a Malťani si užili pobyt v chatce s topením v kamnech a vším ostatním, co k nocování v její sušárně patří.

Člověk míní, život mění

"Bývala to dřív sušárna švestek a bylin," dovysvětluje Dita ve chvíli, kdy cestička přestane stoupat a před námi vykoukne malý domek zapuštěný do stráně tak přirozeně, jako by tam snad vyrostl sám od sebe. Nechybělo přitom mnoho a sušárnu by okolní divoká příroda nadobro pohltila. Když se Dita rozpovídá o tom, jak se stalo, že rodilá Moravanka koupila stráň uprostřed Křivoklátska, zní to jako scénář k docela romantickému filmu. 

"Začalo to jednou velkou láskou a následným stěhováním ke Křivoklátu. Jenže měsíc nato přišel covid a pandemie. A tak jsme, stejně jako spousta dalších lidí, hledali způsob, jak být venku a třeba něco pěstovat. Koupili jsme tuhle stráň s tím, že to tu trochu prosekáme - a vzápětí narazili na vedlejší pozemek se starou sušárnou, ke které vedla jediná přístupová cesta přes naši stráň," vypráví Dita, která se bez váhání rozhodla oslovit majitele pozemku, jestli by jej nechtěl prodat. "Pán zrovna potřeboval tepelné čerpadlo, takže to šlo ráz na ráz a koupili jsme to." 

"Jak už to tak bývá, v životě věci nevychází podle plánu," pokrčí vzápětí rameny Dita. "Vztah se nám úplně nevyvedl a já jsem přemýšlela, že se vrátím zpátky domů na Moravu." Pozemek na Křivoklátsku do takového plánu úplně nezapadal, a tak se Dita rozhodla, že než ho prodá, pokusí se jej dát aspoň trochu do pucu. "V chatce to páchlo zatuchlinou, byla hodně v rozkladu," popisuje stav doupěte, kde babička původního majitele sušila bylinky a před téměř půl stoletím se sem chodili zašívat sousedé a lidé z Křivoklátska. Když se dala do práce, najednou jí přišlo líto se pozemku, kde na jaře pravidelně vykvétá pohádkové množství fialek, zbavit. "Jenže co s tím?, ptala jsem se sama sebe neustále dokola," vzpomíná.

 "Nevěřili mi. A to mě hnalo vpřed jak blázen."

"Nakonec to vyústilo v to, že jsem začala chatku opravovat. Bylo to ve druhé vlně covidu, kdy umřel můj starší brácha. Pracoval jako hasič, moje starší sestra je zase učitelka. A já jsem najednou pocítila potřebu utéct z oné bezvýchodné situace a smutku a zároveň našim dokázat, že i jako nejmladší dítě taky za něco stojím," vypráví Dita, která se živí jako markeťačka na volné noze. "Navíc když jsem oslovila řemeslníky, aby mi na chatce udělali novou střechu, cena mě zaskočila natolik, že jsem se do toho radši pustila sama." 

Vidina, že udělá základní práce, chatu i s pozemkem následně prodá a vrátí se zpět, se Dity držela dlouho. "Jenže okolí mi nevěřilo a to pro mě bylo jako hnací motor, který odstartoval celkovou rekonstrukci svépomocí," přiznává Dita. A že to byl motor opravdu silný, dokládá i fakt, že si do příkré stráně natahala veškerý materiál úplně sama. Trámy a plechy na střechu, dlaždice na terasu, prkna na obložení a izolaci na zateplení. "Jediné, s čím jsem potřebovala pomoc, byla kamna," dodává. 

Návrat na Moravu se tak nekonal. Když Dita s rekonstrukcí sušárny skončila, začala ji pronajímat a pořídila si další chatu - tentokrát u Prahy. O své práci navíc začala natáčet videa na sociální sítě - taková, u kterých se člověk mimoděk přistihne, že ačkoliv sedí v tramvaji plné lidí, směje se nahlas. U Dity Křížové, která naživo působí, že radši než si povídat s redaktorem z novin by do stráně k chatce tahala v batohu betonové dlaždice, to možná působí trochu nepatřičně. Jenže možná právě v tom je její kouzlo. 

Nepotřebuje filtr ani scénář. Její příběh, prošlapaný zválenými a maltou ušpiněnými martenskami a vydlážděný dlaždicemi, které do kopce vytahala vlastníma rukama, má v sobě cosi opravdového. Možná proto jí dnes na Instagramu fandí tisíce lidí. A možná právě proto její chatka ve stráni působí ne jako prvoplánový glampingový projekt, ale jako zadostiučinění a odpověď - na otázky, které si v tichosti a o samotě klademe, když máme pocit, že jsme se sami sobě ztratili.