Když na konci dvacátých let minulého století psala Anna Pammrová svůj autobiografický román a nazvala se v něm Antievou, tedy opakem nejstarší pramáti, nemohla se definovat přesněji. Celý svůj život vzdorovala údělu ženy, jak ho chápaly tehdejší dobové konvence. Na počátku života se odmítala smířit s bolestným faktem, že ji matka v necelých šesti letech poslala do cizí rodiny na výchovu, poté se vzpírala roli poddajné manželky, hospodyňky a matky, která se obětuje pouze dětem, a nakonec se obrátila zády i k celé "civilizaci strojové", když se ve svých devětatřiceti letech odstěhovala na samotu.

"Samota je proto mým živlem, že umožňuje koncentraci a sblížení s bytostmi vzdálenými," píše mystička a vyznavačka staroindické filozofie v prosinci roku 1920. Všechny rány osudu chápala jako nutnost na cestě k duchovnímu probuzení. "Neboť zříceninami prochází duše na cestách k vyššímu světlu, a bolest je výčitkou odloučeného… Podivno, že jen tím, čím všední ženy bývají spoutány, mohla jsem býti osvobozena!"

Matčina zrada  

Anna byla dcerou lesníka. Narodila se uprostřed lesů, a kdykoli ji během života okolnosti donutily se z přírody vzdálit, psychicky i fyzicky strádala. Coby holčička žila s rodiči na samotě Kozínek u Lhánic u Mohlena. Většinu času trávila pobíháním pod korunami věkovitých stromů moravské Vysočiny. Tam se cítila šťastná. Když se ale o Vánocích roku 1865 Pammrůn narodila čtvrtá dcera, rozhodla se matka Josefina, že nejstarší Annu pošle na výchovu k bezdětným kmotrům, manželům Novákovým. S vidinou hmotného blahobytu, který tak své dceři zajistí, nechala nic netušící ani ne šestileté děvčátko odvézt na statek do Jasenice.

"Myslela, že jede pouze na návštěvu, a divila se velice, že ji tam otec nechal. Doufala stále, že si brzo přijede pro ni, vždyť ji měl tak rád! Nejel však dlouho. Hračky ji netěšily, ve dvoře se jí nelíbilo. Zvyklá jen na čistý lesní vzduch, páchlo jí to všude hnojem, lidským potem a výpary z kuchyně," vypráví v životopise Anny Pammrové její neteř Alma Křemenová. Kmotra Antonie nutila malou schovanku do jídel, která nesnášela, například maso (Anna se později stala vegetariánkou), nepouštěla ji ven, ani si hrát s ostatními dětmi. Celé dny musela sedět doma, vyšívat, učit se nebo přebírat čočku. Pro hypersenzitivní Annu, která milovala volnost a otevřené nebe nad hlavou, byl pobyt v Jasenici očistcem.

Učila se francouzsky, anglicky a německy, v roce 1872 s pěstouny poprvé a naposledy navštívila Prahu a o rok později i světovou výstavu ve Vídni. Z mnoha dojmů si do svých deníků později zaznamenala hlavně vzpomínku na strojnický pavilon a "kovové nestvůry", které v ní vzbuzovaly hrůzu. V té době jezdila za rodiči jen dvakrát ročně a stále se nemohla vzpamatovat ze zrady, kterou pro ni nucený odchod z domu znamenal. Básník Jiří Kuběna v doslovu k próze Antieva vyslovuje domněnku, že za lhostejností a necitlivým chováním matky vůči Anně stál fakt, že skutečnou matkou ani nebyla. Sama Pammrová totiž ve své vzpomínkové knize naznačuje milostný vztah otce Jana k "průsvitné dívence" zřejmě šlechtického původu, která by snad mohla být její matkou.

Svobodná matka vegetariánka

Když bylo Anně dvacet let, chtěla ji kmotra výhodně provdat za svého synovce Rajmunda Domanského, který byl důstojníkem v Uhrách. Anna však odmítla, vrátila se k rodičům a matka ji poslala do služby ve Vídni, kde pracovala jako vychovatelka ve šlechtických rodinách. Tam se také seznámila s mladým Leopoldem Stögrem, dědicem jednoho z alpských statků. Anna s ním odjela do Tyrolska a otěhotněla. Leopold sice musel na vojnu, ale chtěl si Annu vzít. Ta však po porodu dcery Almy v lednu 1884 odmítla stát se jeho manželkou, a když byl dceři rok, vrátila se domů. Stöger si pro ni přijel, ale ani jeho prosby Annu nepřesvědčily. Sama se starala o dceru, hodně četla, pracovala na zahradě a vydělávala si vyučováním jazyků.  

Matka ale neměla pochopení pro přemýšlivou náturu své dcery a její potřebu psát. V roce 1887 zemřela po operovaném rakovinném nádoru její sestra Antonie. Stejná nemoc krátce nato postihla i Annu. Ta ale na radu medika, kterého učila francouzštinu, přestala jíst maso, omezila solení a uzdravila se.

Vegetariánkou zůstala až do smrti, a navíc začala studovat staré indické lékařské knihy, podle kterých ji budoucí doktor léčil. Východní filozofie jí učarovala. V té době se také poprvé potkala s mladým Václavem Jebavým alias Otokarem Březinou, který nastoupil jako učitel v jinošovské škole. Konverzovali spolu francouzsky a o osm let starší Anna mu doporučovala staroindickou literaturu. Zatímco ona objevovala všeobjímající východní mystiku, Březina byl v té době vnitřně rozervaný skeptik. Přesto, nebo právě proto, oba cítili, že se potřebují.

Krátce poté, co spisovatel odešel do Nové říše, začíná se odvíjet jejich vzájemná korespondence, která s malými přestávkami trvala až do básníkovy smrti. Člověka západu, jak Anna Březinu nazývala, nabádala, aby zanechal vyučování na škole a věnoval se pouze tvorbě. "…chci promluvit pár nevšedních, touhou napjatých a jarním sluncem oživených slov s člověkem západu. Je mi tak vzdálený a blízký - je mlhavý i zářivý zároveň, je bratrský i nepřátelský, zahalený do výparů všech myšlenkových extraktů dob přítomných i minulých," popisovala svůj vztah k němu. V roce 1893 se však provdala za lesníka Františka Kroha.

Proč jsem zrodila ty dvě bytosti?

"Vše dělo se nedobrovolně, pod sugescí společenských obyčejů…Takovým neživým, sama sobě cizím tělesem byla jsem při vkročení do chrámu. Ovzduší páchlo předvěkými pošetilostmi. Nastal obřad. Mechanické odpovídání na mechaničtější ještě otázky," tak popisuje mladá nevěsta svůj svatební den. Manželé se pak nastěhovali do myslivny v Sedlci a pro Annu začala další krušná etapa jejího života.

Kroh byl opilec, despota a hrubián, který svoji vzdělanou ženu ponižoval, kde mohl. Přesto mu Anna ještě v témže roce porodila syna Františka. Role matky však pro ni nebyla rolí pečovatelky, která vypere a uvaří, ale někoho, kdo své děti vede k hlubším duchovním hodnotám. Když se jí to nedařilo, často vyjadřovala rozčarování z povah svých ratolestí. "Bezmocna stojím před vlastními dětmi. Hrozivý problém rodu mne pronásleduje. Proč zrodila jsem - aniž jsem si je přála - ty dvě bytosti? - Sebe v nich necítím, jsou povahově tak odlišné." Trápila se, že měla dítě s tak banálním člověkem, jakým byl Kroh.

Ostatně všechno, co se týkalo tělesnosti a plození potomstva, považovala za "strašlivou kletbu". Hned v prvních dnech synova života ho zanesla do lesa a měla k malému novorozeněti řeč: "Neodlučuj se od stromů, hvězd a dobrých knih! Les nebo zahrada ať se stane tvým domovem až do posledního dechu. Strom tě bude těšit, živit, v zimě zahřívat, v létě chladit a v nemoci léčit. Hvězdám obětuj cit i myšlenku. Ony tě povedou ke zdroji všesvětové lásky, posvítí tobě na záhadu vlastního žití… A tak jak neodvracej zraku od hvězd, tak neodvracej ruce od hlíny! - Obé ti dá, čeho třeba."

František nakonec neprožil svůj život na lesní samotě, ale v roce 1914 tajně a bez rozloučení uprchl před mobilizací do Spojených států. Tam se oženil, měl syna a matce pak poslal několik dopisů a fotografií, ke kterým připsal: "Jsem jist, že z nich vyčteš spokojenost a blahobyt." Anně Pammrové však blahobyt nic neříkal. Zajímala ji osobní a tvůrčí svoboda a tu v manželství s Krohem postrádala. Neurvalý manžel trhal její knihy a bil ji i děti. Nejednu noc Anna trávila v lese, kde se schovávala před jeho napřaženou rukou.

Jakoukoli korespondenci (kromě Březiny si píše např. i se slovenským evangelickým knězem a pacifistou Jánem Maliarikem z Velkých Levár), půjčenou literaturu i rozepsané časopisecké příspěvky musela před manželem skrývat. Její zájem o filozofii a kulturu považoval za zbytečně utracený čas, který by mohla věnovat práci v myslivně. "Všední domácnost - bezradnost - beznadějnost. Vědomí vyšších cílů zdřevěnělo," píše si Anna do deníku.

Když Kroha pro neplnění pracovních povinností přeložili do zapadlé fořtovny u Žďárce, Anna už jeho tyranské chování odmítala snášet. Díky tomu, že jí zesnulý kmotr Novák jako své schovance odkázal dva tisíce zlatých, mohla se postavit na vlastní nohy. Kroh se přestěhoval do svého domu (i s novou ženou) a Anna si nad řekou Bobrůvkou koupila vlastní kousek pozemku. Nechala si na něm postavit srub na dřevěných kůlech, kam se v létě roku 1899 i s oběma dětmi přestěhovala. Roku 1903 se rozvedla a tři roky nato se musela vyrovnat se ztrátou dcery Almy, která ve dvaadvaceti letech zemřela na souchotiny. Trpká zkušenost z jediného manželství Annu ještě více utvrdila v její někdy až fanatické averzi vůči kultu "šíleného mužství", patriarchální společnosti a v jejím boji za ženskou emancipaci.

S jinovatkou na peřině a v sousedství s Havlovými

Život na samotě, i když často velmi drsný, Anně vyhovoval. "Lidé mně říkali, že tu v zimě nevydržím, a já zde s dětmi přestála dvacetistupňovou zimu. Jen po několik nocí jsem měla na pokrývce jinovatku. Ještě potřebuji studnu, a peněz není." Konečně mohla maximálně uniknout "zhoubné pakultuře konzumu" a plně realizovat život v souladu s přírodou. Tehdy také vstupuje do kontaktu s rodinou pražského stavitele Vácslava Havla. Ten v roce 1908 hledal místo pro své letní sídlo, a protože jeho žena Emilie pocházela z moravské části Vysočiny, nechal tu vybudovat dvorec s názvem Havlov. Široko daleko jedinou sousedkou byla právě Pammrová. Havlovi se s originální myslitelkou a samotářkou sblížili natolik, že si brzy začali i psát. Vácslavu Havlovi, který se sám účastnil spiritistických seancí a podporoval Českou společnost teosofickou, bylo blízké její neúnavné duchovní hledání a její nechuť k materialistickému výkladu světa. "S novými sousedy z Havlova jsem dobře vycházela. Často mne něčím obdarovali," svěřila se Anna deníku.  

Pammrová nebyla zrovna excelentní literát, její verše jsou často patetické a čeština neobratná, zbytečně složitá (ostatně neměla české, ale německé školy). V jejím případě ale ani tak nešlo o to, jak píše, ale co píše. Prostřednictvím svých textů před lidmi rozestírala svoji svébytnou metafyzickou filozofii založenou na intuitivním poznání světa, na odmítání násilí a na těsném sepjetí s přírodou. "Do krajů vzdálených všeho pískotu a rachotu, do míst prostých chrlení komínů, na příkré hory, kde neslyšeti splašených kroků a nervózních hlasů, musí jíti ten, kdo chce pomocí pozemského jara poznati jaro svého duševního bytí…"

Město je pro ni "ohromný krám, bludiště rafinované nečistoty, protikladných žádostí, potencované nespokojenosti, strojenosti a citové neopravdovosti". V uměleckých památkách cítí "pot a krev těch, kteří je vytvořili". A tíží ji i problém trvale udržitelného rozvoje. "Zdá se mi někdy, že v nejbližší době země míní odepříti jakoukoli produkci. Lidé ji bičují svými agronomickými systémy, donucují ji k nadprodukci právě tam, kde jí nejvíce třeba odpočinku. A právě tato nadprodukce stane se dříve nebo později pro lidstvo osudnou… Nehledají nasycení, nýbrž podráždění."

Proměnit se v paprsek

Po smrti bývalého manžela Kroha dostávala Anna od náměšťského velkostatku sto korun měsíčně jako důchod. "Za války žila nuzně, ale vydržela vše. Kus nábytku prodávala za máslo a jiné potraviny. Zatím se však nachýlilo její vzdušné stavení. Nezbývalo než postaviti domek nový, a to zděný," píše později Alma Křemenová, která v té době svou tetu pravidelně navštěvovala. Anna si musela vzít na stavbu půjčku, za kterou se zaručili právě Havlovi. Rok nato se už stěhovala do nového obydlí. Zařídila ho jednoduchým dřevěným nábytkem a na stěnu pověsila jediný obraz, Bílkův portrét Otokara Březiny.

Na zahradě pěstovala vše, co potřebovala k obživě, sbírala a sušila byliny, skoro nevařila a věnovala se psaní a četbě. Několikrát se také znovu osobně setkala s Březinou, v roce 1927 za ní básník dokonce přijel společně se spisovatelem Jakubem Demlem. Za dva roky "člověk západu" zemřel. "Raději bych zapomněla na ten krutý okamžik, když v úterý odpoledne rozevřela jsem Národní listy s podobiznou černě orámovanou. Od té chvíle byla jsem strnulá na duši i těle, neschopna myšlení ani práce," popisuje Anna v deníku okamžik, kdy se o smrti přítele dozvěděla.

"Zajímavé bylo u tety, jak dovedla vnímati, co si návštěva u ní se nacházející právě myslí, a to i v posledních letech jejího života, kdy ji někdy i paměť opouštěla. V přírodě dovedla vycítit, šli-li tudy lidé dobří nebo zlí, i když tam již nebyli. Co však zvláště je pozoruhodné, že vyciťovala před každou válkou až do své samoty mrtvolný pach," popisuje neobvyklou senzitivitu Anny Pammrové její neteř, která se o ní starala i v posledních chvílích jejího života. Když se ji, už nemocnou, v létě roku 1945 pokoušela přesvědčit, aby se společně přemístily k ní domů, do Velkého Meziříčí, teta prý odmítla. "V lese jsem se narodila, v lese chci umřít," řekla a tak se i stalo. V osmdesáti pěti letech byla pohřbena do půdy žďáreckého hřbitova. Neteř Alma jí později nechala na náhrobek vyrýt její vlastní verš: "Kráso dne! Nádhero noci! Paprsku tvůrčí, sílo temná, v tebe chci proměnit sebe."