Po zhlédnutí dětského představení Radúze a Mahuleny věděla malá Dana hned, že chce hrát divadlo. To ještě netušila, že si ve stejném díle opravdu zahraje, a to jak ve filmu, tak ve zlaté kapličce.

Medřická se narodila v Praze v rodině účetního a ženy v domácnosti. Už od osmi let hrála v ochotnickém spolku v sokolovně v pražské Bubenči. V malostranské Umělecké besedě docházela na soukromé hodiny herectví k legendě Národního divadla Anně Suchánkové. Právě u ní se zrodil sen malé Dany také stanout na prknech přední české scény.

Naděje českého divadla

Na vysněné konzervatoři, kam ji otec pustil až po maturitě na gymnáziu, nakonec vydržela jen rok. Studenti tehdy totiž během svého studia nesměli hrát v divadle, po čemž Medřická tolik toužila. I přes přísný zákaz pedagogů tak působila v uměleckém souboru Fráni Francla pod pseudonymem Dáňa Čechová. Studií tedy velmi rychle zanechala a na jaře roku 1940 nastoupila do Zemského divadla v Brně, kam ji jako "novou naději českého divadla" doporučil režisér Jaroslav Kvapil a kde se poprvé setkala i s Vlastou Fabianovou, svou celoživotní přítelkyní.

Ve filmu debutovala v roce 1943 ve snímku Skalní plemeno. Rok nato ztvárnila titulní roli ve filmu Třináctý revír s Jaroslavem Marvanem a také si zahrála konšelovu ženu v úspěšné historické filmové komedii Počestné paní pardubické režiséra Martina Friče.

Po válce Medřická vystupovala v Divadle na Vinohradech a v Městských divadlech pražských, kde ztvárnila řadu rolí. V roli Slávky Hlubinové v melodramatu podle Šrámkova Měsíce nad řekou byla v divadle v Plzni i v Praze tak úspěšná, že ji roku 1953 obsadil režisér Václav Krška do stejnojmenného filmu.

Definitivní nabídka nejvyšší herecké mety na sebe nechala čekat dalších sedm let. Roku 1960 se Medřická stala právoplatnou členkou činohry Národního divadla, kde setrvala až do své smrti a zapsala se do povědomí diváků i kritiků řadou ikonických rolí. Její interpretace se vyznačovaly neokázalostí, prostou i jedinečnou schopností vystihnout komické i tragikomické charaktery. Často ztvárňovala ženy činorodé, svérázné a vnitřně silné. K jejím nejúspěšnějším rolím kromě Šrámkovy Slávky patřila Blanche v Tramvaji do stanice Touha T. Williamse, titulní role v Brechtově Matce Kuráži.

V padesátých letech se uplatnila i ve filmových komediích, například Florenc 13:30 nebo Nejlepší člověk. Skvěle zahrála také docentku Beránkovou v prvním českém filmovém komiksu režiséra Václava Vorlíčka Kdo chce zabít Jessii?

O část hereckých příležitostí ale Medřická přišla proto, že po srpnové okupaci v roce 1968 odevzdala stranickou legitimaci. Ze srdcí diváků se ji však komunistickému režimu nijak vymazat nepodařilo. Zvláště kvůli její životní roli, která měla teprve přijít.

Když vedení Národního divadla nabízelo Daně Medřické roli Eržiky Orbánové v Kočičí hře maďarského dramatika Istvána Örkenyho, mělo v úmyslu navézt nepohodlnou herečku do podle ní podprůměrného dramatu. Netušili však, co Medřická s kolegyní Vlastou Fabianovou s touto hrou udělají. "Kočky", jak představení familiárně nazývali i samotní účinkující, se staly senzací pražského kulturního života.

Příběh dvou stárnoucích sester Orbánových, z nichž jedna žije v socialistickém Maďarsku a druhá v západním Německu, se stal velkým hereckým koncertem Medřické a její kolegyně Vlasty Fabianové. Svérázná Erža, která se s nezdolným optimismem rve i v šedesáti o své právo na život "jako kočka", se stala hereččiným skutečným majstrštykem. Přecházela plynule z jednoho obrazu do druhého, aniž by přerušila rozmluvu a vedla osobitý dialog jak sama se sebou, tak se svou sestrou a okolním světem. A diváci v Československu se s ní dokázali snadno ztotožnit.

Lidé odcházeli konsternovaní

"Lidé z toho představení odcházeli naprosto konsternovaní, sledovali je bez dechu. Prožívali s Danou příběh Erži, protože polovina, hlavně osamělých ženských má podobné příhody. Při klanění jsme se drželi za ruce, opona šla nahoru třeba i třicetkrát," vzpomínala v rozhovoru pro Deník Luba Skořepová, která v Kočičí hře také účinkovala.

"Příběh je vykládán různě - jako oslava aktivního stáří, pocta nezdolné životaschopnosti navzdory nepřízni osudu, psychologická hra o potřebě blízkosti a komunikace, sonda do temných zákoutí ženské duše, netradiční milostný román… To všechno a mnohem víc v Kočičí hře je...." psala tehdy kritika. Zároveň ve hře diváci četli i kritiku socialismu a železné opony, která postavy rozdělila.

Nebýt předčasného úmrtí Medřické v lednu 1983, do té doby nejúspěšnější hra Národního divadla by nadále překonávala rekordy v počtu repríz i návštěvnosti. Představení tehdy byla vyprodaná na dlouho dopředu a "Kočky" chtěl vidět takřka každý. Rekord v počtu repríz v Národním divadle překonal až Miroslav Donutil v titulní roli Goldoniho komedie Sluha dvou pánů roku 2008.

Ačkoli Medřická dávala vždy divadlu přednost před filmem, přesto vytvořila na pět desítek filmových rolí. Před kamerou herečka zaujala například po boku svého dlouholetého přítele Karla Högera v inscenaci Romeo a Julie na konci listopadu (1971), s nímž předvedla sugestivní herecký výkon. 

Rázná doktorka Fastová

Samostatnou kapitolou v její kariéře byly televizní seriály. V budovatelském seriálu Žena za pultem, kde hrála matku hlavní hrdinky, jejíž představitelka Jiřina Švorcová byla přitom pouze o osm let mladší. Zahrála si ale i v seriálech jako Byl jednou jeden dům nebo v kostýmované adaptaci Jiráskova románu F. L. Věk, kde ztvárnila velmi starostlivou matku, která se Věkovi až úzkostlivě snaží dohodit jednu ze svých dcer.

V prvním českém sitcomu ze 70. let Taková normální rodinka ztvárnila Cilku Hanákovou, maminku a vynikající kuchařku, která s oblibou a pořád zpívá operní árie, protože v mládí chtěla být operní zpěvačkou. Osmidílný seriál podle scénáře Fan Vavřincové pojednává o příhodách čtyřgenerační rodiny, která žije v jednom rodinném domě, a dočkal se několika pokračování. 

V paměti diváků zůstává Medřická také jako rázná doktorka Fastová z Nemocnice na kraji města, možná proto, že tato postava výrazně narušila a obrodila obraz postarších žen v tehdejší kinematografii. Úspěšná doktorka, která prožije zradu manžela i rodiny, se nezdolně dál rve se životem a jde ordinovat do zapadlého městečka. Naprosto v ničem nesplňuje stereotypní nároky na českou ženu, obzvláště pak ženu vyššího věku. Nenapodobuje kýčovitě eleganci dam první republiky, ale dovede se okamžitě vypořádat se vším a se všemi, pro sprosté slovo nejde daleko a nebojí se pustit do sporu, i když si při tom pocuchá účes.

Možná právě tím zaujme zdejšího primáře Sovu, který je jejím pravým opakem - vždy laskavý, za každých okolností korektní gentleman. Přestože mu nepodlézá, nevyvařuje a nechce se za každou cenu zalíbit. Umí být ostrá, stejně jako drzá a nepříjemná, ale je vždy lidská. Stejně jako Medřická samotná.

"Medřická znamenala svou prostou existencí opozici vůči všemu zlému a nízkému. Proto ji celý národ miloval, proto se s ní nikdo dodnes ani nechce rozloučit. Rozdávala vrcholné umění, ale také sílu čelit příkořím života," napsal po jejím předčasném odchodu režisér Petr Weigl, který herečku obsadil do úlohy Radúzovy matky v romantické pohádce Radúz a Mahulena.

Hercem a režisérem byl i její manžel Václav Vydra mladší (1902 až 1979). Jejich prvorozený syn Václav se nedožil ani roku života. Deset let nato, v roce 1956, se jim narodil druhý syn Václav, který je dnes pokračovatelem hereckého rodu Vydrů. Herečka se v roce 1981 ještě jednou provdala, a to za španělského obchodníka Artemia Ugarteho, který patřil k jejím obdivovatelům a v Československu studoval. Jejich manželství však trvalo jen něco přes rok. Medřická zemřela 21. ledna 1983 v 62 letech na selhání srdce.