Jednotlivé díly Haugerudova triptychu nespojují postavy ani navazující dějové linie, ale prostředí současného Osla a tematizace intimity. Úvodní Sex zkoumal queer identitu dvou ženatých mužů přehodnocujících své touhy. Prostřední Láska přistupuje ke vztahové problematice z perspektivy postav ve středních letech. 

Proměnlivost sexuality tematizují také závěrečné Sny, které odměřeným, promyšleným a pozorným způsobem vyprávějí o období dospívání, kdy si člověk nastavuje hranice a hledá vlastní jazyk. Oslo je pak pro Haugeruda další "postavou" v tom smyslu, že ovlivňuje, jak se postavy z řad městských intelektuálů chovají a vyjadřují. 

Protagonistkou Snů je sedmnáctiletá Johanne (Ella Øverbye). Přemýšlivá a do sebe uzavřená teenagerka napsala příběh o tom, jak byla zamilovaná do své středoškolské učitelky francouzštiny, v podstatě své jmenovkyně Johanny (Selome Emnetu). Jejich vztah měl přitom i sexuální náboj. Nebo možná taky ne. To, na čem záleží a co Haugerud zkoumá se zdrženlivostí psychoterapeuta, nejsou fakta, ale to, jak konstruování a interpretace příběhu odráží náš charakter. 

Johanne není nespolehlivou vypravěčkou v konvenčním slova smyslu. Její vyjadřování je přesné, odměřené, téměř literární, takže se místy těžko určuje, zda ve voiceoveru někomu čte, co napsala, nebo se na terapii svěřuje, co zažila. Každopádně nikoho neobviňuje, ani se nezpovídá, spíš analyzuje. Jako by si zpětně nebyla jistá, co se vlastně stalo. Možná i proto ji zajímá názor její matky a babičky, které přinášejí vlastní pohled na lásku a sexualitu.  

Daná nejednoznačnost není vypravěčský trik ke zmatení publika, ale téma filmu. Haugerud nezakládá napětí na tom, zda je učitelka vinna. Nejsou zde žádné vyostřené konfrontace, náhlá odhalení, soudní pře. Vše důležité se odehraje v rozhovorech. Dialogy zachycené v dlouhých klidných záběrech nesou emocionální váhu filmu. Místo dramatických zvratů dochází k rekontextualizaci dříve vyřčeného na základě toho, jak blíž poznáváme protagonistku. Podobně komplexně, ani jako monstrum, ani jako mučednice, je vykreslena i učitelka. 

Postavy mluví spíš v evokativních románových souvětích než úsečnou filmovou řečí. Jsou neustále v procesu sebedefinování. Přemýšlejí, vyjasňují si, vyjednávají o svých postojích - mezi sebou navzájem, ale i samy se sebou. Je to styl vyprávění, který vyžaduje trpělivost. V Haugerudově oddanosti slovu je něco starosvětského. Zatímco jiné festivalové filmy z posledních let se snaží zaujmout extravagancí - křiklavými barvami, zpěvem i gejzíry krve -, síla Snů spočívá v pozornosti vůči tomu, jaká slova lidé volí, aby uhájili svou pravdu.  

Haugerud je původně knihovník a spisovatel a také film je strukturován téměř jako filozofický román, který od diváků předpokládá, že s postavami nebudou jen soucítit, ale také s nimi přemýšlet, interpretovat, pochybovat. Důležité totiž není jen, co se říká, ale i s jakou intencí. Johanne události aktivně rekonstruuje podle své momentální nálady. Díky tomuto zarámování jsou Sny neobvykle upřímným, neromantizujícím portrétem dospívání. Protagonistku ukazují jako člověka, který teprve testuje, kým by se mohl stát.

Ani závěr přemýšlivého filmu nepřináší definitivní verzi. Johannino vyprávění je uzavřeno nikoli s jistotou, ale s poznáním, že každé vzpomínání mění význam toho, co se stalo, a že i nejednoznačnost může být formou pravdy. Přesto jazyk, jakkoli nedokonalý, zůstává naším nejvlastnějším a nejlidštějším nástrojem, s jehož pomocí můžeme svět učinit srozumitelnějším. Pokud si ovšem zároveň dokážeme naslouchat. Napříč generacemi a bez toho, abychom hned spěchali k hodnotícímu závěru.