Původní šmoulí komiksy jsou s námi již od roku 1958. Série se během 60. a 70. let etablovala a do globálního mainstreamu plně pronikla s belgicko-americkým televizním seriálem v 80. letech. Od té doby se seriál v novém provedení několikrát vrátil. Na Šmouly se nabalila vlna merche, později i počítačových her. Celovečerní formát však dlouho zůstával nevytěžený, ve své podstatě nebyl (a možná ani není) potřeba. Roku 2011 a 2013 vyšla dvojice amerických filmů pod hlavičkou společnosti Sony, která se šmoulím světem naskočila na tehdejší trend, kdy se animované postavičky hojně přesouvaly do světa hraného filmu (ze stejného období můžeme zmínit např. sérii Alvin a Chipmunkové či Méďu Béďu).

Stopáž celovečerního filmu je hřebíčkem do rakve

Byť šlo v rámci široce přístupného rodinného žánru o vcelku nekonfliktní a důstojnou, leč rychle zapomenutelnou zábavu, už se tu zrcadlila řada problémů, vycházejících ze samotné šmoulí podstaty. Šmoulové jsou totiž nejsilnější v epizodickém vyprávění. Každý díl dá vyniknout individuálním vlastnostem či umu jednotlivých postaviček. Epizody poskytují možnost prozkoumat vždy odlišná dobrodružství s jiným morálním poselstvím. Ve chvíli, kdy se přehršel postav snaží tvůrci našroubovat do táhlejšího narativu celovečerního filmu, vyprávění značně drhne.

Stejné otěže svazují i nejnovější snímek Šmoulové ve filmu. Práva od Sony odkoupil konglomerát Paramount, do nějž spadá i studio Nickelodeon. To celosvětově udává trendy animovaných sérií pro děti, především díky všudypřítomné značce Tlapkové patroly. Studio k režii povolalo veterána studia DreamWorks Chrise Millera a jako scenáristku Pam Brady.

Šmoulové sice mailují, ale jinak jsou konzervativní

Vyprávění začíná obligátním prologem. Černokněžníci se snaží zmocnit čtyř knížek, z nichž jednu střeží Taťka Šmoula ve šmoulí vesnici, a vygumovat tak ze světa veškerou radost. Posléze se setkáváme s barvitou vesničkou, kde Šmoulové zpívají a tančí. Ikonický popěvek se záhy mění v moderní hudbu a muzikálové číslo. Tvůrci filmu již od začátku dávají najevo svůj plán. Na jednu stranu budeme ctít tradici, na stranu druhou ji "přežvýkáme" do formátu, který bude bližší dnešní generaci. To je ale pouze zdánlivý (a v závěru i utopický) záměr.

Vyjma několika hlášek, kdy postavy mluví o poslouchání podcastů, nechávají si dovézt jídlo kurýrem nebo používají mail, tvůrci do moderní současnosti nikdy neproniknou. Oproti Minecraft Filmu, jenž cíleně pracuje s estetikou krátkých videí na sociálních sítích, jsou Šmoulové ve filmu konzervativní. A to je konstatování, nikoliv hodnocení.

V centru vyprávění stojí Šmoula Nevík, který hledá vlastní identitu. Žádnou schopností nevyniká a prožívá existenciální krizi. Když se mu v nejtěžší osobní chvíli vyjeví schopnost kouzlit, má konečně pocit, že ho něco může definovat. Kouzlem však omylem přivolá černokněžníka, který unese Taťku Šmoulu a prahne po již zmíněné ukryté knížce. Šmoulí vesnička tak musí odhalit zamlčované tajemství a zachránit svého "staršinu" z temných spárů. Tato dobrodružná cesta má Nevíkovi sloužit k objevování vnitřního já. O většině motivů a životních poselství se však většinu času pouze mluví, nevidíme skutečný vývoj postav skrze jejich činy.

Sice dochází ke sdělení, že vřelost nikdy nesmíme považovat za slabost, samotná cesta ke katarzi je ale neorganická a neupřímná. Je vlastně s podivem, že Nevík zkrátka nemůže zůstat Nevíkem. Vedle něj se samozřejmě mihne řada starých známých, v českém překladu možná s lehce pozměněnými jmény. Většina Šmoulů je tu však pouze pro okrasu a nehrají ve vyprávění žádnou roli. To se ovšem nedá říci o Šmoulince, kterou tvůrci obdařili osvěžující charakteristikou.

Proč se nenechat unést krásnými nesmysly?

Doposavad šmoulí slečnu většinou definovalo to, že je zkrátka žena. Zde nabírá silnější kontury, tvoří morální maják a Nevíka vede k sebepoznání. Zároveň se musí vzepřít svému černokněžnickému původu. Byť nejde o ústřední téma filmu, což je škoda, skrze Šmoulinku alespoň částečně prosvítá zajímavá otázka, a to, zda nás více určují geny, nebo prostředí, v němž vyrůstáme. Tvůrci navíc načrtávají potenciální bohatost fikčního světa pro případná pokračování. Šmoulové totiž zasáhnou i do našeho světa, kde potkávají jiné šmoulí subkultury, o nichž nevíme takřka nic.

Nejpůvabnější na filmu je, že hrdě inklinuje k nelogičnosti, která vychází už z předlohy. Věci se náhle objevují a mizí, postavy jezdí na auto poháněné křikem, černokněžníci si v kosmu sedají do sterilních meetingových kanceláří, gagům a imaginaci se meze nekladou. Je škoda, že se obdobně energické a nonsensem pohlcené naladění nepodařilo přenést do jinak sterilní animace a výtvarné stránky filmu, stejně jako do zbytečně sebevysvětlujícího vyprávění.

"To nemusíte hlásit, to přece vidíte…"

Šmoulové ve filmu, stejně jako další soudobá mainstreamová produkce, trpí podceňováním dětského publika, jemuž servíruje postavy, které mu všechno doslovně objasňují. Alespoň že se snímek obejde bez úmorného pitvoření. Muzikálové pasáže jsou vkusné, využívají širokých možností stylizovaného světa a více či méně posouvají postavy v ději. Vtipy a gagy fungují na jednotlivých úrovních. Fórky i nápady kolikrát překvapí, jako například strhující šmoulí cesta transformačními portály, kdy se postavy ocitnou na kresleném papíře či v 8bitové videohře.

Výboje kreativity však záhy zapadnou v jinak šablonovitém provedení, jakkoli se tvůrci snaží se šmoulím světem naložit inovativně. Šmoulové ve filmu jsou tak jakýmsi protichůdným útvarem, kterému bychom chtěli fandit (hlavně pro jeho snahu o aktualizaci a ozvláštnění mytologie), silně nám to ale kazí formální i narativní zkostnatělost. Závěrečná Šmoulinčina slova: "Co kdybychom vyrazili domů, kde je fajn a mozek se nemusí namáhat," bohužel nechtěně vystihují celkový filmový zážitek.