"Pachatelé podle plánu si rozdělili úlohy, shromažďovali zbraně, připravili vozidla a ve stanovený den přikročili k nástupu, jenž měl být zahájen teroristickými akcemi proti určitým místům. Spiklenci chtěli při provedení akce násilně odstranit určité osoby a zneškodnit bezpečnostní referenty národních výborů i jiné veřejné činitele."

To je část článku, v němž se v roce 1949 v Rudém právu pro československou veřejnost uzavřel jeden z největších zinscenovaných procesů, jimiž se nastupující totalita zbavovala svých oponentů a mezi ostatními zase budovala pocit strachu.

Jak vyplývá z dokumentů, které Archiv bezpečnostních složek zdigitalizoval a zpřístupnil před několika týdny, 21. června 1949 Státní bezpečnost rozjela vyšetřování celkově 86 lidí. Prvních devatenáct z nich bylo obžalováno za necelý měsíc a 16. srpna si vyslechli zdrcující rozsudky - trest smrti a těžké žaláře či rubání uranu.

"Založili ilegální organisaci, jejímž účelem bylo násilím změniti státní zřízení, vládu a všechny vymoženosti lidově-demokratické republiky. Dále chtěli persekuovati a popraviti vládní činitele a k tomuto účelu hromadili zbraně a připravovali státní převrat, který započali již prováděti společně s armádou," tvrdili estébáčtí vyšetřovatelé.

Jedním z desítek těch, kteří se mladé totalitě znelíbili a jichž bylo třeba se zbavit, se v roce 1949 stal i šestatřicetiletý Zdeněk Mančal. Bývalý hlasatel Československého rozhlasu, jehož hlas se stal zvukovou kulisou Pražského povstání, se komunistům znelíbil velmi rychle po válce. Jako člen národních socialistů odmítal to, aby se zlehčoval nebo rovnou přehlížel smysl Pražského povstání a jeho obětí a velitelů na úkor sovětského osvobození.

I proto se musel z Československého rozhlasu po únoru 1948 velmi rychle klidit. To ovšem komunistům nestačilo. Na jeho životním osudu se tragicky vyřádili. A dnes je to přesně padesát let, co Mančal v zapomnění a mimo jakýkoliv zájem zemřel - 5. srpna 1975.

"Důvodně podezřelý ze členství v ilegální organisaci"

Estébáci Zdeňka Mančala, který se musel živit jako zemědělský dělník v družstvu v Nebřenicích u Velkých Popovic, zadrželi 23. května 1949. Podle zápisu měl u sebe v ten moment, byla jedna hodina odpoledne, řidičský průkaz, náramkové hodinky, kompas, plnicí pero či 1825 československých korun.

Ještě v den zatčení zamířil do vazby na pražské Pankráci, "ježto jste důvodně podezřelý ze členství v ilegální organisaci", oznamují zažloutlé archivní materiály.

Po jeho zadržení provádí dvojice estébáků se služebními odznaky číslo 283 a 496 v Mančalově domě v Nebřenicích prohlídku. Pražský krajský velitel po nich chce důkazy, které by dokládaly jeho údajně protistátní činnost. Bezúspěšně.

"Při domovní prohlídce nebylo nic závadného nalezeno. Nalezeny a zabaveny byly: různá korespondence, různé náboje, fotoaparát značky Voigtlander Skopar, dalekohed Srb a Štýs. Při prohlídce nebylo nic poškozeno ani odcizeno," popisuje dokument, co estébáci zabavili. O pár týdnů později si věci převzala zpátky Mančalova manželka Ludmila. Tedy kromě munice.

Hlásit z mělnické vysílačky?

Na první výslech si totalitní vyšetřovatelé pro Mančala na Pankrác přišli 27. května. Podle protokolu jim sdělil, že jako hlasatel a inspektor programové služby pracoval v rozhlasu od roku 1940 do února 1948. "Po únoru stal jsem se kolorovačem fotografií u firmy Václav Suk. Mezitím byl jsem na zemědělské brigádě do této doby," řekl estébákům.

Dále podle protokolu popsal, že v posledním dubnovém týdnu roku 1949 se měl setkat s Bohumilem Moravcem. To byl kapitán armádního dělostřelectva pracující ve Vojenském technickém ústavu a podle totalitních vyšetřovatelů iniciátor údajného spiknutí.

"… se mě ptal Moravec, zda jsem informován o tom, že se něco chystá, na což jsem odpověděl, že nic nevím, že by se něco dělo, načež Moravec řekl, že má býti státní převrat a zda bych byl ochoten dělati hlasatele. (…) Ptal jsem se jej, jak si to představuje, že bych mohl dělati hlasatele, když nemám přístup do rozhlasu, a na to on mi odpověděl, že to jest již jejich starostí, jak toto zaříditi," popisoval Mančal podle protokolu.

Jak uvedl dále, podruhé se měl s Moravcem setkat 2. května 1949 v pražském bytě svého bratra. Sešli se, ale Moravec prý opět mluvil neurčitě. "Dále byla nějak stočena řeč na možnost vysílání z mělnické vysílačky, a když jsem se tomuto divil, bylo mi řečeno, že tam je hlasatelna. O tom, že by tam byla hlasatelna, jsem nic neslyšel. (…) Kdy měl býti převrat proveden, jsem se vůbec nedozvěděl, protože od této návštěvy jsem s nikým již o těchto věcech nemluvil," končí protokol z Mančalova výslechu. 

Pět let žaláře. Včetně uranu

Deset dnů před bývalým rozhlasovým hlasatelem estébáci dle historických zápisů vyslechli i samotného Bohumila Moravce. Ten popisoval, že první setkání s Mančalem proběhlo během procházky: "Po cestě jsem se ho ptal, zda by byl ochoten pro případ převratu zahájit vysílání. Mančal s převratem a svojí hlasatelskou činností souhlasil a tázal se mne, kdy k převratu dojde."

"Omluvil jsem se Mančalovi, že nemám slíbená jména politických činitelů, a žádal jsem ho, aby mi nějaká jména navrhnul. Mančal jména žádná též nevěděl, a proto mi je nenavrhl," tvrdil podle protokolu Moravec o druhé společné schůzce v Praze.

I to stačilo k tomu, aby totalitní justice Mančala s desítkami dalších - na rozdíl od Moravce, kterého protokoly uvádějí jen jako svědka - obžalovala z velezrady a vyzvědačství. Rozsudek si vyslechl ještě v létě roku 1949. Od státního soudu odešel s trestem pěti let těžkého vězení včetně práce v jáchymovském uranovém infernu.

Propuštěn byl nakonec na jaře 1952. Tvrdé podmínky se podepsaly na jeho zdraví, do rozhlasu se už stejně nikdy vrátit nemohl. Živil se jako pomocný dělník nebo skladník ve stavebních podnicích, v roce 1968 se z něj stal invalidní důchodce. 

Během uvolnění v šedesátých letech se on sám i jeho kolegové snažili o očištění a rehabilitaci, ale bez úspěchu. Byť se některé věci začaly řešit, začátek normalizace je utnul.

Přesně před půlstoletím pak Zdeněk Mančal kvůli srdečnímu selhání umírá. Hlas Pražského povstání a protinacistický bojovník, kdy jako bývalý důstojník československé armády pomáhal hned několika odbojovým organizacím, zemřel v naprosté izolaci a mimo jakýkoliv zájem.

Skauti, sokolové i vojáci ze západní fronty

Výročí jeho smrti je dobrým důvodem k tomu, podívat se na vykonstruovaný proces z roku 1949 blíž. Totalitní moc se totiž v rámci téhle bezcitné operace vypořádala hned s několika nenáviděnými cíli.

Z vyšetřovacích dokumentů a zápisů vyplývá, že do činnosti spiklenecké organizace nazvané Zvon totalitní StB zahrnula skauty, sokoly, příslušníky armády bojující během druhé světové války na západní frontě či dokonce vězně.

V té souvislosti se ve spisech několikrát objevuje jméno charismatického Karla Kutlvašra. Velitele Pražského povstání už v té době drželi za mřížemi pankrácké věznice, zatkli jej v prosinci 1948.

"Bylo dohodnuto, že celou akci povede generál Kutlvašr, který měl býti ještě před započetím akce osvobozen z pankrácké věznice, a to z toho důvodu, že je známou osobou a tímto že získá ještě větší počet osob," uvádí se v materiálech zveřejněných nyní Archivem bezpečnostních složek.

Dva tisíce parašutistů ze západního Německa

Hlavní roli v údajném puči, který měl dle estébáků proběhnout v noci na 17. května 1949, však měla obstarat armáda. Podle oslovených expertů to znamená, že vykonstruované vyšetřování mohlo pomoct obhájit čistky, k nimž v ozbrojených silách s nástupem komunistů k moci docházelo.

V soudních spisech komunistické justice stojí, že se do něj mělo zapojit až osm stovek členů "západní armády" propuštěných z vojska, na letišti ve Kbelích mělo dopadnout dva tisíce parašutistů trénovaných v zahraničí, připravena prý byla i pancéřová vozidla z kladenských opraven a z garáží Vojenského technického ústavu (VTÚ). 

Důležitost procesu dokládá i to, že na několika stránkách se objevují zmínky o pražském velvyslanectví Spojených států. "Hubený, zaměstnanec americké ambasády, byl dotázán, zda by mohl pro případ ozbrojeného státního převratu zajistit účast americké armády, poukázal na to, že to není možné, a odmítl se i o to pokoušeti," přiznali prý zadržení při výsleších estébákům.

A jak měl podle rozsudku onen vojenský puč tedy vypadat? "Obsazení rozhlasu, ministerstev, hlavního štábu ministerstva národní obrany, věznice vojenské i pankrácké, poštovních úřadů, akce měla býti vedena armádou a její velitelství mělo býti na VTÚ, kde měli být uvězněni vládní činitelé - jednalo se zejména o předsedu vlády Zápotockého, ministra spravedlnosti Čepičku, generálního tajemníka KSČ Slánského."

Komunističtí prominenti prý během násilné revoluce měli přijít o život. Tedy ne hned. "Vládní činitelé měli být popraveni, když předtím měli být přinuceni, aby snědli knihu Deset let od Klementa Gottwalda," uvádí vyšetřovací dokumentace.

Schizofrenii totalitní zlovůle velmi výmluvně dokresluje osud Rudolfa Slánského. Zatímco v tomto procesu ještě na lavici obžalovaných vedle Zdeňka Mančala a dalších sedět nemusel, o několik měsíců později se začala rodit i konstrukce jeho zatčení. Zadržen byl nakonec v listopadu 1951 a popraven v prosinci 1952.

Příběh Luboše Jednorožce: utekl z lágru, po roce mu nastražila past StB (8. 11. 2016)