Cesta Matouše Pudila k zájmu o stavby a architekturu nebyla přímočará. "Architektura mě bavila vždycky, nejdřív funkcionalismus nebo i historičtější styly. Přemýšlel jsem, že bych ji šel studovat, ale nešla mi matematika, fyzika ani kreslení. Nakonec jsem šel na mezinárodní obchod a marketing s tím, že aspoň využiju jazyky," přiznává Pudil.

Studium a zahraniční zkušenosti jeho zájem jen prohloubily. "Postupně jsem byl na Erasmech ve Vídni a Miláně, což mi umožnilo vnímat Prahu trochu jinak. Uvědomil jsem si, jak moc je zajímavá svojí rozmanitostí - a spolu s tím i jak se k části toho dědictví chováme špatně, co všechno se zbouralo nebo necitlivě zrekonstruovalo." Po založení svého profilu se dostal i na stáž v Londýně, kde je památková ochrana brutalistních staveb běžná.

Pudilova fascinace betonovými monumenty přitom vychází z touhy vnímat města z různých aspektů. "Fascinuje mě poznávat Prahu i další města jinak: vyjet z přeplněného centra na sídliště a trochu cestovat v čase. Dostat se od zdobné architektury plné detailů mezi paneláky. Vnímat kontrasty brutalismu a starší architektury v centru, obojí najednou o to víc vynikne," vysvětluje.

Brutalismus, paneláky a architektura socialistického období dnes přitahují značnou pozornost. Tvůrci, kteří se fenoménu na svých sítích věnují, mají statisíce sledujících. "Mám zhruba polovinu sledujících z Česka a polovinu ze zahraničí. Pro všechny je můj profil možnost, jak poznat Prahu jinak, všude jinde se zobrazuje jako město z pohádek. Taky je to trochu móda, podobných profilů zaměřených na různá města po celém světě je hodně. I díky tomu se posunulo vnímání architektury 60., 70. a 80. let: mladší generace a lidé ze zahraničí si ji méně spojují se socialismem."

Podle Pudila je přitom klíčové oddělit politický kontext od samotného uměleckého a estetického významu staveb. "Architektura s nesvobodným režimem měla málo společného, architekti se dívali na západ a hodně staveb stavěly i západní firmy," dodává.

Když přijde řeč na charakter budov, Pudil odmítá přirovnávání paneláků nebo brutalistních staveb k lidským typům či literárním postavám. "Takhle o architektuře nepřemýšlím, beru ji spíš jako umělecké dílo, obraz nebo sochu. Ale brutalismu je vlastní monumentalita, sebevědomí, tak by to byl asi nějaký neohrožený hrdina. Paneláky jsou trochu stádo, jeden jako druhý," popisuje, ale vzápětí doplní, že hodně sídlišť jako Barrandov, Ďáblice nebo Jižní Město II mělo svoji osobitou tvář. "Bohužel necitlivé rekonstrukce jim ji berou."

Matouš Pudil pečlivě sleduje i stav konkrétních staveb a jejich proměny. "Barrandov byl celý laděný do vínova, aby tam nebyly jen šedé panely. Po zateplení jsou tam pestré barvy a stává se z něj obyčejné nevkusné zrekonstruované sídliště. Stejně tak Krč nebo Pankrác byly celé bílé a elegantní - jako někde ve Skandinávii."

Mezi jeho oblíbené stavby patří například Koospol (The Cube) ve Veleslavíně. "Je to čistý brutalismus a stavěla ji firma z Rakouska. Je to nesmírně futuristická stavba a vždycky mě fascinuje, jak se vznáší u Evropské třídy," popisuje. Když naopak padne dotaz na ošklivou stavbu, ohradí se, že pojem "ošklivá architektura" není přesný: "Brutalismus nemá nic společného s ošklivostí, pojem pochází z francouzského béton brut - surový beton," vysvětluje.

Při otázce na to, jak se Češi o své pražské betonové poklady starají, odpovídá Pudil rozpačitě. "Opravdové ikony pravého brutalismu už jsou na tom dobře. Hotel Intercontinental (nově Fairmont) prošel citlivou rekonstrukcí, nadějně vypadá i rekonstrukce Kotvy, která navíc má památkovou ochranu. Dobře snad dopadne i Nová scéna. Bohužel ale část toho výjimečného dědictví už je pryč: hotel Praha, Transgas, tiše se zbourala holešovická Merkuria."    

Připomíná také, že detaily jsou klíčové a jejich ztráta nebo poničení pro necitlivé rekonstrukci snižuje hodnotu celých komplexů. Za zajímavé považuje Pudil i změnu postojů mladé generace k brutalistním stavbám: "Mladí lidé už třeba paneláky neberou jako nějaké druhořadé bydlení, jak se o nich občas mluvilo v 90. letech. Lidé se víc identifikují se svým sídlištěm jako s historickými čtvrtěmi." Brutalismus a sídlištní architektura se podle něj objevují i v populární kultuře, a to jak v reklamách, tak ve filmech.

"Rád zmiňuji reklamu Applu na iPhone 15, která se natáčela na Strahově, u skvělého futuristického dispečinku TSK. Jinak vím, že se občas brutalismus objevuje ve sci-fi filmech a seriálech, ale to není moc můj žánr. Spíš se radši podívám na nějaké předrevoluční filmy, kde se objevují moje oblíbené stavby v původním stavu."

Na závěr Pudil shrnuje, co by chtěl, aby si sledující z jeho profilu odnesli. "Můj hlavní cíl vždycky byl, aby si lidé začali víc vážit téhle architektury. Chtěl bych, aby se brutalismus cenil stejně jako funkcionalismus nebo kubismus, je to stejně významný styl."

Matouš Pudil tak svým pohledem otevírá nové úhly, skrze které můžeme vnímat město - nejen jako soubor domů, ale jako živou kroniku času, stylů a lidské kreativity. Jeho práce připomíná, že beton není jen materiál, ale médium, které dokáže vyprávět příběhy, a že brutalismus není "ošklivý", ale monumentální a inspirativní.