Frida, vlastním jménem Magdalena Carmen Frida Kahlo y Calderón, se narodila 6. července 1907 v Coyoacánu, tehdy předměstí Mexico City, do rodiny s pestrým původem - její otec měl německo-maďarsko-židovské kořeny, matka španělsko-mexicko-indiánské. Frida byla jednou ze čtyř dcer a už od útlého věku čelila zdravotním komplikacím. V šesti letech prodělala dětskou obrnu, která jí trvale poškodila pravou nohu, jež zůstala slabší a tenčí. Přesto byla živelné děvče, sportovala a ve škole vynikala nejen bystrostí, ale i rebelským duchem. Už tehdy se začala projevovat i její touha po poznání, což ji v patnácti letech přivedlo na prestižní Národní přípravnou školu v Mexiku, kde byla jednou z mála dívek mezi převážně mužskými studenty.

Fatální nehoda a osudový muž

V osmnácti letech se Fridin život navždy změnil. Sedmnáctého září 1925 byla ve špatný čas na špatném místě a stala se obětí vážné dopravní nehody, když autobus, ve kterém cestovala, narazil do tramvaje. Ocelová tyč prorazila tehdy osmnáctileté studentce pánev, zlomila páteř, klíční kost, žebra, rameno i nohu. Následovalo více než rok trvající upoutání na lůžko, desítky operací a doživotní bolest. Právě během dlouhé rekonvalescence ale začala Frida malovat - nejprve jen pro rozptýlení, s pomocí zrcadla nad postelí, které jí umožnilo dívat se na sebe a tvořit převážně autoportréty. Malování se pro ni stalo způsobem, jak zpracovat fyzické i psychické utrpení, a záhy také prostředkem sebevyjádření.

V roce 1928 se Frida seznámila s o dvacet let starším, již slavnějším muralistou Diegem Riverou. Jejich vztah byl od počátku vášnivý, plný hádek, rozporů a usmiřování. Přátelé je přirovnávali ke slonovi a holubici - Diego byl mohutné postavy, charismatický a dominantní, Frida křehká, ale vnitřně silná. Přezdívka vyjadřovala jejich velký fyzický kontrast, stejně jako výbušnou dynamiku jejich komplikovaného manželství. Vzali se v roce 1929 a jejich sňatek znamenal nejen spojení dvou umělců, ale i dvou politicky angažovaných osobností. Manželství poznamenaly oboustranné nevěry, bolestné rozchody a opětovné návraty. Diego Rivera byl pro Fridu inspiraci, ale taky zdrojem trápení; on ji uváděl do světa umění, ona mu byla múzou i partnerkou v politickém boji.

Společně cestovali do Spojených států, kde Rivera v roce 1933 získal zakázku na monumentální nástěnnou malbu pro Rockefellerovo centrum v New Yorku. Ta měla zobrazovat aspekty soudobé sociální a vědecké kultury, přičemž centrální panel ukazoval dělníka ovládajícího stroje a symbolizoval člověka stojícího na křižovatce mezi socialismem a kapitalismem. Problém nastal ve chvíli, kdy se Rivera svévolně rozhodl do malby začlenit i portrét Vladimira Lenina a sovětskou májovou demonstraci. Po stížnostech a tlaku ze strany Nelsona Rockefellera, tehdejšího ředitele Rockefellerova centra, byl umělec vyzván, aby Leninův portrét odstranil. Rivera to však odmítl, a tak Rockefeller nařídil malbu před dokončením zakrýt. V roce 1934 byla freska odstraněna úplně a nahrazena jiným dílem. 

Střet s charismatickým levičákem

Frida v Americe i Evropě pronikala do uměleckých kruhů a navazovala kontakty s předními osobnostmi. Významnou epizodou bylo její seznámení se Lvem Trockým, marxistou a intelektuálem pronásledovaným sovětským režimem. Trockij u ní a Diega Rivery pobýval v roce 1937, kdy mu mexická vláda poskytla politický azyl. Rivera zařídil pro Trockého a jeho manželku Natálii Sedovovou ubytování ve své vile zvané Modrý dům (Casa Azul) v Mexico City. Frida měla ovšem s Trockým krátký milostný románek, který se stal předmětem veřejného zájmu a mnoha pozdějších spekulací. Trockého pobyt v Modrém domě nakonec skončil roztržkou poté, co se vztahy mezi ním a žárlivým Riverou vyhrotily.

Fridu Kahlo Trockij fascinoval především jako významná a charismatická osobnost ruské revoluce, politický vůdce a ideologický rival Stalina, což rezonovalo s jejím vlastním levicovým a marxistickým přesvědčením. Jejich vztah začal jako politické a intelektuální přátelství, které ale podle všeho přerostlo v něco víc, a to i přesto, že byl mezi nimi značný věkový rozdíl (Frida byla o 28 let mladší) a Trockij byl navíc ženatý. Vzájemně si tajně psali dopisy a vzkazy na malých lístcích, které vkládali do knih. Někteří životopisci se domnívají, že Frida se zapletla s Trockým i proto, aby se pomstila svému často nevěrnému manželovi, který byl známý svou promiskuitou, včetně avantýry s Fridinou sestrou.

Románek trval jen několik měsíců, ale měl hluboký dopad na malířčinu tvorbu i politické smýšlení. Po ukončení vztahu dokonce Frida Trockému věnovala autoportrét, který pak visel v jeho pracovně. Některé zdroje uvádějí, že po atentátu na Trockého v roce 1940 byla Kahlo z účasti na tomto spiknutí krátce podezřelá. Nicméně žádné důkazy, které by toto obvinění potvrdily, nakonec nebyly předloženy.

Marxismus nás uzdraví

Frida Kahlo byla celoživotně levicově zaměřená, aktivně podporovala komunistickou stranu a její umělecká i osobní identita byla úzce spjata s marxistickými ideály. Politika pro ni nebyla jen pózou - angažovala se v boji za práva utlačovaných, identifikovala se s domorodými Mexičany a často zobrazovala jejich každodenní život. Její dům v Coyoacánu se stal centrem setkávání levicových intelektuálů a umělců. Po rozchodu s Trockým se Frida ještě více přiklonila k ortodoxnímu marxismu, což se promítlo i do její pozdní tvorby, například do obrazu s výmluvným názvem Marxismus dá zdraví nemocným, který vznikl v roce 1954.

Autoportrét jako zpověď

Za svůj život Frida namalovala více než 200 obrazů, z nichž 55 tvoří autoportréty. Když se jí ptali, proč, odpovídala: "Protože jsem tak často sama, protože já jsem subjekt, který znám nejlépe." V jejích malbách se prolíná realismus, symbolismus, surrealismus a mexický folklor. Častými motivy jsou bolest, samota, touha po dítěti, ale i oslava běžného života. Do svých obrazů promítala nejen fyzické utrpení, komplikovaný vztah s Riverou či politické názory, ale i fascinaci domorodou kulturou. Mezi její nejznámější díla patří například Autoportrét s trnovým náhrdelníkem a kolibříkem (1940) nebo Diego a já (1949), kde je Rivera vyobrazen jako třetí oko na Fridině čele. Dílo Fridy Kahlo je hluboce osobní, často až syrově upřímné a plné symboliky - například u již zmíněného obrazu evokuje trnový náhrdelník Kristovu korunu, mrtvý kolibřík je zase symbolem bolesti a odkazuje k aztécké mytologii.

Kahlo byla nejen průkopnicí ženského sebevyjádření v umění, ale i ikonou feminismu. Otevřeně zobrazovala ženské tělo, mateřství, potraty i vlastní sexualitu. Svými milostnými vztahy s muži, ale i se ženami, se nikdy netajila, čímž vyvolala nejeden skandál. Její odvaha žít podle vlastních pravidel, navzdory společenským konvencím, z ní učinila vzor pro další generace umělkyň a bojovnic za ženská práva.

Doufám, že odchod bude radostný

V posledních letech života se Fridin zdravotní stav dramaticky zhoršoval. Prodělala řadu operací, byla upoutána na lůžko, brala velké množství léků, trpěla chronickými bolestmi a v roce 1953 jí byla amputována pravá noha. Přesto se nevzdávala - v témže roce uspořádala v Mexiku svou první samostatnou výstavu, kam ji přivezli na lůžku. Její deníky z tohoto období jsou plné bolesti, úzkosti i touhy po smrti. Zemřela 13. července 1954 ve věku 47 let. Oficiální příčinou smrti byla plicní embolie, ale nikdy nebyla provedena pitva a objevily se spekulace o možné sebevraždě předávkováním léky. Sama Frida krátce před smrtí napsala: "Doufám, že odchod bude radostný - a doufám, že se nikdy nevrátím."

Po smrti se Frida Kahlo stala kultovní postavou - symbolem ženské síly, odvahy, mexické identity i umělecké originality. Její Modrý dům v Coyoacánu (La Casa Azul) je dnes muzeem i poutním místem a její obrazy patří k nejžádanějším na světě. Stala se inspirací pro filmaře, spisovatele, módní návrháře i lidskoprávní aktivisty. Na motivy jejího osudu vznikly dvě opery, balet, několik divadelních her a v roce 2002 byl o ní natočen životopisný film Frida se Salmou Hayekovou v hlavní roli.