Jakkoli si tvorbu Tomáše Vorla spojujeme především se sklepáckou poetikou, absurditou a mistrně ovládnutou infantilitou, každý jeho film je i přes jasně čitelný autorský rukopis svým způsobem jiný. Vorel z Divadla Sklep odešel již na sklonku 90. let, a byť do svých filmů stále obsazuje jeho současné či bývalé členy, posunul se jinam. V posledních letech je ryzím pragmatikem. Má jasně etablovanou značku, přesto jde o člověka, na jehož tvorbě a názorech lze sledovat změny ve vztahu k filmovému médiu i světu.

Dříve odmítal digitální kamery, dnes je vyzdvihuje. Opovrhoval sledováním filmů mimo kino, dnes domácí sledování akceptuje. Jako první režisér filmy, jež produkoval, volně uveřejnil na YouTube. Jeho snímky jsou značně osobní. Pozoruhodné je například to, jak se v nich vyrovnává se svým vztahem k alkoholu a vesnicko-městskému rozporu. Na první místo ale klade samotné postavy. Pro Vorla není důležité vrstvení kauzalit, těží ze síťového vyprávění, kdy propojuje množství mikroepizod.

Sprej jako prchavá (ne)svoboda

Vorlův film Gympl z roku 2007 vyšel v době populárních teenagerovských komedií. Do této škatulky však zapadá jen tím, že zaostřuje na dva středoškoláky uhranuté sprejováním. Činnost za hranou zákona jim znepříjemňuje studium i osobní život. Kolman pochází z bohaté rodiny s apatickým otcem, Kocourek zase žije s utrápenou a do alkoholu se propadající matkou samoživitelkou. Pokračování Vejška (2014) pak zpřítomňuje deziluzi spojenou s kolizí náctiletého a dospělého světa. 

Snímek Džob dvojici zachycuje v jejich dospělém věku. Kocourek (Tomáš Vorel jr.) se živí tiskem, který se snaží kombinovat s autorskou tvorbou. Našel kompromis, jenž v předchozím filmu odmítal. Kolman (Jiří Mádl) je šéfem oddělení v mamutím korporátu, má ženu a dítě. Ani jeden z nich nechce následovat příklad svých rodičů, a možná i proto se stále drží sprejování, přesněji writingu. Oba tak nějak odmítají a nemohou dospět. Jsou zacyklení ve světě, jehož by nejraději nebyli součástí. Zatímco Kocourek nachází realizaci v umění, Kolman ji nachází v rodině, chce být dobrým otcem, nebo si to alespoň namlouvá.

Právě melodramatické kontury a rodinný odkaz jsou určujícím motivem filmu. Tempo je oproti předchozím dílům značně utlumené. (Bude zajímavé sledovat, jak na tento přístup zareagují náctiletí diváci, kteří mají tendenci Gympl vnímat jako gagy a hláškami překypující kult.) Protagonisté se vyjadřují seriózněji, přemýšlí nad následky svých činů, touha sprejovat je však silnější a racionalitu převyšuje. Dostávají se tak do stejných problémů jako na střední škole, tentokrát však s mnohem fatálnějšími dopady. V jádru jde o hořký a bolavý film o marném vzdoru a nemožnosti dospět.

Zacyklená bolest a absurdity korporátu

Neúprosný běh času se nejvíce zrcadlí ve tváři vedlejších postav, jmenovitě Kocourkovy matky (Zuzana Bydžovská). Z drobných interakcí a zdánlivě humorných momentů prosakuje hořká neúprosnost. Kocourek se reflexi minulosti a smíru nebrání, Kolman své kořeny zarytě odmítá a neodpouští.

Džob jako samostatný film má sám o sobě spoustu problémů, a to především co se týká rytmizace a dramaturgie, která je rozpolcená mezi dva vyprávěcí přístupy. Na jedné straně se snaží pokračovat v tradici síťového vyprávění, na té druhé jasně směřuje k silnějšímu kauzálnímu provázání. Tyto dvě tendence se neustále perou a výslednému tvaru ubližují.

Film má však v mnoha ohledech stále prostor dýchat. Dočkáme se účelných a stylisticky záměrně přepálených každodenních životních zápasů. Vorel své tvůrčí oko zaměřuje především na korporátní prostředí, jež má po vzoru kapitalistického modelu vyzdvihovat individualismus, ale ve skutečnosti ho zabíjí. Jednotvárné a odporně vyumělkované prostory kanceláří s kosmopolitní barevnou paletou jsou pak v ostrém kontrastu s posprejovanými zdmi, které vyzařují nespoutanou živelnost.

Co s námi udělá čas?

Džob v sobě skrývá kus nevyhnutelné osudovosti, příznačné právě pro cesty obou protagonistů. Nad jejich životy neustále visí stín systému, který je tlačí do toho, aby byli jeho součástí, zároveň ale popírá jejich opravdovou vášeň. Tření racionality a spontánnosti je také jedním z motivů, které ve své tvorbě Vorel dlouhodobě prozkoumává. Nemá ambice tento odvěký spor vyřešit, ale trefně jej pojmenovává a paradoxně skrze svérázně nadsazenou stylizaci vybízí k dialogu.

Závěr filmu je pak zamyšlením nad tím, že ani snahu o radikální změnu vlastního života, ale ani zarputilou rezignaci na ni nelze jednoznačně hodnotit jako správnou, nebo špatnou. Džob bude zřejmě mnohé odrazovat svou nekonzistencí, což se ostatně děje takřka u většiny Vorlových filmů, ale pokud budeme ochotni mu vyjít vstříc, můžeme si ho užít. Pak je možné snímek vnímat jako úvahu nad vlivem a proměnlivostí času, nad osobními i profesními ambicemi a také nad tím, co vlastně znamená dospět.