Pro nejlepší českou triatlonistku, devětadvacetiletou Terezu Zimovjanovou, byla loňská neúčast na pařížské olympiádě velkým zklamáním. Proto začala hledat cestu, jak se posunout dál. Nakonec se připojila k elitní britské skupině pod univerzitou v Loughborough.

"Věděla jsem, že potřebuji udělat něco nového, protože to, čeho jsem dosáhla v Praze, bylo asi mé maximum," řekla v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Jaká cesta vedla k této skupině?

Byla dlouhá. Nejprve jsem zjišťovala, jaké jsou v Evropě možnosti pro kvalitní trénink. Rozhodla jsem se oslovit tuto skupinu, což se podařilo. Odjela jsem tam, abychom zjistili, jestli nám to bude vyhovovat. Otestovali mě, zjistili, co ve mně je, a dohodli jsme se. Seznámila jsem se s podmínkami i děvčaty, se kterými jsem měla trénovat.

Co bylo potřeba zvládnout před přijetím?

V září jsem podala přihlášku, ale odpověď přišla až koncem listopadu. Do jejich dvacetičlenné skupiny jsem sice přijata nebyla, ale mohla jsem tam působit jako host. Trénovala jsem stejně jako ostatní, jen bez výhod domácích závodnic. Dohoda platila tři měsíce a pak ji prodloužili. Na podzim se chci do Loughboroughu vrátit, ale musím se znovu přihlásit. Vše bude záležet na Britském triatlonu a vízech. Každý krok je složitý.

Jak se změnil váš život?

Musela jsem si zvyknout na úplně jiné prostředí. Pronajala jsem si malý domek na kraji městečka a kvůli cestě k univerzitě také auto. O všechno jsem se starala sama, včetně vaření oběda. Nebylo snadné zvládnout to v novém prostředí.

Jak se lišil trénink?

Univerzita má skvělé zázemí - bazén, dráhu i posilovnu. Trénovala jsem dvakrát denně po dvou hodinách. Víc času jsem věnovala jízdě na kole, intenzivnější bylo i plavání. Nejnáročnější byl běh, hlavně v kopcích, na což jsem nebyla zvyklá. A odpočinek? Trenéři povolili jen jeden den jednou za dva až tři měsíce. Já jsem se ale domluvila na dvou dnech během ženských záležitostí.

Jak dlouho trvalo, než jste si zvykla?

Dlouho. Angličané mají jinou mentalitu. První týdny se mnou nikdo nemluvil, ani čtyři trenéři. Bylo to psychicky těžké. Asi po dvou měsících se se mnou začali bavit. Jsou spíš stydliví, ale pak byli výborní. Komplikací byla i angličtina. Tři roky jsem studovala v USA, ale v Anglii se mluví jinak. Mladým lidem jsem někdy nerozuměla.

Kdo hradil náklady?

Nejdražší byl pronájem. Část jsem platila z úspor, část mi pomohl hradit anglický přítel, který se mnou půlku pobytu bydlel. Za využívání univerzitního areálu jsem platila jen symbolickou částku.

Cítíte zlepšení?

Určitě! V červenci jsem na mistrovství světa v Hamburku skončila třináctá. Je to moje nejlepší umístění v tak velké soutěži. Těší mě hlavně to, že jsem se zlepšila ve všech třech disciplínách. Je to důkaz, že jsem se vydala správnou cestou.

Potkala vás už nějaká netradiční příhoda?

V cyklistickém obchodě jsem chtěla drobnost. Prodavačka řekla, že asi nejsem Angličanka. Přiznala jsem, že jsem z Prahy. Ona mi česky odpověděla, proč nemluvím mateřštinou. Obě jsme se rozesmály. Bylo milé potkat někoho z domova tak daleko, v malém městě.

Co pro vás znamená víkendové mistrovství světa v Karlových Varech?

Splněný sen. Poprvé se tento závod uskuteční v Česku za účasti nejlepších světových triatlonistů. Navíc to byl trochu můj nápad. Poslala jsem návrh na World Triathlon, protože Karlovy Vary jsou mým srdečním místem. Ani mě nenapadlo, že se to vyplní.

Jaké je vaše další přání?

Postupně se dostat do světové špičky a startovat na olympiádě v roce 2028 v Los Angeles.